Baldr byl mrtvý a bohové stále oplakávali jeho ztrátu. Byli smutní, venku neustále padal šedý déšť a na světě chyběla radost. Když se Loki vrátil z cesty do dalekých končin, ničeho nelitoval.
Nastal čas podzimní slavnosti v Ægiho sídle, při níž se bohové a álfové shromáždili, aby u mořského obra popili čerstvě navařené pivo z kouzelného kotle, který Tór kdysi dávno přinesl ze země obrů.
Byl tam i Loki. Vypil příliš mnoho Ægiho piva, už nevtipkoval, nesmál se a nevyváděl, ale byl nevrlý a zachmuřený. Když uslyšel, že bohové chválí Ægiho sluhu Fimafenga, jak je pohotový a pracovitý, vyskočil od stolu, bodl Fimafenga nožem a na místě ho zabil.
Zděšení bohové odtáhli Lokiho z hodovní síně ven do tmy.
Ubíhal čas. Hostina pokračovala, ale zábava vázla.
U dveří nastal ruch, a když se bohové a bohyně obrátili, aby zjistili, co se děje, uviděli, že Loki se vrátil. Stál ve dveřích a hleděl na ně s jízlivým úsměvem na tváři.
„Nejsi tu vítán,“ řekli mu bohové.
Loki si jich nevšímal. Došel k místu, kde seděl Ódin. „Otče všech. Před dávnými dobami jsme smísili svou krev, ty a já, je to tak?“
Ódin přikývl. „Je to tak.“
Loki roztáhl ústa do ještě širšího úsměvu. „A nepřísahal jsi tenkrát, velký Ódine, že budeš na hostině pít jen tehdy, pokud Loki, tvůj přísežný pokrevní bratr, bude pít s tebou?“
Ódinovo zdravé šedé oko se zahledělo do Lokiho zelených očí a pak Ódin odvrátil zrak.
„Ať otec vlka hoduje s námi,“ řekl nakonec Ódin nevrle a přikázal svému synu Vídarovi, ať se posune, aby si Loki mohl sednout vedle něho.
Lokimu se na tváři objevil potěšený zlomyslný úšklebek. Požádal o další Ægiho pivo a vyprázdnil pohár.
Té noci Loki urážel bohy i bohyně jednoho po druhém. Říkal bohům, že jsou zbabělci, a bohyním, že jsou přihlouplé a necudné. Každá urážka obsahovala právě tolik pravdy, aby ublížila. Loki bohům vyčítal, že jsou hlupáci, a připomínal jim věci, o kterých se domnívali, že už jsou dávno bezpečně zapomenuté. Ušklíbal se, posmíval se jim, vytahoval staré hříchy a trápil všechny tak dlouho, dokud na hostinu nedorazil Tór.
Tór rozhovor ukončil velice jednoduše: pohrozil Lokimu, že mu nadobro ucpe tu jeho bezectnou hubu Mjöllnim a pošle ho do Helu, rovnou do říše mrtvých.
Pak Loki z hostiny odešel, ale než se vypotácel ven, otočil se k Ægimu: „Uvařil jsi dobré pivo,“ řekl mořskému obrovi. „Ale žádná další podzimní hostina se už u tebe konat nebude. Tvoje sídlo pohltí plameny; oheň ti spálí kůži na zádech. Přijdeš o všechno, co miluješ. To ti přísahám.“
Pak opustil ásgardské bohy a odešel do tmy.
II
Druhý den ráno Loki vystřízlivěl a zamyslel se nad tím, co udělal předchozí den. Nestyděl se, protože stud Loki neznal, ale věděl, že tentokrát přestřelil.
Loki měl obydlí na hoře poblíž moře a rozhodl se, že tam vyčká, dokud na něj bohové nezapomenou. Jeho dům měl čtvery dveře, z každé strany jedny, takže mohl včas zahlédnout nebezpečí, ať se k němu blížilo z kterékoli strany.
Přes den se Loki vždy změnil v lososa a ukryl se v jezírku pod Fránangským vodopádem, který se valil z výšky po úbočí hory. Jezírko bylo propojené potůčkem s řekou, která tekla přímo do moře.
Loki rád snoval všelijaké plány. Věděl, že v podobě lososa mu žádné větší nebezpečí nehrozí. Ani sami bohové nedokážou chytit lososa ve vodě.
Pak ale začal pochybovat. Napadlo ho, jestli se ryba v hlubokém jezírku pod vodopády přece jen nějakým způsobem nedá chytit.
Co když on, nejmazanější a nejšikovnější ze všech bohů, lososa chytit dokáže?
Loki si pořídil klubko kopřivového provazu a začal z něj vázat rybářskou síť. Byla to první taková síť, která byla vyrobena. Ano, pomyslel si. Pomocí téhle sítě bych lososa chytit dokázal.
A teď, řekl si, vymyslím protiplán: co bych udělal, kdyby bohové také upletli takovouhle síť? Prohlédl si síť, kterou vyrobil, a zamyslel se. Lososi umějí skákat, řekl si. Dokážou plavat proti proudu, dokonce překonat i vodopád. Mohl bych síť přeskočit.
Pak něco upoutalo jeho pozornost. Vyhlédl nejdřív jedněmi a pak dalšími dveřmi ven. Vyděsil se: po úbočí hory stoupali bohové a už byli skoro u jeho domu.
Loki hodil síť do ohně a spokojeně pozoroval, jak hoří. Pak vstoupil do Fránangského vodopádu a proměnil se ve stříbrného lososa. Vodopád ho strhl s sebou a Loki zmizel v hlubinách jezírka na úpatí hory.
Ásové došli k Lokiho obydlí na hoře. Postavili se ke všem dveřím, aby Lokimu odřízli únikovou cestu, pokud je stále uvnitř.
Kvasi, nejmoudřejší z bohů, vešel prvními dveřmi. Kdysi zemřel a z jeho krve uvařili medovinu, ale teď byl zase živý. Podle ohně a nedopitého poháru vína vedle něj poznal, že Loki byl ještě před několika okamžiky v domě.
Kvasi neměl ani tušení, kam Loki zmizel. Rozhlédl se po obloze. Pak pohlédl na podlahu a na ohniště.
„Ta prohnaná mrňavá lasička je pryč,“ vyhrkl Tór, který vešel dovnitř dalšími dveřmi. „Mohl se proměnit v cokoli. Nikdy ho nenajdeme.“
„Nebuď tak ukvapený,“ řekl mu Kvasi. „Podívej se.“
„To je jen popel,“ ušklíbl se Tór.
„Ale podívej se na ten vzor,“ namítl Kvasi. Sklonil se, dotkl se popela na podlaze vedle ohniště, očichal ho a pak se ho dotkl jazykem. „Je to popel z provazu, který někdo hodil do ohně a spálil. Stejného kopřivového provazu, jako je to klubko na vázání sítí v rohu.“
Tór obrátil oči v sloup. „Nemyslím si, že popel ze spáleného provazu nám řekne, kde je Loki.“
„Myslíš, že ne? Ale podívej se na ten vzor – je to síť kosočtverců, úplně pravidelná.“
„Kvasi, marníme tu jen čas obdivováním vzorů v popelu. Všechno je to nesmysl. Každou chvíli, kterou promarníme civěním na ten popel, se od nás Loki vzdaluje.“
„Možná máš pravdu, Tóre. Ale aby byly ty kosočtverce z provazu tak pravidelné, potřebuješ nějaký nástroj na jejich úpravu, třeba tamhleten kousek dřeva na podlaze, co ti leží u nohy. Když provaz vyvazuješ, musíš jeden jeho konec na něco uvázat – na něco, jako je ta hůlka, co tamhle trčí z podlahy. Pak bys na provaze udělal uzel, provlékl ho tak, aby vzniklo oko… Hm. Zajímalo by mě, jak tomu říkal Loki. Já tomu budu říkat síť.“
„O čem to pořád žvaníš?“ zlobil se Tór. „Proč civíš na popel, hůlky a kousky dřeva, když máme pronásledovat Lokiho? Kvasi! Přemíláš tady v hlavě nesmysly, a on nám mezitím utíká!“
„Myslím, že takováhle síť se nejspíš používá na chytání ryb,“ pravil Kvasi.
„Už mám tebe i toho tvého bláznění dost!“ vykřikl Tór. „Takže ta síť je na chytání ryb? To se ti povedlo! Loki měl jistě hlad, a tak si chtěl nachytat ryby. Loki vymýšlí různé věci. Vždycky to tak dělal. Odjakživa byl chytrý. Proto jsme ho měli po ruce.“
„Máš pravdu. Ale polož si otázku, proč bys, kdybys byl Loki, vyráběl síť na chytání ryb a pak bys ji hodil do ohně, protože bys viděl, že se blížíme?“
„Protože…“ začal Tór, zamračil se a začal uvažovat tak důkladně, že v dálce nad vrcholky hor zahřmělo. „Ehm…“
„Přesně tak. Protože bys nechtěl, abychom ji našli, až přijdeme. A jediný důvod, proč bys nechtěl, abychom ji našli, je zabránit nám, bohům z Ásgardu, abychom tě s její pomocí chytili.“
Tór pomalu přikývl. „Chápu,“ řekl. A pak dodal: „Ano, bude to tak.“ A nakonec: „Takže Loki…“
„… se schovává v hlubokém jezírku pod vodopádem v podobě ryby. Ano, přesně tak! Věděl jsem, že na to nakonec přijdeš, Tóre.“
Tór nadšeně přikyvoval. Nebyl si tak úplně jistý, jak došel k tomuhle závěru jen na základě toho, že uviděl popel, ale byl rád, že ví, kde se Loki skrývá.
„Půjdu dolů k jezírku s kladivem,“ prohlásil. „A tam ho… tam ho…“
„Budeme muset sejít dolů se sítí,“ pravil Kvasi, moudrý bůh.
Vzal zbytek provazu a hůlku. Konec provazu uvázal na dřívko a pak kolem něho provaz začal omotávat a protahovat ho smyčkami dovnitř, kolem a skrz naskrz. Ukázal, jak se to dělá, i ostatním bohům a za chvíli už všichni vázali a uzlovali. Pak spojili menší sítě dohromady, až vznikla síť dlouhá a široká jako jezírko, a sestoupili podél vodopádu k úpatí hory.
V místě, kde jezírko přetékalo, z něj vytékal potok. Vléval se do řeky a ta ústila do moře.
Když bohové došli pod Fránangský vodopád, rozvinuli síť. Byla ohromná a těžká a dosahovala z jednoho konce jezírka na druhý. Všichni válečníci Ásů uchopili jeden konec a Tór sám se chopil druhého.
Bohové vstoupili do vody na jedné straně jezírka, začali hned pod vodopádem a přebrodili se na druhou stranu. Nechytili ale nic.
„V tom jezírku určitě něco žije,“ prohlásil Tór. „Cítil jsem, jak to cloumá sítí. Ale schovalo se to ještě hlouběji, do bahna, a síť to minulo.“
Kvasi se zamyšleně poškrábal na bradě. „To nevadí. Uděláme to znovu, ale tentokrát nejdřív spodek sítě zatížíme,“ řekl. „Takže už pod ní nic neproklouzne.“
Bohové nasbírali těžké kameny s otvory a přivázali je ke spodku sítě jako závaží.
Pak se začali znovu brodit jezírkem.
Když bohové vstoupili do vody poprvé, Loki byl sám se sebou spokojený. Jednoduše vplul do bahna na dně jezírka, vklouzl mezi dva ploché kameny a čekal, až bohové síť protáhnou nad ním.
Teď ale dostal strach. Přemýšlel o tom na dně jezírka, v chladné temnotě.
Nemůže se proměnit v něco jiného, dokud nebude z vody venku, a i kdyby to udělal, bohové by ho začali pronásledovat. Ne, bude jistější zůstat v podobě lososa. Ale jako losos byl v pasti. Bude muset udělat něco, co bohové nečekají. Počítají s tím, že zamíří na volné moře – kdyby se dostal do moře, byl by v bezpečí, ale předtím, v řece, která ústila do mořského zálivu, by byl snadnou kořistí.
Bohové jistě nečekají, že poplave zpátky stejnou cestou, kterou připlaval. Vodopádem.
Bohové vlekli síť dál po dně jezírka.
Bedlivě pozorovali, co se děje v hloubce, a tak je překvapilo, když ohromná stříbrná ryba, větší než jakýkoli losos, kterého dosud viděli, mrskla ocasem, přeskočila síť a pustila se proti proudu. Obrovský losos plaval vodopádem vzhůru, vyskakoval do vzduchu a překonával zemskou přitažlivost, jako by ho někdo vyhodil do výšky.
Kvasi volal na Ásy, aby se rozdělili do dvou skupin a jedna se postavila k jednomu konci sítě a druhá k druhému.
„Nezůstane ve vodopádu dlouho. Je moc na očích. Má jedinou šanci – dostat se do moře. Takže obě skupiny půjdou vedle sebe a povlečou síť mezi sebou. Ty, Tóre,“ rozkazoval moudrý Kvasi, „se mezitím budeš brodit uprostřed, a až se Loki znovu pokusí přeskočit síť, chytíš ho ve vzduchu, jako chytají lososy medvědi. Nesmí ti uniknout. Je hrozně úskočný.“
Tór prohlásil: „Vím, jak medvědi chytají lososy vyskakující do vzduchu. Jsem stejně silný a rychlý jako medvěd. Udržím ho.“
Bohové začali vléct síť proti proudu, směrem k místu, kde čekal velký stříbrný losos. Loki mezitím kul pikle.
Když se síť přiblížila, Loki poznal, že nastal rozhodující okamžik. Musí přeskočit síť jako předtím, a tentokrát se požene směrem k moři. Napjal se jako tětiva a vystřelil do vzduchu.
Tór byl rychlý. Zahlédl, jak se stříbrný losos zatřpytil na slunci, a sevřel ho ohromnýma rukama, jako když hladový medvěd loví lososa ze vzduchu. Lososi jsou kluzcí a Loki byl ze všech lososů ten nejkluzčí; kroutil se a snažil se proklouznout Tórovi mezi prsty, ale ten ho sevřel ještě pevněji a vší silou mu stiskl ocas.
Říká se, že od té doby jsou lososi nad ocasem užší.
Bohové přinesli síť, rybu do ní pevně zamotali a nesli ji mezi sebou. Losos se začal dusit, otvíral tlamu, mrskal se a svíjel a najednou se v síti objevil poloudušený Loki.
„Co to děláte?“ vykřikl. „Kam mě to nesete?“
Tór jen zavrtěl hlavou, něco zamručel a neodpověděl. Loki se začal ptát ostatních bohů, ale žádný z nich mu neřekl, co se děje, a žádný se mu ani nepodíval do očí.
III
Bohové vešli do jeskyně, Lokiho stále nesli mezi sebou, a sestoupili do hlubin země. Ze stropu jeskyně visely krápníky a kolem poletovali netopýři. Sestoupili ještě níž. Brzy se chodba tak zúžila, že už Lokiho nemohli nést, a tak mu dovolili, aby šel mezi nimi. Tór kráčel těsně za Lokim s rukou na jeho rameni.
Ještě dlouho, hodně dlouho sestupovali dolů.
V nejhlubší jeskyni hořely ohně, u nich stály tři postavy a čekaly na ně. Loki je poznal dřív, než rozeznal jejich obličeje, a opustila ho naděje. „Ne!“ vykřikl. „Neubližujte jim. Nic špatného neudělali.“
Tór řekl: „Jsou to tví synové a tvá žena, Loki, Kováři klevet.“
V jeskyni byly tři velké ploché kameny. Ásové je všechny položili na bok a Tór uchopil kladivo a prorazil do středu každého kamene otvor.
„Prosím, pusťte našeho otce!“ zvolal Lokiho syn Narfi.
„Je to náš otec,“ přidal se Váli, Lokiho druhý syn. „Přísahali jste, že ho nezabijete. Je to pokrevní a přísežný bratr Ódina, nejvyššího z bohů.“
„Nezabijeme ho,“ pravil Kvasi. „Pověz mi, Váli, co je nejhorší věc, jakou může jeden bratr udělat druhému?“
„Zradit ho,“ odpověděl Váli bez váhání. „Zabít ho, jako Höd zabil Baldra. To je zavrženíhodné.“
Kvasi řekl: „Je pravda, že Loki je pokrevním bratrem bohů, a zabít ho nemůžeme. Ale vůči vám, jeho synům, žádnými takovými přísahami vázáni nejsme.“
Pak Kvasi pronesl k Válimu slova proměny a slova síly.
Váliho lidská podoba zmizela a tam, kde předtím stál Váli, se objevil vlk a z tlamy mu odkapávala pěna. Ze žlutých vlčích očí zmizela Váliho moudrost a nahradil ji hlad, vztek a posedlost. Vlk pohlédl na bohy, na Sigyn, která bývala jeho matkou, a nakonec uviděl Narfiho. Z hloubi hrdla se mu vydralo dlouhé tiché zavrčení a srst se mu zježila.
Narfi ucouvl, jen o krok, a pak se na něj vlk vrhl.
Narfi byl statečný. Nevykřikl, ani když mu vlk, který býval jeho bratrem, rozsápal krk a rozpáral břicho, takže jeho střeva vyhřezla na podlahu jeskyně. Vlk, jenž býval Válim, jedinkrát dlouze, hlasitě zavyl zkrvavenými čelistmi. Pak vyskočil do výšky, přeskočil hlavy bohů, zmizel v temnotě podzemí a v Ásgardu ho až do konce všech dní už nikdy nikdo nespatřil.
Bohové dovlekli Lokiho na tři velké kameny: jeden mu podložili pod ramena, druhý pod slabiny a třetí pod kolena. Pak posbírali Narfiho vyhřezlá střeva, provlékli je otvory, které Tór prorazil v kamenech, a pevně Lokiho přivázali za krk a za ramena. Pak mu střeva jeho syna ovázali i kolem slabin a boků a svázali mu jimi nohy a kolena tak pevně, že se sotva mohl pohnout. Nakonec bohové proměnili střeva Lokiho zavražděného syna v okovy tak pevné a tvrdé, že byly jako ze železa.
Sigyn, Lokiho manželka, přihlížela, jak jejího manžela svazují střevy jejich syna, a mlčela. Tiše plakala nad utrpením svého muže a nad smrtí a zneuctěním svých synů. Držela mísu, i když ještě nevěděla proč. Než ji sem bohové přivedli, řekli jí, aby šla do kuchyně a přinesla svou největší mísu.
Pak přišla do jeskyně Skadi, dcera mrtvého obra Tjaziho, žena krásnonohého Njörda.
Nesla v rukou něco ohromného, svíjelo se to a kroutilo. Naklonila se nad Lokiho a umístila věc, kterou přinesla, nad něho. Ovinula ji kolem krápníků, jež visely ze stropu jeskyně, takže hlava tvora visela přímo nad Lokiho hlavou.
Byl to had s mrazivým pohledem, jazyk mu kmital a ze zubů mu odkapával jed. Zasyčel, kapka jedu z jeho tlamy dopadla Lokimu na obličej a popálila mu oči.
Loki ječel a zmítal se, bolestí se kroutil a házel sebou. Snažil se kapkám jedu uhnout, odtáhnout hlavu stranou. Pouta, která kdysi bývala střevy jeho vlastního syna, ho však svírala pevně.
Bohové postupně odcházeli z jeskyně, na tvářích se jim zračilo ponuré zadostiučinění. Brzy tam zbyl jen Kvasi. Sigyn pohlédla na spoutaného manžela a na rozsápané tělo svého syna, zavražděného vlkem.
„Co uděláš se mnou?“ zeptala se.
„Nic,“ odpověděl Kvasi. „Ty potrestaná nebudeš. Dělej si, co chceš.“ A pak z jeskyně odešel i on.
Lokimu dopadla na obličej další kapka hadího jedu. Zaječel, házel sebou a svíjel se v okovech tak silně, až se třásla země.
Sigyn vzala mísu a přistoupila k manželovi. Neřekla nic – co by ostatně měla říkat? –, ale se slzami v očích se postavila vedle Lokiho hlavy a zachytila do mísy každou kapku jedu, která skanula z hadích zubů.
Tohle všechno se stalo dávno, pradávno, za časů, kdy ještě bohové žili mezi smrtelníky. Je to už tak dlouho, že hory těch časů se rozpadly na prach a nejhlubší jezera vyschla.
Sigyn stále čeká vedle Lokiho hlavy jako tenkrát a hledí na jeho krásný zkřivený obličej.
Nádoba, kterou drží, se pomalu plní, kapku za kapkou, a jednoho dne bude plná jedu až po okraj. Teprve pak se Sigyn od Lokiho vzdálí. Vezme mísu a půjde jed vylít, a zatímco bude pryč, hadí jed dopadne na Lokiho tvář a do jeho očí. Loki se bude kroutit v křeči, trhat a škubat sebou, zmítat se a svíjet, až se začne otřásat celá zem.
Když k tomu dojde, tady v Midgardu tomu říkáme zemětřesení.
Říká se, že Loki zůstane spoutaný v temnotě v hlubinách země spolu se Sigyn, která zachytává do mísy jed kapající manželovi do obličeje a šeptá mu, že ho miluje, až do chvíle, kdy nastane ragnarök a přinese konec všech dnů.