Až dosud jsem vám vyprávěl o tom, co se seběhlo v minulosti – o tom, co se stalo před dávnými časy. Teď vám budu vyprávět o tom, co teprve nastane.
Povím vám, jak to skončí a jak to pak znovu začne. Dny, o nichž vám budu vyprávět, jsou temné, jsou to ponuré dny a skryté záhady, které se týkají zániku světa a smrti bohů. Poslouchejte, a dozvíte se to.
Takhle poznáme, že se blíží konec. Bude to dlouho po době bohů, v době lidí. Stane se to, až budou všichni bohové spát, všichni až na vševidoucího Heimdalla. Ten bude sledovat, jak všechno začne, i když zabránit událostem, jejichž se stane svědkem, nebude v jeho moci.
Začne to zimou. Nebude to obyčejná zima. Zima začne, bude pokračovat a za ní přijde další zima. Nepřijde jaro a neoteplí se. Lidé budou hladovět, mrznout a zachvátí je hněv. Po celém světě se budou svádět velké bitvy.
Bratři budou bojovat s bratry, otcové zabíjet syny. Matky a dcery budou poštvány proti sobě. Sestry padnou v boji se sestrami a budou přihlížet, jak se jejich děti postupně zabíjejí navzájem.
Bude to doba krutých vichrů, doba lidí, kteří si navzájem budou vlky, navzájem se budou požírat a nebudou o nic lepší než divoké šelmy. Na svět se snese soumrak a z lidských obydlí zbudou jen ruiny, které krátce vzplanou, zhroutí se a rozpadnou se na popel a prach.
A až bude pár zbylých lidí žít jako zvířata, slunce zmizí z nebe, jako by ho pohltil vlk, a přijdeme i o měsíc a už nikdo neuvidí hvězdy. Vzduch se naplní temnotou podobnou popelu a mlze.
Bude to doba strašlivé, nekončící zimy, fimbulské zimy.
Ze všech stran se bude sypat sníh, přiženou se divoké větry a mráz krutější, než si kdo dokáže představit, mráz tak krutý, že plíce se při nádechu rozbolí, tak ledový, že vám budou zamrzat slzy v očích. Žádné jaro, léto ani podzim nepřinese úlevu. Bude věčně panovat zima následovaná jen zimou a další zimou.
Potom přijde doba velkých zemětřesení. Hory se budou otřásat a rozpadat. Stromy popadají a všechna zbylá místa, kde ještě budou přežívat lidé, budou zničena.
Zemětřesení budou tak mohutná, že zničí i všechna pouta, řetězy a okovy
Úplně všechna pouta.
Obří vlk Fenri se osvobodí a otevře tlamu: horní čelist mu bude dosahovat až k nebesům a spodní čelist se bude dotýkat země. Není nic, co by nesežral, nic, co by nedokázal zničit. Z očí a z nozder mu vyšlehnou plameny.
Ve šlépějích vlka Fenriho kráčí plameny a zkáza.
Nastane i potopa, moře se vzedmou a zalijí zemi. Jörmungand, Midgardský had, ohromný a nebezpečný, se bude zuřivě svíjet stále blíže k zemi. Jed z jeho zubů se rozlije do vody a otráví všechen život v moři. Had vyplivne svůj černý jed do vzduchu jako jemnou spršku, jež zabije všechny mořské ptáky, kteří ji vdechnou.
V mořích, kde se bude svíjet Midgardský had, zmizí život. Shnilé zdechliny ryb, velryb, tuleňů a mořských netvorů se budou převalovat ve vlnách.
Všichni, kdo uvidí bratry vlka Fenriho a Midgardského hada, Lokiho děti, poznají smrt.
To je začátek konce.
Mlhavá obloha se roztrhne jakoby s dětským nářkem a z nebes vyjedou synové Múspellu vedení ohnivým obrem Surtem, který svírá svůj planoucí meč, zářící tak jasně, že na něj žádný smrtelník nedokáže pohlédnout. Přejedou po duhovém mostě Bifröstu a duha se bude rozpadat pod kopyty jejich koní, její kdysi zářivé barvy se změní v barvy uhlí a popelu.
Další duha se už nikdy neukáže.
Útesy se rozpadnou a zřítí se do moře.
Lokimu se podaří uniknout z podzemního vězení a postaví se ke kormidlu lodi jménem Naglfar. Je to ta největší loď, jaká kdy byla a bude postavena: je vyrobena z nehtů mrtvých. Naglfar pluje po vzedmutých mořích. Posádka vyhlíží ven a vidí na hladině moře plout jen rozkládající se mrtvoly.
Loď řídí Loki, ale kapitánem je Hrym, král mrazivých obrů. Mraziví obři, kteří přežili, následují Hryma, obrovitého a nelítostného k lidem. Jsou to jeho vojáci v konečné bitvě.
Lokiho vojska přicházejí z Helu. Jsou to neklidní mrtví, kteří zahynuli bezectnou smrtí a kteří se vracejí na zem, aby znovu bojovali coby oživlé mrtvoly, odhodlané zničit vše, co stále ještě miluje a žije nad zemí.
Ti všichni, obři, mrtví a planoucí synové Múspellu, dorazí na bitevní pláň jménem Vígríd. Tato planina je rozlehlá, má v průměru tři sta mil. Vlk Fenri také přiběhne a Midgardský had dopluje po vzedmutých mořích až do blízkosti Vígrídu a pak se po písku vyplazí na břeh – jen jeho hlava a zhruba první míle jeho těla. Většina ho zůstane v moři.
Všichni se sešikují k bitvě: budou tam planoucí Surt a synové Múspellu; budou tam podsvětní Lokiho bojovníci z Helu; budou tam i mraziví obři, Hrymovy voje, pod jejichž nohama bude umrzat bahno. Bude tam i Fenri a Midgardský had. Toho dne se tam shromáždí ti nejstrašlivější nepřátelé, jaké si jen dokážete představit.
Heimdall to všechno bude pozorovat. Koneckonců vidí všechno: je strážcem bohů. A teď, teprve teď, začne jednat.
Heimdall zatroubí na Gjallarhorn, roh, který kdysi patřil Mímimu, zaduje na něj ze všech sil, až se zachvěje celý Ásgard. Tehdy se probudí spící bohové, sáhnou po svých zbraních a shromáždí se pod Yggdrasilem, u Urdiny studně, aby obdrželi požehnání a rady norn.
Ódin pojede na svém koni Sleipnim k Mímiho studni požádat Mímiho hlavu o radu pro sebe i pro bohy. Mímiho hlava Ódinovi pošeptá to, co je jí známo o budoucnosti, tak jak vám to teď vyprávím i já.
To, co Mími pošeptá Ódinovi, poskytne Otci všech naději, i když všechno vypadá ponuře.
Obrovitý jasan Yggdrasil, strom světa, se zachvěje jako list ve větru a Ásové a spolu s nimi einherjové, všichni válečníci, kteří zahynuli hrdinnou smrtí v bitvě, se vyzbrojí do boje a společně vyjedou na Vígríd, pole poslední bitvy.
Ódin pojede v čele svých spolubojovníků. Bude mít třpytivou zbroj a na hlavě zlatou helmici. Vedle něho pojede Tór s kladivem Mjöllni v ruce.
Dojedou na bitevní pole a rozpoutá se konečná bitva.
Ódin se vrhne přímo proti vlkovi Fenrimu, který dorostl do nepředstavitelné velikosti. Otec všech sevře svůj oštěp Gungni.
Tór uvidí, že Ódin se žene k obřímu vlkovi, usměje se a bičem pobídne své kozly. Zamíří rovnou k Midgardskému hadovi a rukou v železné rukavici sevře kladivo.
Frey vyrazí k Surtovi, planoucímu a nestvůrnému. Surtův planoucí meč je nezměrný a spaluje, i když nezasáhne. Frey bude bojovat statečně a zdatně, ale z Ásů padne jako první: jeho meč a zbroj nebudou proti Surtovu planoucímu meči nic. Frey bude před smrtí postrádat svůj meč, který kdysi dávno daroval Skírnimu za Gerdinu lásku, a bude litovat jeho ztráty. Meč by ho býval zachránil.
Hluk bitvy bude děsivý: einherjové, Ódinovi ušlechtilí válečníci, budou polapeni v krutém souboji se zlopověstnými oddíly Lokiho mrtvých.
Zavyje pekelný pes Garm. Je menší než Fenri, ale i tak nejsilnější a nejnebezpečnější ze všech psů. I on unikl z pout v podzemí a vrátil se na zem, aby trhal hrdla válečníků.
Zastaví ho Tý, jednoruký Tý, a bůh a příšerný pes spolu svedou souboj. Tý bude bojovat statečně, ale v souboji zahynou oba dva, Garm pevně zakousnutý do Týova krku.
Tór nakonec zabije Midgardského hada, jak po tom tak dlouho toužil.
Rozbije lebku ohromné nestvůry kladivem. Uskočí a hlava mořského hada se odkutálí na bojiště.
Tór už od ní bude dobrých devět stop, když hadova hlava dopadne na zem, ale nebude to dost daleko. Umírající had vypustí obsah svých jedových váčků, hustou černou spršku, na boha hromu.
Tór zařve bolestí a pak klesne bez života k zemi, otrávený netvorem, kterého zahubil
Ódin bude statečně bojovat s Fenrim, ale vlk je obrovitější a nebezpečnější než cokoli jiného. Je větší než slunce, větší než měsíc. Ódin mu vrazí do tlamy oštěp, ale bude stačit jeden stisk Fenriho čelistí a oštěp je pryč. Další chňapnutí, křupnutí a polknutí a Ódin, Otec všech, největší a nejmoudřejší ze všech bohů, také zmizí a už ho nikdy nikdo nespatří.
Ódinův syn Vídar, tichý a spolehlivý bůh, bude přihlížet smrti svého otce. Pokročí vpřed, zatímco se Fenri bude škodolibě radovat z Ódinovy smrti, dupne mu nohou na spodní čelist.
Vídar má každou nohu jinou. Na jedné je obyčejná bota. Na druhé je však bota tvořená po dlouhé věky. Je sestavená ze všech kousků kůže, které lidé odstřihli ze špičky a paty bot, které si sami šili, a zahodili je.
(Jestli chcete Ásy při konečné bitvě podpořit, zahazujte všechny kožené odstřižky. Všechny vyhozené odstřižky a odkrojky z bot se stanou součástí Vídarovy boty.)
Tahle bota přidrží spodní čelist hrozivého vlka u země, takže se Fenri nebude moci ani pohnout. Pak Vídar zvedne ruku, uchopí vlkovu horní čelist a roztrhne mu chřtán. Fenri zemře a Vídar tak svého otce pomstí.
Na bitevní pláni jménem Vígríd bohové padnou v bitvě s mrazivými obry a mraziví obři padnou v bitvě s bohy. Nemrtví z Helu poskvrní svou konečnou smrtí zemi a ušlechtilí einherjové budou ležet vedle nich na promrzlé půdě, všichni naposledy mrtví, pod mlhavou oblohou bez života, a už nikdy nepovstanou, nevztyčí se a nezačnou bojovat.
Z Lokiho bojovníků zůstane stát už jen samotný Loki, zakrvácený a s divokým pohledem, na zjizvených rtech mu bude pohrávat spokojený úsměv.
Ani Heimdall, pozorovatel na mostě, strážce bohů, nepadne. Bude stát na bojišti a v ruce bude svírat svůj meč Höfud, vlhký krví.
Oba se k sobě budou blížit po pláni Vígríd, šlapat po mrtvolách, brodit se krví a plameny, aby na sebe dosáhli.
„Vida,“ řekne Loki, „zablácený hlídač bohů. Probudil jsi bohy příliš pozdě, Heimdalle. Nebylo rozkošné pozorovat, jak jeden po druhém umírají?“
Loki bude pozorovat Heimdallovu tvář a hledat stopy slabosti nebo citu, ale Heimdall zůstane lhostejný.
„Nemáš, co bys řekl, Heimdalle, synu devíti matek? Když jsem byl spoutaný pod zemí a na tvář mi kapal hadí jed, když ubohá Sigyn stála vedle mě a snažila se co nejvíc jedu zachytit do mísy, když mě v temnotě poutala střeva mého syna, jediné, co mě zachránilo před šílenstvím, bylo pomyšlení na tento okamžik, který jsem si neustále představoval, pomyšlení na dny, kdy moje překrásné děti a já ukončíme čas bohů i svět.“
Heimdall bude stále mlčet, ale pak udeří vší silou, jeho meč narazí na Lokiho zbroj, Loki se bude bránit a pak Heimdalla napadne, prudce, chytře a se škodolibou radostí.
Když budou bojovat, vzpomenou si na dobu dávno minulou, kdy byl svět jednodušší. Bojovali v podobě zvířat, proměnili se v tuleně a zápasili o náhrdelník Brísingů: Loki ho na Ódinovu žádost ukradl Freyje a Heimdall ho získal zpátky.
Loki na urážku nikdy nezapomíná.
Budou bojovat, ohánět se, bodat a sekat po sobě.
Budou bojovat a padnou, Heimdall a Loki, padnou vedle sebe, oba smrtelně zranění.
„Je po všem,“ zašeptá Loki umírající na bojišti. „Zvítězil jsem.“
Ale Heimdall se v tu chvíli ušklíbne zlatými zuby poskvrněnými slinami a krví. „Vidím dál než ty,“ řekne Heimdall Lokimu. „Ódinův syn Vídar zabil tvého syna vlka Fenriho a Vídar přežije a stejně tak Ódinův syn Váli, jeho bratr. Tór je mrtev, ale jeho děti Magni a Módi jsou stále naživu. Vyprostily z otcovy studené ruky kladivo Mjöllni. Jsou dostatečně silné a statečné na to, aby se jím mohly ohánět.“
„Na ničem z toho nezáleží. Svět hoří,“ řekne Loki. „Smrtelníci jsou mrtví. Midgard je zničen. Zvítězil jsem.“
„Vidím dál než ty, Loki. Dohlédnu až ke stromu světa,“ řekne mu Heimdall, než vydechne naposled. „Surtovy plameny stromu světa neublíží a v kmeni Yggdrasilu jsou bezpečně ukrytí dva lidé. Žena se jmenuje Líf, Život, a muž Líftrasi, Životní touha. Jejich potomci osídlí zemi. Není to konec. Konec neexistuje. Je to jen konec starých časů, Loki, a začátek nových. Po smrti vždycky následuje znovuzrození. Nepodařilo se ti nic.“
Loki bude chtít něco říct, něco jedovatého, chytrého a krutého, ale jeho život bude pryč, i všechna jeho chytrost a krutost, a on už neřekne nikdy nic. Zůstane ležet tichý a studený vedle Heimdalla na promrzlé bitevní pláni.
Surt, ohnivý obr, který žil už před počátkem všeho, se rozhlédne po rozlehlé pláni smrti a pozvedne svůj planoucí meč k nebi. Ozve se zvuk, jako když vzplane tisíc lesů, a začne hořet i vzduch.
Surtovy plameny sežehnou svět. Z přetékajících moří bude stoupat pára. Poslední ohně zapraskají, zamihotají se a pak zhasnou. Z nebe bude padat jako sníh černý popel.
Na místě, kde vedle sebe ležela těla Lokiho a Heimdalla, nebude v soumraku vidět nic, jen dvě hromádky šedého popela na zčernalé zemi a kouř promíchaný s ranní mlhou. Z armád živých i mrtvých nezůstane nic, ani z božích snů a statečnosti jejich válečníků – jen popel.
Vzedmuté moře brzy poté zaplaví zemi, spláchne popel a pod oblohou bez slunce bude všechno živé zapomenuto.
Tak skončí světy, v popelu a pod záplavou, ve tmě a pod ledem. Takový je konečný osud bohů.
II
To je konec. Ale po konci přijde něco dalšího.
Z šedých vod moře se znovu vynoří zelená země.
Slunce bylo pohlceno, ale dcera slunce zazáří místo své matky, a nové slunce bude svítit ještě jasněji než to staré – novým, mladým světlem.
Žena a muž, Život a Životní touha, vyjdou z dutiny v jasanu, který drží pohromadě světy. Budou se živit rosou na zelené zemi, budou se milovat a z jejich lásky vzejde lidstvo.
Ásgard je pryč, ale na jeho místě se bude rozkládat Ídská pláň, nádherná a nekonečná.
Na Ídskou pláň dorazí Ódinovi synové Vídar a Váli. Pak přijdou Tórovi synové Módi a Magni. Přinesou spolu Mjöllni, protože teď, když Tór nežije, musejí kladivo nosit dva. Baldr a Höd se vrátí z podsvětí a všech šest se posadí do světla nového slunce a budou hovořit, vzpomínat na tajemství a probírat, co by se dalo udělat jinak a jestli byl výsledek hry nevyhnutelný.
Budou mluvit o Fenrim, vlkovi, jenž pohltil svět, a o Midgardském hadovi a vzpomenou si na Lokiho, který byl bůh, ale nepatřil mezi ně, na Lokiho, jenž bohy zachraňoval i ničil.
A pak Baldr zvolá: „Počkejte! Počkejte, co je to?“
„Co?“ zeptá se Magni.
„Tamhle. Třpytí se to ve vysoké trávě. Vidíte to? A tamhle. Podívejte, tam je další.“
Bohové začnou lézt po kolenou ve vysoké trávě jako děti
Magni, Tórův syn, objeví ve vysoké trávě předmět jako první, a jakmile ho najde, pozná, co to je. Je to zlatá šachová figurka, s jakými bohové hráli, když ještě byli naživu. Zpodobňuje maličkého Ódina, Otce všech, na jeho trůně. Je to král.
Najdou další. Je tu Tór s kladivem. Tamhle je Heimdall s polnicí přiloženou ke rtům. Frigg, Ódinova manželka, je královna.
Baldr zvedne maličkou zlatou postavičku. „Tahle vypadá jako ty,“ řekne mu Módi.
„Jsem to já,“ přikývne Baldr. „To jsem já kdysi dávno, než jsem zemřel, když jsem byl jedním z Ásů.“
V trávě najdou ještě další figurky, některé nádherné, jiné nijak zvlášť. Tady, napůl zahrabaní v černé půdě, jsou Loki a jeho nestvůrné děti. Tady je mrazivý obr. A tohle je Surt s planoucí tváří.
Brzy zjistí, že už našli všechny figurky a sestava je úplná. Rozestaví je tedy na šachovnici: bohové z Ásgardu budou čelit na stole svým odvěkým nepřátelům. Na zlatých šachových figurkách se tohoto dokonalého odpoledne bude odrážet zbrusu nové sluneční světlo.
Baldr se usměje, jako když vychází slunce, natáhne ruku a udělá první tah.
A hra začíná znovu.