Na světě není nic ani nikdo, kdo by neměl rád slunce. Dává nám teplo a život, rozpouští mrazivý sníh a led zimy, díky němu rostou rostliny a kvetou květiny. Přináší nám dlouhé letní večery, za nichž se nikdy nesetmí. Zachraňuje nás před krutými dny uprostřed zimy, kdy se temnota rozjasní jen na několik hodin a slunce je chladné a vzdálené jako bledé oko mrtvoly.
Baldrova tvář zářila jako slunce: byl tak krásný, že se všude, kam vkročil, rozlil jas. Baldr byl Ódinův druhý syn a jeho otec i všichni ostatní ho milovali. Byl nejmoudřejší, nejmírnější a nejvýmluvnější ze všech Ásů. Vynášel rozsudky a všichni byli ohromeni jeho moudrostí a smyslem pro spravedlnost. Jeho obydlí, sídlo Breidablik, bylo plné radosti, hudby a vědění.
Baldrova žena se jmenovala Nanna a Baldr miloval jen a jen ji. Jejich syn Forseti vyrůstal v muže stejně moudrého a spravedlivého, jako byl jeho otec. Baldrův život ani jeho svět neměly jedinou chybu, až na jednu výjimku.
Baldrovi se zdály zlé sny.
Sny o koncích světů, o tom, že slunce i měsíc budou pohlceny vlkem. Sny o bolesti a smrti bez konce. Sny o temnotě, o uvěznění. V jeho snech se bratři vraždili navzájem a nikdo už nikomu nemohl důvěřovat. V jeho snech nastal na světě nový věk, bouřlivá a vražedná doba. Baldr se z takových snů budíval se slzami v očích, nevýslovně rozrušený.
Vypravil se za bohy a o svých děsivých snech jim vyprávěl. Žádný z nich ale nevěděl, jak je vyložit, a všichni do posledního si také začali dělat starosti.
Když ale Baldra o těch strašných snech slyšel vyprávět Loki, usmál se.
Ódin se vydal na cestu, aby zjistil příčinu synových zlých snů. Zahalil se do šedého pláště, nasadil si široký klobouk, a když se ho lidé ptali, jak se jmenuje, řekl, že je Poutník, syn Válečníka. Na jeho otázky mu však nikdo nedokázal odpovědět. Pověděli mu o vědmě, moudré ženě, která rozuměla všem snům. Tvrdili, že ta by mu dokázala pomoci, ale že už je dávno po smrti.
Hrob téhle moudré ženy byl na konci světa. Za ním směrem na východ se rozkládala říše mrtvých, kteří nezemřeli v bitvě, a tam vládla Hel, dcera Lokiho a obryně Angrbody.
Ódin putoval na východ, a když došel k hrobu, zastavil se.
Otec všech byl nejmoudřejší z Ásů a obětoval vlastní oko, aby byl ještě moudřejší.
Stál u hrobu na konci světa a na tomto místě vzýval nejtemnější runy a přivolával staré, dávno zapomenuté síly. Pálil věci, pronášel zaklínadla, čaroval a žádal. Tvář mu bičoval bouřlivý vítr, ale pak se náhle utišil a proti němu se za plameny objevila žena, tvář zahalenou stínem.
„Cesta zpátky z říše mrtvých byla těžká,“ řekla mu. „Už jsem tu pochovaná velice dlouho. Padaly na mě deště i sněhy. Neznám tě, muži, jenž jsi mě vzkřísil. Jak ti říkají?“
„Říkají mi Poutník,“ odpověděl Ódin. „Můj otec se jmenoval Válečník. Pověz mi, co je nového v říši Hel.“
Mrtvá vědma se na něho zahleděla. „Přijde k nám Baldr,“ řekla. „Už pro něj vaříme medovinu. Ve světě nad námi zavládne zoufalství, ale ve světě mrtvých nás čeká jen radost.“
Ódin se jí zeptal, kdo zabije Baldra, a její odpověď ho vyděsila. Zeptal se, kdo pomstí Baldrovu smrt, a z její odpovědi nebyl moudrý. Zeptal se jí, kdo bude za Baldra truchlit, a ona na něj pohlédla přes vlastní hrob, jako by ho viděla poprvé.
„Ty nejsi Poutník,“ promluvila pak. V mrtvých očích se jí zablesklo a rysy jí ožily. „Jsi Ódin, který se před dávnými dobami obětoval sám sobě.“
„Ani ty nejsi žádná vědma. Za života jsi byla Angrboda, Lokiho milenka, matka Hel, Jörmunganda, Midgardského hada, a vlka Fenriho,“ odpověděl Ódin.
Mrtvá obryně se usmála. „Vrať se domů, maličký Ódine,“ pravila. „Uteč, schovej se ve svém sídle. Už za mnou nikdo nepřijde, dokud můj milovaný Loki neunikne ze svých pout a nevrátí se ke mně a dokud nenadejde ragnarök, zkáza bohů, a všechno nebude zničeno.“
A pak už tam nestál nikdo, po ženě zbyly jen stíny.
Ódin se s těžkým srdcem vydal na zpáteční cestu, měl o čem přemýšlet. Ani bohové nedokážou změnit osud, a pokud má zachránit Baldra, musí si počínat chytře a potřebuje pomoc. A ještě jedna věc, kterou mu mrtvá obryně prozradila, mu nedopřávala klidu.
Proč mluvila o tom, že Loki unikne ze svých pout? uvažoval Ódin. Loki přece není spoutaný. Ale pak si pomyslel: Zatím.
II
Ódin si nechal pro sebe, co se dozvěděl, ale řekl své ženě Frigg, matce bohů, že Baldrovy sny jsou pravdivé a že někdo usiluje o život jejich nejmilovanějšího syna.
Frigg se zamyslela. Protože byla velice věcná, pravila: „Já tomu nevěřím. A nikdy tomu věřit nebudu. Nikdo přece nepohrdá sluncem, jeho teplem a životem, který dává zemi, a z toho důvodu také nikdo nemůže nenávidět mého syna, krásného Baldra.“ Pak se vydala na cestu, aby se ujistila, že tomu tak je.
Chodila po zemi a od každého, koho potkala, požadovala přísahu, že krásnému Baldrovi nikdy neublíží. Mluvila s ohněm a ten jí slíbil, že ho nepopálí; voda přísahala, že Baldra nikdy neutopí; železo ani žádný jiný kov ho neporaní. Kameny slíbily, že nikdy nepoškodí jeho kůži. Frigg mluvila se stromy, zvířaty, ptáky i všemi tvory, kteří se plazí, létají a lezou, a všichni tito tvorové jí slíbili, že žádný z nich nikdy Baldrovi nezkřiví ani vlásek.
Stromy, každý druh zvlášť, duby i jasany, borovice i buky, břízy a smrky, přislíbily, že jejich dřevo nikdy nebude použito na to, aby ublížilo Baldrovi. Frigg vyvolala duchy nemocí a promluvila s nimi, a nemoci i neduhy, které dokážou někomu ublížit, slíbily, že se Baldra nikdy ani nedotknou.
Frigg považovala všechny a všechno za stejně důležité, a tak nechala přísahat každého až na jmelí, rostlinu, která se přiživuje na stromech. Připadalo jí příliš malé, mladé a bezvýznamné, a tak ho minula.
A když úplně všechno přísahalo Frigg, že jejímu synovi neublíží, vrátila se do Ásgardu. „Baldr je v bezpečí,“ řekla Ásům. „Nikdo a nic mu neublíží.“
O jejích slovech však všichni pochybovali, i Baldr. Frigg tedy zvedla kámen a hodila jím po synovi. Kámen se mu vyhnul a proletěl kolem něho.
Baldr se radostně zasmál, a v tu chvíli jako by vyšlo slunce. I bohové se rozesmáli. A pak začali jeden po druhém po Baldrovi vrhat své zbraně a všichni tím byli užaslí a ohromení. Meče se ho odmítaly dotknout, oštěpy se nechtěly zabodnout do jeho těla.
Všem bohům se ulevilo a zaradovali se. Jen dvě tváře v Ásgardu nezářily štěstím.
Loki se neusmíval ani nesmál. Díval se, jak bohové sekají po Baldrovi sekerami a meči, jak na něj shazují ohromné balvany nebo se ho snaží zasáhnout velikými dřevěnými kyji a jak se smějí, když se kyje, meče, balvany a sekyry Baldrovi vyhnou nebo se ho dotknou jemně jako peříčko. Loki se zachmuřil a ukryl se do stínu.
Druhá osoba, která se neusmívala, byl Baldrův bratr Höd, který byl slepý.
„Co se děje?“ ptal se slepec. „Řekne už mi někdo prosím, co se děje?“ S Hödem se ale nikdo nebavil. Sám naslouchal jásání a radostnému volání a přál si, aby se ho také mohl účastnit.
„Musíš být na svého syna velice pyšná,“ oslovila Frigg nějaká laskavá žena. Frigg ji nepoznala, ale žena na Baldra s úsměvem hleděla, a Frigg na svého syna pyšná opravdu byla. Koneckonců, milovali ho všichni. „Ale neublíží mu, chudáčkovi? Pořád na něj házejí nějaké věci! Kdybych byla jeho matka, měla bych o něj strach.“
„Neublíží mu nic,“ odpověděla Frigg. „Baldrovi nemůže žádná zbraň ublížit. Ani žádná nemoc. Žádný kámen. Žádný strom. Nechala jsem si to odpřisáhnout od všech věcí, které dokážou nějak uškodit.“
„To je dobře,“ odpověděla ta laskavá žena. „To mě těší. Jsi si jistá, že jsi na nic nezapomněla?“
„Vůbec na nic,“ řekla Frigg. „Mluvila jsem se všemi stromy. Jen s jednou rostlinou jsem neztrácela čas – se jmelím. Plazí se po dubech západně od Valhally. Ale je moc mladé a malé, to nikomu uškodit nedokáže. Ze jmelí se přece kyj udělat nedá.“
„Ale, ale,“ pokývala hlavou ta laskavá žena. „Takže jmelí? Upřímně řečeno, já bych se jím také nezabývala. Je to skoro plevel.“
Laskavá žena začala Frigg někoho připomínat, ale než na to bohyně stihla přijít, Tý zvedl zdravou levicí ohromný balvan, podržel ho nad hlavou a pak ho hodil Baldrovi přímo na hruď. Balvan se rozpadl na prach ještě předtím, než se zářivého boha dotkl.
Když se Frigg zase otočila a chtěla se dál bavit s laskavou ženou, ta už tam nebyla a Frigg o celé věci dál nepřemýšlela. Tehdy ještě ne.
Loki, už zase ve své původní podobě, mezitím mířil na západ od Valhally. Zastavil se pod ohromným dubem. Tu a tam se na něm pohupovaly keříky zeleného jmelí a bělavých bobulí. Vedle nádhery dubu působily ještě bezvýznamněji. Jmelí vyrůstalo přímo z kůry dubu. Loki si prohlédl bobule, stonky i listy. Nejdřív ho napadlo, že Baldra bobulemi jmelí otráví, ale to mu připadalo moc jednoduché a přímočaré.
Pokud má Baldrovi uškodit, ať to ublíží i co největšímu počtu ostatních.
III
Slepec Höd stál stranou, poslouchal zvuky radovánek a radostné či překvapené výkřiky, které přicházely z prostranství před ním, a vzdychal. Höd byl silný, přestože neviděl, byl to jeden z nejsilnějších bohů, a Baldr se obvykle staral o to, aby se na něj nezapomnělo. Tentokrát však na něj zapomněl i Baldr.
„Jsi nějaký smutný,“ ozval se známý hlas. Patřil Lokimu.
„Je to těžké, Loki. Všichni se tak dobře baví. Slyším, jak se smějí. A hlas Baldra, mého milovaného bratra, zní tak šťastně. Kéž bych se toho také mohl účastnit.“
„Napravíme to, není nic jednoduššího,“ prohlásil Loki. Höd neviděl výraz na jeho tváři, ale Loki mluvil vstřícně a přátelsky. A všichni bozi věděli, jak je chytrý. „Natáhni ruku.“
Höd ho poslechl. Loki mu něco položil do dlaně a stiskl mu prsty.
„To je malá dřevěná šipka, kterou jsem vyrobil. Přivedu tě blízko k Baldrovi, namířím na něj tvou ruku a ty na něj šipku vší silou hodíš. Co nejprudčeji dokážeš. Pak se všichni bohové dají do smíchu a Baldr bude vědět, že i jeho slepý bratr se účastnil oslavy jeho vítězství.“
Loki provedl Höda davem k místu, kde byl největší halas. „Tak,“ řekl slepci. „Sem se postav, to je dobré místo. Až ti řeknu, hoď tou šipkou.“
„Je to jen maličká šipka,“ pravil Höd toužebně. „Kdybych tak mohl vrhnout oštěp nebo balvan.“
„Šipka stačí,“ uklidňoval ho Loki. „Špičku má ostrou ažaž. Tak, a teď ji hoď, jak jsem ti říkal.“
Ozvalo se hlasité zajásání a smích: to se Tór právě ohnal po Baldrově obličeji sukovitým hlohovým kyjem pobitým ostrými železnými hřeby. Kyj poskočil a v poslední chvíli se přehoupl Baldrovi přes hlavu, takže Tór vypadal, jako by tančil. Vypadalo to neuvěřitelně směšně.
„Teď!“ zašeptal Loki. „Teď, dokud se všichni smějí!“
Höd hodil šipkou ze jmelí přesně tak, jak mu Loki řekl. Čekal, že uslyší jásot a smích. Nikdo se však nesmál ani nejásal. Rozhostilo se ticho. Höd slyšel jen vyjeknutí a tiché mumlání.
„Proč nikdo nejásá?“ divil se slepec. „Hodil jsem šipkou. Nebyla velká ani těžká, ale museli jste ji vidět. Baldře, můj bratře, proč se nesměješ?“
Pak uslyšel zaúpění, vysoké, pronikavé a děsivé, a ten hlas poznal. To úpěla jeho matka.
„Baldře, můj synu! Ach Baldře, můj synu!“ naříkala.
V tu chvíli Höd pochopil, že jeho šipka zasáhla cíl.
„To je strašné! To je smutné. Zabil jsi svého bratra,“ řekl Loki. Neznělo to však nijak smutně. Nevypadalo to, že by byl byť jen trochu smutný.
IV
Baldr ležel mrtvý na zemi, probodený šipkou ze jmelí. Bohové se shromáždili kolem, plakali a rvali si šaty. Ódin řekl jen: „Hödovi se nikdo mstít nebude. Ještě ne. Ne teď. Ne v tuto chvíli. Jsme na místě posvátného klidu.“
Frigg prohlásila: „Kdo z vás si chce získat mou přízeň a vypravit se za Hel? Třeba Baldrovi dovolí, aby se vrátil na svět. Ani Hel nemůže být tak krutá, aby ho uvěznila…“ Na chvíli se zamyslela. Hel byla koneckonců Lokiho dcera. „A nabídneme jí výkupné, když nám Baldra vrátí. Chce se někdo z vás vypravit do království Hel? Může se ale stát, že se už nikdy nevrátíte.“
Bohové na sebe pohlédli. Pak jeden z nich zvedl ruku. Byl to Hermód zvaný Smělý, Ódinův posel, nejrychlejší a nejodvážnější z mladých bohů.
„Vydám se za Hel,“ prohlásil, „a přivedu krásného Baldra zpět.“
Osedlali Sleipniho, Ódinova hřebce, osminohého koně. Hermód na něj nasedl a vyrazil dolů do hlubin, aby pozdravil Hel v jejím velikém sídle, kam smí vstoupit jen mrtví.
Zatímco Hermód ujížděl temnotou, bohové připravovali Baldrův pohřeb. Vzali jeho tělo a položili ho do Hringhorni, Baldrovy lodi. Chtěli ji spustit na vodu a zapálit, ale nedokázali ji sesunout z břehu. Všichni do ní usilovně strkali a nadzvedávali ji, i Tór, ale loď stále ležela na břehu a nehýbala se. Loď totiž dokázal stáhnout na vodu jen Baldr, a ten už nežil.
Bohové tedy poslali pro obryni Hyrrokkin. Přijela na obrovském vlku, místo uzdy měla hady. Postavila se k přídi Baldrovy lodi a zabrala ze všech sil: podařilo se jí loď sice spustit na vodu, ale takovou silou, že kmeny, na kterých loď spočívala, vzplály, země se zachvěla a zvedly se strašlivé vlny.
„Měl bych ji zabít,“ prohlásil Tór, kterého stále ještě mrzelo, že loď nedokázal spustit na vodu sám, a sevřel topůrko kladiva Mjöllni. „Nechová se k nám dost uctivě.“
„Nic takového neuděláš,“ okřikli ho ostatní bohové.
„Celá ta záležitost se mi vůbec nelíbí,“ pokračoval Tór. „Brzy někoho zabiju, jen abych se trochu uklidnil. Však uvidíte.“
Čtyři bohové přinesli Baldrovo tělo na oblázky pokrytý břeh. Osm nohou ho proneslo shromážděným davem. Ódin stál v čele truchlících, na každém rameni mu seděl jeden havran, a za ním stáli Ásové a valkýry. Baldrova pohřbu se účastnili mraziví obři i skalní obři; byli tu i skřítci, vychytralí řemeslníci z podzemí, protože Baldrovy smrti litoval celý svět.
Baldrova žena Nanna viděla, jak kolem ní nesou tělo jejího manžela. Zaúpěla, srdce jí puklo v hrudi a i ona klesla mrtvá k zemi. Odnesli ji k pohřební hranici a položili její tělo vedle Baldrova. Ódin z úcty položil na hranici svůj pažní náramek Draupni. Byl zázračný a vyrobili ho pro něj skřítci Brokk a Eitri. Každý devátý den z něj skanulo osm dalších náramků, stejně nádherných a dokonalých. Pak Ódin zašeptal mrtvému Baldrovi do ucha tajemství. Co mu zašeptal, se však nikdo nikdy nedozví, znají ho jen on a Baldr.
Pak zapálili hranici. Plameny pohltily těla Baldra a Nanny, Baldrova koně i majetek.
Baldrovo tělo plálo jako slunce.
Tór stál před pohřební hranicí a ve zvednuté ruce svíral Mjöllni. „Posvěcuji tuto pohřební hranici,“ prohlásil a vrhal přitom temné pohledy na obryni Hyrrokkin, která podle jeho názoru stále neprojevovala patřičnou úctu.
Lit, jeden ze skřítků, se postavil před Tóra, aby na hranici lépe viděl, a Tór ho vztekle odkopl přímo doprostřed ohně. Tórovi se tím poněkud ulevilo, zato všichni skřítci se začali cítit mnohem hůř.
„Vůbec se mi to nelíbí,“ opakoval Tór podrážděně. „Ani trochu se mi to celé nelíbí. Doufám, že to Hermód Smělý s Hel nějak dojedná. Čím dřív Baldr zase ožije, tím líp pro nás pro všechny.“
V
Hermód Smělý ujížděl bez zastavení po devět dní a devět nocí. Jel stále hlouběji a projížděl houstnoucí tmou: od temnoty ke svítání, do noci a černočerné bezhvězdné tmy. Viděl jen, jak se v dálce před ním něco zlatě třpytí.
Stále se k tomu přibližoval a světlo bylo pořád jasnější. Byl to most přes řeku Gjöll, s doškovou střechou a vydlážděný zlatem, po němž musejí přejít všichni mrtví.
Hermód přitáhl Sleipnimu uzdu a vkročili na most, který se pod nimi prohýbal a otřásal.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho nějaký hlas. „Z jakého jsi rodu? Co pohledáváš v zemi mrtvých?“
Hermód neodpověděl.
Dojel až na druhý konec mostu, kde stála nějaká dívka. Byla bledá a překrásná a pohlédla na něj, jako by někoho takového ještě nikdy neviděla. Jmenovala se Módgud a byla to strážkyně mostu.
„Včera přešlo přes tenhle most tolik mrtvých mužů, že by zaplnili pět království, ale pod tebou se třese víc než pod všemi dohromady, i když těch mužů na koních bylo nespočet. Vidím pod tvou kůží rudou krev. Nemáš barvu mrtvých – ti jsou šedí, zelení, bílí nebo modří. Pod tvou kůží je život. Kdo jsi? Proč přicházíš za Hel?“
„Jsem Hermód,“ odpověděl jí. „Jsem Ódinův syn a přijíždím za Hel na Ódinově koni, abych našel Baldra. Neviděla jsi ho?“
„Nikdo, kdo ho viděl, na to nikdy nezapomene,“ odpověděla Módgud. „Krásný Baldr přešel po tomto mostě před devíti dny. Mířil do sídla Hel.“
„Děkuji ti,“ pravil Hermód. „Tam musím dojet i já.“
„Jeď dolů a pak na sever,“ řekla mu dívka. „Jeď pořád dolů a neodchyluj se od severního směru. Tak dorazíš k branám Helu.“
Hermód jel dál. Vydal se na sever a ujížděl po svažující se stezce, dokud před sebou neuviděl závratně vysokou mříž a brány Helu, které byly vyšší než ten nejvyšší strom. Pak sestoupil z koně a utáhl mu podbřišník. Znovu na Sleipniho nasedl, pevně svíral nohama sedlo a pobízel koně ke stále větší rychlosti. Pak se Sleipni odrazil a skočil tak, jak to ještě nikdy žádný kůň nedokázal ani nedokáže, přeskočil brány Helu a bezpečně dopadl na druhou stranu, do říše Hel, kam nikdo živý nesmí vstoupit.
Hermód dojel k ohromnému sídlu, seskočil z koně a vešel dovnitř. Jeho bratr Baldr seděl v čele stolu, na čestném místě. Baldr byl bledý; jeho pokožka měla barvu světa za pochmurného dne, kdy nesvítí slunce. Seděl tam, popíjel medovinu, kterou mu nalila Hel, a jedl její jídlo. Když uviděl Hermóda, řekl mu, aby se posadil vedle něj a strávil večer s nimi u stolu. Z druhé strany seděla vedle Baldra jeho žena Nanna a vedle ní skřítek Lit, který se tvářil velmi nerudně.
V Helu nikdy nevychází slunce a den nemůže nikdy začít.
Hermód se rozhlédl kolem sebe a na protějším konci síně spatřil neobyčejně krásnou ženu. Pravá strana jejího těla byla pokrytá svěží růžovou pokožkou, ale levá byla černá a shnilá, připomínala týden starou mrtvolu, kterou někdo našel viset v lese na stromě nebo zamrzlou ve sněhu, a Hermód poznal, že je to Hel, Lokiho dcera, kterou Ódin ustanovil vládkyní říše mrtvých.
„Přišel jsem pro Baldra,“ řekl Hermód Hel. „Poslal mě sám Ódin. Kvůli Baldrově smrti truchlí celý svět. Musíš nám ho vrátit.“
Hel neodpověděla. Změřila si Hermóda jedním zeleným okem a jedním propadlým, mrtvým. „Jsem Hel,“ řekla jen. „Mrtví přicházejí ke mně a nahoru už se nikdy nevracejí. Proč bych měla Baldra propustit?“
„Truchlí po něm celý svět. Zoufalství nad jeho smrtí nás všechny spojuje, bohy i mrazivé obry, skřítky i álfy. Pláčou kvůli němu zvířata i stromy. Slzy prolévají i kovy. Kameny sní o tom, že se statečný Baldr vrátí a zalije zemi slunečními paprsky. Nech ho jít.“
Hel mlčela. Prohlížela si Baldra svým různookým pohledem. Pak povzdechla: „Je to ten nejkrásnější bůh, a vůbec to nejkrásnější, co kdy přišlo do mé říše. Pokud je skutečně pravda to, co říkáš, pokud kvůli němu všechno truchlí, pokud ho všechno miluje, vrátím ti ho.“
Hermód se jí vrhl k nohám. „To je od tebe opravdu ušlechtilé. Děkuji ti! Děkuji ti, velká královno!“
Hel na něj pohlédla. „Vstaň,“ vybídla ho. „Neřekla jsem, že ho vrátím hned. To je tvůj úkol, Hermóde. Jdi a zeptej se jich. Všech bohů a obrů, všech kamenů a rostlin. Zeptej se všeho. Jestli kvůli němu skutečně všechno na světě pláče a přeje si, aby se vrátil, vrátím Ásům a dennímu světlu Baldra. Pokud ale jen jeden jediný tvor nebude truchlit či si přát jeho návrat, zůstane u mě navždy.“
Hermód vstal. Baldr ho vyvedl ven a dal mu Ódinův pažní náramek Draupni, aby ho vrátil Ódinovi a podal tím důkaz, že skutečně byl v Helu. Nanna mu dala plátěné roucho pro Frigg a zlatý prsten pro Fullu, služebnou Frigg. Lit se jen ušklíbl a udělal neslušný posunek.
Hermód zase nasedl na Sleipniho. Tentokrát se před ním brány Helu otevřely a on se pustil zpátky stejnou cestou, kterou přijel. Přejel po mostě a nakonec znovu uviděl denní světlo.
Když dorazil do Ásgardu, vrátil Draupni Ódinovi, Otci všech, a vyprávěl mu, co viděl a co se stalo.
Zatímco byl Hermód v podsvětí, Ódin si pořídil syna, který by nahradil Baldra; jmenoval se Váli a byl synem Ódina a bohyně Rind. Dítě ještě nebylo ani den staré, a už našlo Höda a zabilo ho. Takže Baldrova smrt byla pomstěna.
VI
Ásové rozeslali posly po celém světě. Poslové Ásů uháněli s větrem o závod a všech a všeho se ptali, zda truchlí pro Baldra, aby mohl být propuštěn z podsvětí. Truchlili muži, ženy, děti i zvířata. Pro Baldra plakali ptáci v povětří, země, stromy i kameny – dokonce i kovy, s nimiž se poslové setkali, pro Baldra plakaly, jako pláče studený železný meč, když ho vytáhnete z mrazivého chladu a položíte na teplé sluneční světlo.
Pro Baldra truchlilo úplně všechno.
Poslové se vraceli ze své cesty, plni nadšení a radosti. Baldr bude už brzy zpátky mezi Ásy.
Zastavili se na hoře, na výběžku vedle jeskyně, jedli a popíjeli medovinu, vtipkovali a smáli se.
„Kdo je to?“ zavolal hlas z jeskyně a ven vylezla postarší obryně. Bylo na ní něco povědomého, ale žádný z poslů nedokázal říct, co přesně to je. „Jsem Tökk,“ pravila obryně, jejíž jméno znamená „Vděk“. „Proč jste tady?“
„Ptali jsme se všech a všeho, jestli truchlí pro mrtvého Baldra. Krásného Baldra totiž jeho slepý bratr zabil. Všichni postrádáme Baldra stejně, jako bychom postrádali slunce na obloze, kdyby už nám nikdy nemělo zasvítit. A všichni pro něj truchlíme.“
Obryně se poškrábala na nose, odkašlala si a odplivla si na skálu.
„Stará Tökk pro Baldra netruchlí,“ prohlásila pak stručně. „Ať živý nebo mrtvý, tenhleten Ódinův synáček mi působil jen nesnáze a potíže. Jsem ráda, že je po něm. Takový mizera si to zaslouží. Jen ať si ho Hel nechá.“
Pak zalezla zase zpátky do temné jeskyně a už se neukázala.
Poslové se vrátili do Ásgardu a řekli bohům, co viděli, že jejich poslání nebylo úspěšné, protože jedna bytost pro Baldra netruchlí a nechce, aby se vrátil: je to stará obryně v horské jeskyni.
A v tu chvíli si uvědomili, koho jim stará Tökk připomínala: pohybovala se a mluvila jako Loki, syn Laufey.
„Počítám, že to byl opravdu převlečený Loki,“ pravil Tór. „Samozřejmě že to byl Loki. Vždycky je to Loki.“
Tór sevřel v ruce své kladivo Mjöllni a shromáždil skupinu bohů, která se vydala hledat Lokiho, aby se mu pomstila, ale po vychytralém a úskočném Lokim jako by se slehla zem. Schovával se daleko od Ásgardu, vyhříval se na výsluní své vlastní chytrosti a čekal, až poprask utichne.