Frey, bratr bohyně Freyji, byl nejmocnější z Vanů. Byl hezký a ušlechtilý, válečník i milovník, ale něco mu v životě chybělo a on nevěděl, co by to mohlo být. Smrtelníci z Midgardu Freye uctívali. Tvrdili, že stvořil roční období. Díky Freyovi byla pole úrodná a z neživé půdy se rodil život. Lidé Freye uctívali a milovali ho, ale prázdné místo v něm jejich láska zaplnit nedokázala.
Frey se zamyslel nad tím, co všechno vlastní:
Měl meč tak mocný a pozoruhodný, že bojoval sám od sebe. To ale Freyovi nestačilo.
Měl kance se zlatými štětinami jménem Gullinbursti, kterého stvořili skřítek Brokk a jeho bratr Eitri. Gullinbursti táhl Freyův vůz. Dokázal se hnát vzduchem i vodou rychleji než kterýkoli kůň, dokonce i tou nejtemnější nocí, protože jeho zlaté štětiny jasně zářily. Ani Gullinbursti však Freyovi nestačil.
Měl i kouzelnou loď Skídbladni, kterou pro něj vyrobili tři skřítci známí jako synové Ívaldiho. Nebyla to největší loď, jakou kdo kdy postavil (tou byla Naglfar, loď mrtvých, vyrobená z nehtů zemřelých), ale na její palubu se vešli všichni Ásové. Když loď Skídbladni zvedla plachty, vždy zavál příznivý vítr a ona vás odvezla, kam jste potřebovali. I když to byla druhá největší loď a bylo na ní místo pro všechny Ásy, Frey dokázal Skídbladni složit jako šátek a schovat ji do měšce. Byla to nejlepší loď ze všech lodí. Ani Skídbladni však Freyovi nestačila.
Patřilo mu nejkrásnější sídlo hned po Ásgardu. Byl to Álfheim, domov světlých álfů, kde byl vždy vítán a uznáván jako svrchovaný pán. Álfheim byl skutečně překrásný, ale ani ten Freyovi nestačil.
Freyův sluha Skírni byl světlý álf. Byl to nejvěrnější ze všech služebníků, moudře radil a měl krásnou tvář.
Frey poručil Skírnimu, aby zapřáhl Gullinburstiho, a společně vyrazili do Ásgardu.
Když tam dojeli, vydali se k Valhalle, k velké síni padlých v boji. V Ódinově Valhalle žijí einherjové, „Ti, kdo bojují sami“ – všichni muži, kteří od počátku času hrdinně padli v boji. Jejich duše z bojiště odvádějí valkýry, bojovnice pověřené Ódinem, aby přivedly duše mrtvých hrdinů padlých v bitvě, k jejich konečné odměně.
„Musí jich být hodně,“ prohlásil Skírni, který Valhallu ještě neviděl.
„To ano,“ přikývl Frey. „Ale bude jich ještě víc. A ještě mnohem víc jich bude potřeba, až budeme bojovat s vlkem.“
Když se přiblížili k pláním u Valhally, uslyšeli hluk bitvy; řinčení kovu o kov a údery kovu do masa.
Jak přihlíželi, uviděli mocné bojovníky všeho věku a původu, rovné si v boji, oděné ve válečné zbroji. Všichni bojovali ze všech sil. Za chvíli už polovina bojovníků ležela mrtvá v trávě.
„Dost!“ zvolal nějaký hlas. „Bitva pro dnešek skončila!“
V tu chvíli ti, kdo ještě stáli na nohou, pomohli zabitým vstát. Frey a Skírni s úžasem viděli, jak se jejich rány hojí a jak muži nasedají na koně. Všichni válečníci, kteří se toho dne účastnili bitvy, ať zvítězili či prohráli, odjeli domů do Valhally, síně mrtvých hrdinů.
Valhalla byla skutečně obrovská síň. Měla pět set čtyřicet bran a každou bránou mohlo projít osm set válečníků vedle sebe. Uvnitř bylo místo k sezení pro víc lidí, než si kdo dokáže představit.
Válečníci v síni zajásali, protože začala hostina. Pojídali kančí maso, které si nabírali z ohromného kotle. Bylo to maso kance Sæhrímniho: každý večer jedli jeho maso a každé ráno strašlivý netvor znovu ožil, později byl poražen a věnoval tak svůj život i své maso padlým bojovníkům. Nezáleželo na tom, kolik jich na hostině bylo, masa bylo stále dost.
K pití přinesli medovinu.
„Tolik medoviny pro tolik válečníků,“ podivil se Skírni. „Odkud se bere?“
„Pochází od kozy jménem Heidrún,“ řekl Frey. „Koza stojí na střeše Valhally a žere listy stromu jménem Lærad, což je jedna větev Yggdrasilu, stromu světa. Z kozího vemene proudí ta nejjemnější medovina. Bude jí vždycky dost pro všechny válečníky.“
Došli k vyvýšenému stolci, kde seděl Ódin. Měl před sebou misku s masem, ale nejedl ho. Občas kousek nabodl na špičku nože, hodil maso na zem a tam ho sežral jeden z jeho dvou vlků. Jmenovali se Geri a Freki.
Ódinovi seděli na ramenou dva havrani a těm také dával kousky masa. Havrani mu stále šeptali do uší zprávy o tom, co se děje ve světě.
„On nejí,“ zašeptal Skírni.
„On jíst nepotřebuje,“ vysvětloval Frey. „Jen pije. Stačí mu víno, nic jiného. Pojď. Už tu nemáme co na práci.“
„Proč jsme sem vůbec chodili?“ zeptal se Skírni, když vycházeli jednou z pěti set čtyřiceti bran Valhally ven.
„Protože jsem se chtěl ujistit, že Ódin je tady ve Valhalle s válečníky, a ne ve své síni na trůnu Hlidskjálf.“
Vešli do Ódinovy síně. „Počkej tady,“ řekl Frey.
Sám se vydal Ódinovou síní dál a vystoupil na Hlidskjálf, trůn, ze kterého Ódin viděl, co se děje ve všech devíti světech.
Frey se rozhlédl po všech končinách. Díval se na jih, na východ i na západ, ale pořád neviděl to, co hledal.
Pak se ale podíval na sever a konečně spatřil, co ve svém životě postrádal.
Skírni čekal u brány. Když se jeho pán vrátil ze síně, uviděl na jeho tváři výraz, který dosud neznal. Skírni dostal strach.
Mlčky odešli.
II
Frey dojel ve voze taženém Gullinburstim zpět do sídla svého otce. Když tam dorazil, s nikým nepromluvil, ani se svým otcem Njördem, který je pánem všech, kdo se plaví po moři, ani se svou macechou Skadi, paní hor. Zamířil s tváří temnou jako půlnoc do své komnaty a zavřel se tam.
Třetí den poslal Njörd pro Skírniho.
„Frey už tady je tři dny a tři noci,“ pravil. „A ještě nic nesnědl ani nevypil.“
„To je pravda,“ přikývl Skírni.
„Čeho jsme se dopustili, že jsme ho tak rozhněvali?“ zeptal se Njörd. „Můj syn, vždycky tak mírný a laskavě promlouvající, nyní mlčí a jen si nás zuřivě měří. Co jsme udělali, že jsme ho tak popudili?“
„Já nevím,“ odpověděl Skírni.
„Potom,“ poručil mu Njörd, „musíš jít za ním a zeptat se ho, co se děje. Zjisti, proč se tak hněvá, že s nikým z nás nechce mluvit.“
„Moc se mi do toho nechce,“ vzpěčoval se Skírni. „Ale nemůžu tě neposlechnout, můj pane. Má podivnou temnou náladu, bojím se, co udělá, když se ho zeptám.“
„Jen se ho zeptej,“ pobízel ho Njörd. „A udělej pro něj všechno, co je v tvých silách. Je to tvůj pán.“
Skírni, světlý álf, šel tedy za Freyem, který stál u okna a hleděl na moře. Byl zachmuřený a ustaraný a Skírni se k němu váhavě přiblížil.
„Freyi?“ řekl.
Frey neodpověděl.
„Freyi? Co se stalo? Zlobíš se. Nebo si zoufáš. Něco se stalo. Musíš mi povědět, co se s tebou děje.“
„Byl jsem potrestán,“ odpověděl Frey dutým, nepřítomným hlasem. „Posadil jsem se na posvátný trůn Otce všech a rozhlížel jsem se po světě. Za to, že jsem zpupně věřil, že na tuhle pozorovatelnu smím usednout, jsem byl navždy zbaven štěstí. Zaplatil jsem za svůj zločin a stále ještě za něj platím.“
„Můj pane,“ vydechl Skírni, „co jsi viděl?“
Frey neodpověděl a Skírni si pomyslel, že znovu propadl zoufalému mlčení. Po chvíli však jeho pán promluvil: „Podíval jsem se na sever. Uviděl jsem tam dvorec, nádherný dům. K domu přicházela dívka. Žádnou takovou jsem ještě neviděl. Žádnou, která by se jí podobala. Žádnou, která by se pohybovala jako ona. Když pozvedla paže, aby odsunula petlici, odrazilo se jí na nich světlo a náhle jako by se rozzářil vzduch a osvětlilo moře. Svět se stal jasnějším a krásnějším místem jen proto, že v něm žije ona. Pak jsem otočil hlavu, ztratila se mi z dohledu a v mém životě se rozhostila temnota, beznaděj a prázdnota.“
„Kdo je to?“ zeptal se Skírni.
„Obryně. Její otec je zemní obr Gými a její matka horská obryně Aurboda.“
„A má to nádherné stvoření nějaké jméno?“
„Jmenuje se Gerd.“ Frey znovu zmlkl.
Skírni pravil: „Tvůj otec si o tebe dělá starosti. Všichni si děláme starosti. Můžu pro tebe něco udělat?“
„Dal bych všechno za to, kdyby ses za ní vypravil a požádal ji mým jménem o ruku. Nemůžu bez ní žít. Přiveď ji ke mně, ať se stane mou ženou, i kdyby za to její otec požadoval cokoli. Bohatě se ti odměním.“
„Chceš po mně hodně, můj pane,“ pravil Skírni.
„Dám za to cokoli,“ opakoval Frey vášnivě a zachvěl se.
Skírni přikývl. „Udělám to, pane.“ Zaváhal. „Můžu se podívat na tvůj meč?“
Frey vytáhl meč a podal ho Skírnimu, aby si ho prohlédl. „Druhý takový meč nikde nenajdeš. Bojuje sám od sebe, nemusí ho svírat žádná ruka. Bude tě neustále chránit. Jeho obranou nepronikne žádný jiný meč, ať je sebemocnější. Tvrdí se, že tenhle meč se dokáže ubránit i planoucímu meči ohnivého démona Surta.“
Skírni pokrčil rameny. „Je to překrásný meč. Jestli chceš, abych ti přivedl Gerd, chci ho za odměnu.“
Frey přikývl na souhlas. Dal Skírnimu svůj meč a koně.
Skírni ujížděl na sever, až přijel ke Gýmiho dvorci. Vešel jako host a vysvětlil, kdo je a kdo ho poslal. Vyprávěl krásné Gerd o svém pánu Freyovi. „Je nejskvělejší ze všech bohů,“ řekl. „Vládne nad deštěm, počasím i slunečním svitem a dává lidem v Midgardu bohatou sklizeň i klidné dny a noci. Střeží blahobyt a hojnost lidstva. Všichni lidé ho milují a uctívají.“
Pověděl Gerd i o Freyově kráse a o jeho moci. Pověděl jí o jeho moudrosti. A nakonec jí pověděl o lásce, kterou k ní Frey chová, jak ho zasáhl její obraz a jak teď nespí a nejí, nepije ani nemluví a nezačne, dokud se Gerd nestane jeho nevěstou.
Gerd se usmála a oči se jí rozzářily radostí. „Pověz mu, že souhlasím,“ pravila. „Sejdu se s ním na ostrově Bárri a budeme mít svatbu ode dneška za devět dní. Běž a řekni mu to.“
Skírni se vrátil do Njördova sídla.
Ještě ani neseskočil z koně a už u něho stál Frey, ještě bledší a zničenější, než když Skírni odjížděl. „Co je nového?“ ptal se. „Mám se radovat, nebo si mám zoufat?“
„Vezme si tě za muže ode dneška za devět dní na ostrově Bárri,“ odpověděl Skírni.
Frey na svého služebníka neradostně pohlédl. „Noci života bez ní jsou nekonečné,“ řekl. „Jedna noc je velice dlouhá. Dvě noci jsou ještě delší. Jak jen zvládnu tři noci? Čtyři dny mi připadají jako celý měsíc a ty chceš, abych čekal celých devět?“
Skírni na svého pána soucitně pohlédl.
Za devět dní se Frey a Gerd poprvé setkali na ostrově Bárri a měli svatbu v poli vlnícího se ječmene. Gerd byla stejně krásná, jak ji Frey spatřil ve své vidině, její doteky byly tak jemné a polibky tak sladké, jak doufal. Jejich svazek byl požehnaný a říká se, že jejich syn Fjölni se stal prvním králem Švédska. (Jednou pozdě v noci se utopil v sudu medoviny, když potmě hledal místo, kam by se vymočil.)
Skírni si ponechal meč, který si vysloužil, Freyův meč, jenž bojoval sám od sebe, a vrátil se s ním do Álfheimu.
Krásná Gerd zaplnila prázdné místo ve Freyově životě a poušť v jeho srdci. Freyovi jeho meč nechyběl a nenahradil ho žádným jiným. Když bojoval s obrem Belim, zabil ho jelením parohem. Frey byl tak silný, že by obra dokázal zabít holýma rukama.
Ale přesto se svého meče neměl zbavovat.
Přijde ragnarök. Až pukne nebe a temné síly Múspellu vyrazí na válečné tažení, Frey si bude přát, aby svůj meč pořád měl.