Slováci nečiní v tom ohledu výjimku. Také u druhých kmenů slovanských hojně zmínek o něm nacházime. U Nestora a v jiných rukopisech staroruských hemží se upomínky na boha Peruna ve spojení s jinými bohy mythickými, jako Chorsem, Volosem, Vilami a Rožanícemi.
Perun je zjevem s mythologii slovanskou nerozlučným. Název jeho ve své podstatě je ryze slovanský. Odvozuje se od peru, prať. Říká se doposud, že vítr „pere" do stromů, viny perou" do skal, déšť „pere" do oken, sníh „pere" do očí, slunce při velkém vedru „pere" svými paprsky. Bůh Perun „pere" svou střelou hromovou, a od toho pošlo názvisko jeho.
O všeobecné známostí Peruna u národů slovanských svědčí řada odchylek ve jméně samém. Přichází pod názvem Param, Parom, Parchunus, Peraun, Perkuns, Perkunust, Pernu, Peron, Peroun, Perun, Piorun, Pioranovladca, Prón, Pyron, Pyrun. Staroprusky Perkun, litevsky Perkunas.
Představa jeho srostla s představou hromu i blesku a příjmi hromovládce jest jeho nejvlastnějším přívlastkem. Dochovaná svědectví kladou ho do řady nejpřednější, dlužno tedy Peruna za předního boha slovanské stariny pokládati.
V pravdě význam vysokého božstva jest nekonečně širší i hlubší, než slovo hromovládce mohlo by vyjádřiti. Jako pán blesku byl Belbogem, čili světlobohem, a veliké pocty vzdávány mu jako podmaniteli nebes i země, jako bohu miru i války. Byl vládcem lidstva i božstev, a vládu nad nimi pevnou rukou vykonával. Pod ochranou jeho stál měsíc, slunce, země i hvězdy. Sám jsa vtělenou pravdou, byl ochráncem spravedlnosti, a soudy nalézaly se pod jeho ochranou.
Byl pánem svatého ohně, počasí, zemědělství a vší úrody, byl věkožízný, vševídoucí a vševědoucí. Duše zemřelých k němu se navracely a on v ráji u sebe je shromažďoval. Jako hospodář života záhrobního nazýván byl Děd, Did, Dziad.
Perun byl bohem dobrým, ačkoliv vlastnost trestající značně u něho vyniká. Slované báli se ho, a častým vzýváním utíkali se k němu do ochrany. Zejména modlili se, aby je chránil před udeřením a zkázonosným účinkem rozbouřené přírody. Pod hromobitím dlužno rozuměti nejen blesky a hromy, ale celou bouři se všemi účinky, tedy vichrem, deštěm a někdy i krupobitím. Takové bouře zkázonosné jsou hospodáři nepřítelem velmi zákeřným, ničice mnohdy v malé chvili veškerou naději celoročního namahání.
Dochvaná stará modlitbička vymřelých Slovanů Ratarských za ochranu vyznačena jest runským písmem na sošce Perunově a Thunmann lušti ji takto:
Perkun Dewaite nemusea und man! což by znamenalo: Perune, božičku, nebij nade mnon! Téměř tutéž modlitbičku mají Litvané: Dewe Perkune. apsaugog mus! Bože Perune, ušetřiž nás! Podrobnějšízmínku nacházíme die Masche u Lasicia. Když bouře hrozila, pravi, vzal Vend v Prusich slaninu a své pole s ní obešel, načež po bouři pojedl ji doma se svými. Modlitbička k tomu náležejici, zněla: Perkune devaite, niemuski und mana diewu melsu, tawi palti miesu!" Perkune božičku, neškoď mým rolím, já za to obětuji ti maso toto. Slanina skutečně před bouří chránila, jak podnes u Huculú shledáváme. Tam dávají ji posvětiti, a když burácí, házejí kousky na žhavé uhlí, věříce, že dým, z ní povstalý, hromobiti zahání.
Že Perun hněvu svému výrazu dával, toho mnohé nacházíme doklady. Cikánku Radku ztrestal, že dítě, místo plenkami, chlebem očistila. Slovácká píseň o tom vypravuje:
Buoh Parom za oblakami uvidí to nahnevany: tresk! zahrmí jej do čela, hned i s deckem skamenela.
A nejen na zemi, také v řiši božstev pociťovali jeho vládu. Litevská národní píseň líčí, že v nejprvnějším jaře oženil se měsíc se slunéčkem, že ale v noci se toulal a namlouval si jitřenku, sluněčku jsa nevěren, čímž uvalil na sebe hněv Perunův, který za trest mečem v půli ho rozťal. Jiná opěvuje hněv bohův na Dennici:
Dennice svatbu strojila
Perkun branami vjížděl
dub zelený roztřištil.
Byl tedy Perun soudcem nad sluncem, měsícem i dennici, a tudiž skutečným sluncepánem, měsícpánem i vládcem nad hvězdami.
Zdroj: Slovanské bájosloví a mytologie (1904)