Celé bytí je zázrak. Keltové byli v neustálém vytržení z tohoto zázraku. Zázrakem, který se před jejich očima trvale opakoval, bylo rození dětí. Odkud přicházejí dětí? Dalším velkým zázrakem byla pro ně smrt. Kam odchází člověk? Keltové vnímali toto hluboké tajemství. My jsme na ono tajemství zapomněli, přestali jsme se divit a přemýšlet protože závěr, k němuž bychom dospěli, by byl příliš ohromující, okamžitě by ve svých propastných hlubinách utopil naše domýšlivé technologické velikášství a naši zhrzenou vědychtivost by proměnil ve spálenou zemi a pustinu.
Naproti tomu Keltové si hověli mezi širokými stehny pramatky, která vše rodila i usmrcovala, jí se odevzdávali, jí přísahali věrnost a o ní vyprávěli eposy.
Teprve když si čtenář příběhů o přírodních zákonech pramatky, vílách a hrdinech sousední úrovně bytí osvoji keltské vnímání života a světa, rozpomene se na vlastní minulost stane se sám Keltem. V kostce řečeno: Jde mi nejenom o střízlivé zkoumání jiného porozumění světu, nýbrž také o nové bytostné určení člověka podle keltského přírodního měřítka.
KNIHA MRTVÝCH
Můj úmysl pojmout irské tradice a eposy jako knihu mrtvých možná mnohé překvapí, zejména keltology, kteří z nedostatku informací o moderních výzkumech posmrtných stavů nic nevědí o struktuře říše mrtvých a v nejlepším případě jsou schopni tuto říši chápat jako mytologický symbol. To však není podstatné, neboť vědecký pokrok se nikdy nestaral o ty, kdo ustrnuli.
Tato kniha je určena všem, kdo tuší, že staré kultury byly důvěrně obeznámeny se sousední submateriální úrovní bytí, přičemž s odvoláním na čím dál hlubší porozumění posmrtným stavům a zkušenostem v transmateriální oblasti ukazuji, jak keltská thanatologie a moderní výzkumy reanimace dospívají ke stejným výsledkům.
Dimenze smrti již nemá nic společného se světem víry, spekulace či náboženského blouznění dnes je nejvýznamnějším výzkumným směrem ve vědě a jasně ukazuje, z čeho vzchází materiální universum, a tudíž i my lidé, kam směřuje naše cesta po smrti a odkud přicházíme.
ELFOVÉ
Keltská tradice, podobně jako tradice všech dávných národů, však učinila ještě jeden olbřímí krok dál. Přísahala na existenci zásvětních bytostí, bohů, elfů a hrdinů (kříženců elfů a lidí) a na stvoření lidstva těmito bytostmi. Na to ovšem mohu jen velice opatrně poukázat, abych zbytečně nešokoval čtenáře, jenž jakožto moderní člověk sotva bude ochoten něco takového uznat.
Tim sice nutně zkomolím kolosální rozsah keltských zkušeností o světě, ale nechci se zde veřejně vyjadřovat o něčem, o čem mlčeli i Keltové. Jejich příběhy představují opatrné odkazy na tyto velké věci. Proto zde přichází ke slovu jenom polovina keltské filosofie. Existují prostě velká tajemství, která jsou určena pouze jednotlivcům.
ZLEHČOVÁNÍ STARÝCH KULTUR
Studium starých kultur je v naší společnosti dodnes spojováno se zlehčováním, překrucováním, fantazírováním, přeháněním a především s vynecháváním. Vše, co má kořeny v dávné minulosti, je považováno za duchovně, hospodářsky, vědecky i nábožensky méněcenné. To je groteskní, ba patologický rys moderní společnosti. Ze strachu před novotami, z šoku, že existuje ještě něco mimo náš obzor, odmítáme vše neznámé.
K tomu ještě přistupuje obranná reakce: neznámé překrucujeme, vysmíváme se mu a líčíme ho v těch nejčernějších barvách. Každá kultura, která předcházela té naší, si okamžitě vyslouží negativní hodnocení. Všechno staré může být jen špatné nebo je natolik nepochopitelné, že je vykázáno do hájemství mytologie. A mýty jsou považovány za bohapusté fantazie.
Naše nedůvěra vůči starým kulturám vyplývá z neznalosti říše mrtvých, z odmítání existence smrti, což zase pramení ze strachu, že sami musíme zemřít. To je naše kulturní nemoc, která byla dávným kulturám cizí. Není potom divu, že z čistě sebezáchovných důvodů se bráníme každé zmínce jiné kultury o pokračování života po smrti, totiž o nesmrtelnosti ducha, a že se takovou kulturu snažíme zničit, ať už přímo fyzicky, literárně nebo nábožensky.
Jestliže neexistuje život po smrti, jsou všechny kultury, které tento názor zastávaly (a zastávají), prohlášeny za primitivní. Nejabsurdnější ovšem je, že právě naše kultura dala dohromady knihu mrtvých, a sice v té nejkonkrétnější podobě. Lékaři pracujícís moderními technikami reanimace narazili na osoby, které vyprávějí o svém pobytu v říši smrti a sdělují přesně totéž co staré kultury. Otázku, zda zemřelí zažívají totéž, se dosud nepodařilo uspokojivě zodpovědět.
SMRT A MÝTY
Zaznamenávám keltské mýty z Irska a s pomocí moderního výzkumu posmrtných stavů ukazuji, že Keltové měli opravdu důkladné znalosti říše mrtvých dávno před naším vědeckým výzkumem této oblasti. A na tom není nic zvláštního, neboť smrt je druhou největší skutečností po první skutečnosti, životu. Život je však možný jenom díky smrti, to je existenční paradox. Život bez smrti neexistuje. Život a smrt jsou dvě velké skutečnosti našeho bytí pramatky, jak to Keltové nazývali, bytí všech existenčních forem od kamene k rostlině a od zvířat k lidem. Vše se rodí a vše zaniká. Všechny kultury jakkoli byly v materiálním ohledu „primitivní se zabývaly především existencí života a smrti.
Můžeme klidně říci, že čím je nějaká kultura v materiálním ohledu „primitivnější, tím je sladěnější s velkými prazákony bytí. Proto jsem dospěl k závěru, že hluboké poznání přírody a „vyspělá" kultura se vylučují, že duchovní zkušenost a modernost jsou antagonistické. Skutečnost univerzální proměny života ve smrt a smrti v život je však na tolik omračující, že ji lidské vědomí nemůže pochopit.
Smrt byla samozřejmě vytěsňována i v dřívějších kulturách, dnes ovšem toto vytěsňování nabylo patologických rysů; všechny kultury měly své vytěsňovací mechanismy, protože lidé museli myslet především na život aby mohli žít, aby nezemřeli. Pokus žít je již pokusem nezemřít a s tím začíná zamlčování smrti.
Protože smrt těžce doléhá na lidskou duši a vyvolává první a největší otázku, otázku po našem bytí totiž otázku „co je po smrti?" snažily se všechny kultury proniknout do říše stínů. Tak vzniklo náboženství, z onoho nepochopitelného protikladu života a smrti. První pravdou všech náboženství je smrt. Téma smrti se v západní filosofii kupodivu téměř neobjevuje, a pokud ano, pak jenom jako sociální okrajový jev.
Za závoj smrti dosud žádný filosof nenahlédl a pokud ano, pak jenom čistě spekulativně. Jedině tajná nauka, tedy zneuznané, leč v podstatě vědecké pozorování, čerpající z pramenů lidové zkušenosti, vycházelo i v Evropě z nesporného faktu pokračování života po smrti, protože v ústní lidové tradici existovala spousta příběhů o životě po smrti a protože toto vědění čerpalo z neustále se doplňující studnice zkušeností o smrti a posmrtných stavech, přičemž tyto zkušenosti nebylo možné odbýt jako blouznivé představy, neboť se získávajíve všech dobách.
Tato tajná nauka je vlastně tradicí pozorování kořenů kultury a všedního života; v podstatě je čistou vědou, protože bez teorie a metody je prostě jen tím, co se v lidském duchu opakuje, zaznamenává a v důsledku opakování přijímá jako zákon. Existuje obrovská spousta lidových poznatků o věcech kolem smrti, které byly získány čistě empiricky a staly se jádrem ústně tradovaných bájí a příběhů, jimž lidé sice moc nerozuměli, ale považovali je za pravdivé a vyprávěli je dál.
Vždyť každý má co vyprávět, když někdo zemře, neboť něco tu nesedí, něco přesahuje do všedního světa. Smrt představuje zlom v našem životě a každý může přijít se svou troškou do mlýna. Při každé smuteční hostině se probírají tyto zážitky, leč zůstávají pouhými anekdotami, neboť se jaksi nehodí do našeho světa. Jedná se o skrytou, zpola nevědomou zkušenost, která se vynoří jen tehdy, když ostatní začnou s vyprávěním; v běžném životě zůstávají tyto historky vytěsněny a rychle na ně zapomínáme, neboť do něho nepatří, protože by obrátily vzhůru nohama naše představy o bytí a tomu se bráníme jejich přeměněním v anekdoty.