Bohové dorazili do rozlehlého sídla obra Ægiho pod mořem. „Jsme tady!“ zavolal Tór, který skupinu vedl. „Připrav nám hostinu!“ Ægi byl největší z mořských obrů. Jeho žena Rán chytala do svých sítí ty, kdo utonou v moři. Jeho devět dcer byly mořské vlny.
Ægi neměl chuť bohy krmit, ale nechtěl s nimi ani bojovat. Podíval se Tórovi do očí a pravil: „Uspořádám tu nejbohatší hostinu, jaké jste se kdy účastnili. Můj služebník Fimafeng vás všechny bude pilně obsluhovat, přinese vám tolik jídla, kolik vaše břicha pojmou, a tolik piva, kolik vypijete. Mám však jednu podmínku: uspořádám hostinu, ale nejdřív mi musíte přinést kotel tak velký, aby se v něm dalo uvařit dost piva pro vás pro všechny. Je vás moc a hodně toho sníte a vypijete.“
Ægi dobře věděl, že bohové žádný takový kotel nemají. A bez kotle nebude muset žádnou hostinu pořádat.
Tór požádal ostatní bohy o radu, ale všichni byli toho názoru, že podobný kotel neexistuje. Nakonec se zeptal Týa, boha bitvy a války. Tý se poškrábal na bradě levou rukou, druhou neměl. „Na břehu světového moře,“ řekl, „žije král obrů Hymi. Vlastní kotel, který je hluboký tři míle. Je to největší kotel, jaký kdy kdo viděl.“
„Víš to určitě?“ zeptal se Tór.
Tý přikývl. „Hymi je můj otčím. Je to manžel mojí matky,“ dodal. „Matka je obryně. Viděl jsem ten ohromný kotel na vlastní oči. A jako syn své matky budu v Hymiho sídle vítaný.“
Tý a Tór nastoupili do Tórova vozu, který táhnou kozli Tanngnjóst a Tanngrisni, a rychle vyrazili do ohromného opevněného sídla obra Hymiho. Tam Tór uvázal kozly ke stromu a oba bohové vešli dovnitř.
V kuchyni stála obryně a krájela cibule velké jako balvany a hlávky zelí velikosti člunů. Tór si nemohl pomoct a vytřeštil na ni oči: stařena měla devět set hlav, z nichž každá byla ohavnější a děsivější než ta předchozí. O krok ucouvl. Pokud Týa něco vyděsilo, nedal to najevo. Jen zavolal: „Zdravím tě, babičko! Přišli jsme se zeptat, jestli si můžeme půjčit Hymiho kotel na vaření piva.“
„Takoví mrňouskové! Myslela jsem, že jste myši!“ odpověděla Týova babička. Když promluvila, znělo to, jako by hulákal celý dav lidí. „Mě se neptej, vnoučku. Promluv si se svou matkou.“
Zavolala: „Máme návštěvu! Je tu tvůj syn s kamarádem!“ a za chvilku přišla další obryně. Byla to Hymiho žena, Týova matka. Měla na sobě zlaté šaty a byla stejně krásná, jako byla její tchyně děsivá. Přinesla dva nejmenší obří náprstky a nalila do nich pivo. Tór a Tý uchopili náprstky velké jako vědra a s chutí se napili.
Pivo bylo výborné.
Obryně se Tóra zeptala, jak se jmenuje. Tór jí to chtěl říct, ale než stihl otevřít ústa, Tý řekl: „Jmenuje se Véor, matko. Je to můj přítel. A nepřítel nepřátel Hymiho a obrů.“
Náhle se v dálce ozvalo dunění, jako když hřmí nad vrcholky hor, jako když se drolí hory nebo se na břehu tříští ohromné vlny, a při každém zadunění se otřásla země.
„Můj muž se vrací domů,“ řekla obryně. „Už slyším z dálky jeho opatrné našlapování.“
Dunění stále sílilo a rychle se přibližovalo.
„Můj muž bývá často po návratu domů protivný, je hněvivý a špatně naložený,“ varovala je obryně. „Raději se schovejte pod tamten kotel a zůstaňte tam, dokud nebude veselé mysli a připravený vás spatřit.“
Pak je schovala pod kotel na podlaze kuchyně. Byla pod ním tma.
Země se otřásla, bouchly dveře a Tór a Tý poznali, že Hymi je doma. Slyšeli, jak obryně říká manželovi, že mají hosty, jejího syna s přítelem, a že se Hymi musí chovat slušně jako pravý hostitel a nesmí je zabít.
„Proč?“ Obr měl hlasitý, nevrlý hlas.
„Ten menší je náš syn Tý. Určitě se na něj pamatuješ. Ten velký se jmenuje Véor. Buď na ně hodný.“
„Tór? Tór, náš nepřítel? Tór, který zabil víc obrů než kdokoli jiný, včetně jiných obrů? Přísahal jsem, že ho zabiju, jestli mi někdy přijde do cesty? Tór, který…“
„Véor,“ uklidňovala ho jeho žena. „Ne Tór. Véor. Je to přítel našeho syna a nepřítel tvých nepřátel, takže se k němu musíš chovat slušně.“
„Jsem pohněvaný a špatně naložený a nechce se mi k nikomu chovat slušně,“ ozval se dunivý hlas obra. „Kde se schovávají?“
„Tamhle za tím trámem,“ odpověděla jeho žena.
Tór a Tý uslyšeli ránu, jak trám, na který obryně ukázala, pukl a přelomil se. Pak se ozvalo několik dalších ran, jak obr postupně srazil ze stropu kuchyně všechny kotlíky a zničil je.
„Už přestaneš rozbíjet věci?“ zeptala se Týova matka.
„Asi jo,“ ozval se Hymiho nakvašený hlas.
„Tak se podívej pod tamhleten kotel,“ řekla obryně. „Pod ten na zemi, který jsi ještě nerozbil.“
Kotel, pod kterým se schovávali Tór a Tý, se zvedl a oni se ocitli tváří v tvář ohromnému obličeji, jehož rysy byly zkřivené do nerudného šklebu. Tór věděl, že je to Hymi, král obrů. Vousy měl jako les ojíněných stromů uprostřed zimy, obočí jako pole zarostlé bodláky a dech kyselý a zapáchající jako hnojiště.
„Buď zdráv, Tý,“ pravil Hymi bez nadšení v hlase.
„Buď zdráv, otče,“ odpověděl Tý s ještě menším nadšením, pokud to vůbec bylo možné.
„Budete našimi hosty u večeře,“ prohlásil Hymi. Pak tleskl rukama.
Dveře síně se otevřely a dovnitř přivedli obrovského vola s lesklou srstí, zářivýma očima a špičatými rohy. Za ním šel další, ještě krásnější, a pak poslední, který byl ještě nádhernější než dva předchozí.
„Tohle jsou ti nejnádhernější voli na celém světě. Jsou mnohem větší a vykrmenější než zvířata v Midgardu nebo v Ásgardu. Jsem na svoje stáda nesmírně pyšný,“ svěřoval se Hymi. „Je to můj poklad, radost mých očí. Zacházím s nimi jako s vlastními dětmi.“ Úšklebek na jeho tváři se na krátký okamžik rozjasnil.
Babička s devíti sty hlavami všechny tři voly zabila, stáhla je a hodila do ohromného kotle. Začalo to v něm vřít a bublat, oheň syčel a prskal a obří babička maso míchala vařečkou větší než vzrostlý dub. Při vaření si tiše prozpěvovala a její hlas zněl, jako by tisíc stařen najednou hlasitě zpívalo.
Jídlo bylo brzy hotové.
„Jste našimi hosty. Nezdržujte se obřadnostmi. Naberte si z kotle tolik, kolik sníte,“ vyzval je Hymi přátelsky. Cizinci byli koneckonců malí – kolik toho můžou sníst? A voli byli přece obrovští.
Tór prohlásil, že se nedá pobízet, a sám spolykal dva voly, jednoho po druhém. Zůstaly po nich jen dočista ohlodané kosti. Pak spokojeně říhl.
„To je spousta jídla, Véore,“ zamračil se Hymi. „Mělo být pro nás pro všechny na několik dní. Ještě nikdy jsem neviděl obra, který by najednou snědl hned dva moje voly.“
„Měl jsem hlad,“ omlouval se Tór. „A trochu jsem se nechal unést. Víš co, vypravíme se zítra na ryby. Slyšel jsem, že jsi nesmírně zdatný rybář.“
Hymi byl na své rybářské umění velmi pyšný. „Jsem skvělý rybář,“ vychloubal se. „Zítra nalovíme jídlo na večeři.“
„Já jsem také šikovný rybář,“ řekl Tór. Ještě sice nikdy ryby nechytal, ale určitě to nebude nic těžkého.
„Tak se tedy sejdeme zítra ráno za úsvitu u mola,“ řekl Hymi.
Když té noci spali v ohromné ložnici, Tý řekl Tórovi: „Doufám, že víš, co děláš.“
„Ovšemže vím,“ odpověděl Tór. Ale nevěděl. Dělal jen to, na co měl právě náladu. To se Tórovi dařilo nejlíp.
Tór se s Hymim sešel v šedavém světle před úsvitem u přístavního mola.
„Měl bych tě varovat, maličký Véore,“ řekl obr, „poplujeme daleko do ledových vod. Vesluji obvykle dál do mrazu a zůstávám tam déle, než takový mrňous jako ty dokáže přežít. Na vousech a na vlasech se ti udělají rampouchy a zmodráš zimou. Pravděpodobně zahyneš.“
„Já strach nemám,“ odpověděl Tór. „Mám zimu rád. Posiluje mě. Co použijeme jako návnadu?“
„Já už jsem si návnadu přinesl,“ řekl Hymi. „Musíš si najít vlastní. Podívej se po ní na louce, kde se pasou voli. V hnoji se dají najít pěkné tučné larvy. Přines si odtamtud, co chceš.“
Tór se podíval na Hymiho. Uvažoval o tom, že ho uhodí kladivem, ale to by se pak nikdy nedostal ke kotli, rozhodně ne bez boje. Vydal se tedy po pobřeží k louce.
Na louce se páslo Hymiho stádo nádherných volů. Na zemi ležely ohromné kravince provrtané tlustými svíjejícími se larvami, ale Tór se jim vyhýbal. Místo toho došel k tomu největšímu, nejmajestátnějšímu a nejtučnějšímu volovi, pozvedl pěst, uhodil ho mezi oči a na místě ho zabil.
Pak mu utrhl hlavu, schoval ji do svého vaku a odnesl ji k moři.
Hymi už byl ve veslici. Vyrazil a začal veslovat od pobřeží.
Tór skočil do ledové vody, začal plavat za ním a svůj vak vlekl za sebou. Zmrzlými prsty sevřel záď lodi a vyhoupl se na palubu. Kapala z něj mořská voda a rudý plnovous měl obalený ledem.
„Báječné,“ pravil Tór. „To jsem si to užil! Když je ráno studené, nic tě neprobere líp, než když si zaplaveš.“
Hymi na to neřekl nic. Tór si vzal druhý pár vesel a začali společně veslovat. Země za chvíli zmizela a oni se ocitli sami na vodách severního moře. Voda byla šedá, vlny prudké a vysoké, kvílel vítr a rackové křičeli.
Hymi přestal veslovat. „Budeme lovit tady,“ prohlásil.
„Tady?“ podivil se Tór. „Vždyť jsme sotva vyjeli na širé moře.“ Pak sevřel vesla a začal sám veslovat na větší hloubku.
Veslice letěla po vlnách jako střela.
„Stůj!“ zařval Hymi. „Tyhle vody jsou nebezpečné. Žije tu Jörmungand, Midgardský had.“
Tór přestal veslovat.
Hymi zvedl ze dna veslice dvě velké ryby. Vykuchal je ostrým rybářským nožem, vnitřnosti hodil do vody a ryby napíchl na háčky svého vlasce.
Pak vlasec hodil do vody. Čekal, dokud se v jeho ruce nezačne kroutit a škubat, a pak ho vytáhl: visely na něm dvě nestvůrné velryby, největší, jaké kdy Tór viděl. Hymi se pyšně usmál.
„To není špatné,“ řekl Tór.
Vytáhl ze svého vaku hlavu mrtvého vola. Když Hymi uviděl skelné oči svého nejoblíbenějšího zvířete, ztuhl.
„Našel jsem si návnadu,“ vysvětloval Tór. „Na louce, kde se pásli voli. Jak jsi mi poradil.“ Na Hymiho obrovské tváři se střídal výraz ohromení, hrůzy a vzteku, neřekl však nic.
Tór si vzal Hymiho vlasec, nabodl na háček volskou hlavu a hodil vlasec i s návnadou do moře. Cítil, jak klesá ke dnu.
Čekal.
„Rybolov,“ řekl Hymimu, „je podle mě lekce trpělivosti. Je to trochu nuda, co? Zajímalo by mě, kdy už konečně chytím tu večeři.“
V tu chvíli moře jako by vybuchlo. Jörmungand, Midgardský had, se zahryzl do ohromné volské hlavy a háček se mu zabodl hluboko do patra. Had se svíjel ve vodě a snažil se osvobodit.
Tór pevně sevřel vlasec.
„Stáhne nás pod hladinu!“ zařval v hrůze Hymi. „Pusť ten vlasec!“
Tór jen zavrtěl hlavou. Odhodlaně svíral vlasec ještě pevněji.
Bůh hromu prorazil chodidly dno veslice, zapřel se o mořské dno a začal vytahovat Jörmunganda na palubu.
Had po nich plivl chuchvalec černých jedovatých slin. Tór uhnul a jedovatá slina ho nezasáhla. Tahal dál.
„To je Midgardský had, ty blázne!“ ječel Hymi. „Pusť vlasec! Jinak oba zahyneme!“
Tór neodpověděl, jen postupně přitahoval kousek po kousku vlasec a zrak měl upřený na svého protivníka. „Zabiju tě,“ pošeptal hadovi přes řev vln, vytí větru, zmítání a vřeštění netvora. „Nebo zabiješ ty mě. To přísahám.“
Řekl to sice potichu, ale věděl, že ho Midgardský had slyšel. Upřel na boha hromu oči a další chuchvalec jedovatých slin proletěl kolem Tóra tak blízko, že ve vzduchu ucítil jeho chuť. Jed mu ošklivě popálil rameno.
Tór se ale jen zasmál a tahal dál.
Připadalo mu, že Hymi kdesi v dálce brblá, mručí a vykřikuje něco o nestvůrném hadovi a o tom, že do veslice vniká otvory ve dně voda, že tu oba zahynou v mrazivém moři, daleko od pevniny. Tórovi ale na ničem z toho nezáleželo. Bojoval s hadem, pohrával si s ním a čekal, až se útoky a škubáním vyčerpá.
Pak Tór začal přitahovat vlasec zpátky do lodi.
Hlava Midgardského hada už byla tak blízko, že by se dala zasáhnout. Tór zašmátral v lodi, aniž odvrátil zrak, a jeho prsty sevřely topůrko kladiva. Věděl přesně, kam musí mlat uhodit, aby hada zabil. Naposledy zatáhl za vlasec a…
Vtom se zableskl Hymiho nůž a vlasec přeřízl. Had Jörmungand se vztyčil vysoko nad veslici a pak se ponořil pod hladinu.
Tór po něm vrhl kladivo, ale netvor už byl pryč, zmizel v chladných šedých vodách. Kladivo se vrátilo a Tór ho zachytil. Teprve pak se začal zabývat potápějící se veslicí. Hymi zoufale vyléval vědrem vodu ze dna.
Hymi vyléval vodu a Tór dovesloval s lodí zpět ke břehu. Dvě velryby, které Hymi ulovil předtím, jim veslování hodně ztěžovaly.
„Tamhle je břeh,“ lapal Hymi po dechu. „Ale moje sídlo je vzdálené ještě mnoho mil.“
„Můžeme přistát tady,“ navrhl Tór.
„Jen když budeš ochoten donést mě, veslici a ty dvě velryby, co jsem chytil, až do mého sídla,“ prohlásil vyčerpaný Hymi.
„Hm. Tak dobře.“
Tór přeskočil přes bok veslice. Za několik okamžiků Hymi ucítil, že se loď zvedá ze země. Tór kráčel po oblázky pokrytém břehu moře a nesl všechno na zádech: veslici, vesla, Hymiho i velryby.
Když dorazili k Hymiho sídlu, Tór položil veslici na zem.
„Tak,“ prohlásil. „Donesl jsem tě domů, jak jsi požadoval. Teď od tebe na oplátku chci laskavost.“
„Jakou?“ zeptal se Hymi.
„Tvůj kotel. Ten velký, co v něm vaříš pivo. Chci si ho vypůjčit.“
Hymi prohlásil: „Jsi báječný rybář a vesluješ jako nikdo jiný. Požaduješ po mně však ten nejlepší kotel na vaření piva, jaký existuje. Kouzelné pivo, které se v něm vaří, je to nejlepší ze všech piv. Půjčím kotel jen tomu, kdo dokáže rozbít pohár, ze kterého piji.“
„To mi nepřipadá nijak těžké,“ odpověděl Tór.
Toho večera pojedli pečené velrybí maso v síni plné obrů s mnoha hlavami. Všichni hulákali, radovali se a většina jich byla opilá. Když se najedli, Hymi dopil zbytek piva ze svého poháru a požádal o ticho. Pak podal pohár Tórovi.
„Rozbij ho,“ vyzval ho. „Rozbij tenhle pohár, a kotel, ve kterém vařím pivo, ti dám darem. Když pohár nerozbiješ, zemřeš.“
Tór přikývl.
Obři přestali vtipkovat a prozpěvovat a bedlivě ho pozorovali.
Hymiho sídlo bylo postavené z kamene. Tór vzal pohár, zvedl ho oběma rukama a pak ho vší silou hodil na jeden z žulových sloupů, které podpíraly strop hodovní síně. Ozvala se ohlušující rána a zvedl se oslepující oblak prachu.
Když se prach usadil, Hymi vstal a přešel ke zbytkům žulového sloupu. Pohár proletěl nejdřív jedním sloupem a pak dalším a rozdrtil je na prášek. V suti, v niž se proměnil třetí sloup, ležel pohár, trochu zaprášený, ale zcela nepoškozený.
Hymi zvedl svůj pohár nad hlavu, obři začali jásat, smát se a dělat neslušné posunky a jejich hlavy se na Tóra výsměšně šklebily.
Hymi znovu usedl za stůl. „Vidíš?“ řekl Tórovi. „Věděl jsem, že nejsi tak silný, abys dokázal můj pohár rozbít.“ Zvedl pohár a jeho žena mu do něj nalila pivo. Hymi piva usrkl. „Je to to nejlepší pivo, jaké kdy ochutnáš,“ pravil. „Ženo, nalij pivo i svému synovi a jeho příteli Véorovi. Ať ochutnají nejlepší pivo, jaké kdy kdo uvařil, a truchlí, že si neodnesou domů můj kotel a už nikdy tak dobré pivo neochutnají. Budou také prolévat slzy nad tím, že teď budu muset zabít Véora, protože nedokázal rozbít můj pohár.“
Tór, jenž seděl u stolu vedle Týa, sebral kus připáleného velrybího masa a začal ho smutně přežvykovat. Obři se hlasitě, hrubě bavili a přestali si ho všímat.
Týova matka se naklonila k Tórovi a dolila mu do poháru pivo. „Víš,“ zašeptala, „můj muž je hrozně tvrdohlavý. Nedá si říct a má opravdu tvrdou hlavu.“
„O mně se říká totéž,“ odpověděl Tór.
„Kdepak,“ namítla obryně, jako by mluvila s malým dítětem. „Je opravdu hodně tvrdohlavý. Má tak tvrdou hlavu, že se o ni rozbije i ten nejpevnější pohár.“
Tór dopil pivo. Bylo to opravdu nejlepší pivo, jaké kdy ochutnal. Vstal a došel k Hymimu.
„Můžu to zkusit ještě jednou?“ zeptal se.
Obři v síni se rozchechtali, když to uslyšeli, a nejhlasitěji ze všech se chechtal Hymi.
„Samozřejmě že můžeš,“ přikývl pak.
Tór znovu uchopil pohár. Postavil se proti kamenné zdi, potěžkal pohár v ruce, jednou, dvakrát, pak se rychle otočil na patě a udeřil pohárem Hymiho do čela.
Střepy poháru dopadly jeden po druhém Hymimu do klína.
V síni se rozhostilo ticho a pak ho narušil podivný zvuk, jako když někdo zvrací. Tór se rozhlédl, aby zjistil, co to je, poté se zase obrátil a viděl, jak se Hymimu třesou ramena. Obr plakal a vydával ze sebe hlasité dávivé vzlyky.
„Můj největší poklad už mi nepatří,“ naříkal Hymi. „Vždycky jsem mu jen řekl, aby mi uvařil pivo, a kouzelný kotel mi ho sám od sebe navařil. Už nikdy neřeknu: Uvař mi pivo, můj kotlíku!“
Tór mlčel.
Hymi pohlédl na Týa a řekl hořce: „Jestli ho chceš, nevlastní synu, vezmi si ho. Je ohromný a těžký. Na jeho uzvednutí je potřeba tucet obrů. Myslíš, že jsi dostatečně silný?“
Tý přistoupil ke kotli. Zkusil ho zvednout, jednou, dvakrát, ale byl příliš těžký i na něho. Podíval se na Tóra. Ten pokrčil rameny, chytil kotel za okraj a obrátil ho dnem vzhůru, takže on sám byl uvnitř a držadla mu cinkala vedle chodidel.
Pak se kotel dal do pohybu s Tórem uvnitř. Zamířil ke dveřím a mnohohlaví obři v celé síni na to jen zírali s otevřenou pusou.
Hymi už neplakal. Tý na něj pohlédl. „Děkuji ti za kotel,“ řekl. A pak vycouval ze síně tak, aby měl pohybující se kotel stále mezi sebou a Hymim.
Tór a Tý odešli z hradu společně, odvázali Tórovy kozly a nastoupili do vozu. Tór stále nesl na zádech kotel. Kozlové uháněli ze všech sil, Tanngnjóst běžel křepce a rychle, i když musel táhnout těžký obří kotel, ale Tanngrisni kulhal a klopýtal. Kdysi mu jistý mladík zlomil nohu a snědl z ní morek. Tór mu ji sice vyléčil, ale kozel už nikdy nedokázal běhat jako dřív.
Teď Tanngrisni při běhu mečel bolestí.
„Nemůžeme jet rychleji?“ zeptal se Tý.
„Můžeme to zkusit,“ odpověděl Tór a pobídl kozly bičem, aby běželi rychleji.
Tý se ohlédl. „Už se blíží!“ vykřikl. „Obři se blíží!“
Obři se skutečně blížili, jako poslední se hnal Hymi a poháněl je: byli to všichni obři z té části světa, strašlivá mnohohlavá tlupa, obři z pustin, nestvůrní a smrtící. Celá armáda obrů, která měla v úmyslu získat zpátky kotel.
„Běžte rychleji!“ křičel Tór.
V tu chvíli kozel Tanngrisni zakopl, upadl a bohové vypadli z vozu ven.
Tór se namáhavě postavil. Pak shodil kotel na zem a dal se do smíchu.
„Co je tu k smíchu?“ podivil se Tý. „Jsou jich celé stovky.“
Tór pozvedl Mjöllni, své kladivo. „Hada se mi chytit a zabít nepodařilo,“ prohlásil. „Tentokrát ne. Ale sto obrů se mu téměř vyrovná.“
A pak začal Tór s chutí postupně zabíjet obry z pustiny, jednoho po druhém, dokud země nezčernala a nezrudla jejich krví. Tý bojoval jednou rukou, ale počínal si statečně a i on pobil toho dne svůj díl obrů.
Když skončili a všichni obři byli mrtví, Tór se sklonil ke Tanngrisnimu, svému raněnému kozlovi, a pomohl mu vstát. Kozel při chůzi kulhal a Tór proklínal Lokiho, který způsobil, že kozel je chromý. Hymi mezi pobitými obry nebyl a Týovi se ulevilo, protože nechtěl matce působit ještě další starosti.
Tór odnesl kotel do Ásgardu na sněm bohů.
Pak vzali kotel k Ægimu. „Tady je,“ prohlásil Tór. „Kotel na vaření piva, který je dost velký pro nás pro všechny.“
Mořský obr vzdychl. „Je to opravdu kotel, který jsem požadoval,“ řekl. „Tak dobře. Uspořádám ve svém sídle podzimní hostinu pro všechny bohy.“
Skutečně svoje slovo dodržel a od té doby bohové každý rok na podzim v době sklizně popíjejí v sídle mořského obra to nejlepší pivo, jaké kdy kdo na světě uvařil nebo uvaří.