I tentokrát objevovali pusté hory na okraji Jötunheimu, domova obrů, tři poutníci: Tór, Loki a Höni. (Höni byl starý bůh, který daroval lidem rozum.) V těch horách se jídlo shánělo jen těžko a tři bohové měli stále větší hlad.
Uslyšeli zvuk – bučení vzdáleného dobytka –, pohlédli na sebe a zazubili se jako vyhladovělí muži, kteří vědí, že se večer najedí. Sešli do zeleného údolí, na místo plné života, kde kolem luk a potůčků rostly mohutné duby a vysoké borovice, a tam uviděli stádo dobytka, tučného a velkého z pastvy v údolí.
Vykopali jámu, nanosili do ní dřevo a rozdělali oheň. Pak zabili vola, zahrabali ho do rozžhavených uhlíků a čekali, až se upeče.
Když však jámu otevřeli, maso bylo stále krvavé a syrové.
Znovu tedy rozdělali oheň. Znovu čekali. Ale oheň maso ani tentokrát téměř neohřál.
„Neslyšeli jste něco?“ zeptal se Tór.
„A co?“ podivil se Höni. „Já neslyšel nic.“
„Já ano,“ promluvil Loki. „Jen poslouchejte.“
Zaposlouchali se a nebylo pochyb. Někdo se jim někde hlasitě smál na celé kolo.
Tři bohové se rozhlíželi kolem sebe, ale v údolí nikdo jiný nebyl, jen oni a dobytek.
Pak Loki zvedl hlavu.
Na nejvyšší větvi nejvyššího stromu seděl orel. Byl to ten největší orel, jakého kdy viděli, orlí velikán, a vysmíval se jim.
„Ty víš, proč se naše večeře nechce upéct?“ zeptal se ho Tór.
„Možná vím,“ odpověděl orel. „Vy ale vypadáte hladově! Proč to maso nesníte syrové? Orli to tak dělají. Trháme ho zobáky. Vy ale zobáky nemáte, co?“
„Máme hlad,“ řekl Höni. „Pomůžeš nám upéct večeři?“
„Podle mého názoru,“ pravil orel, „je ten váš oheň nějaký začarovaný, takže ztratil žár a sílu. Když mi slíbíte, že mi dáte kus masa, vrátím ohni jeho sílu.“
„Slibujeme,“ řekl Loki. „Dostaneš svůj díl, jakmile bude pečeného masa dost pro nás pro všechny.“
Orel jednou zakroužil nad loukou a mával přitom křídly tak mocně, že uhlíky v jámě začaly žhnout a bohové se museli navzájem přidržovat, aby nespadli na zem. Pak se orel vrátil na nejvyšší větev na stromě.
Bohové tentokrát zahrabali maso do jámy s nadějí, že se upeče, a čekali. Bylo léto, kdy v zemích na severu slunce téměř nezapadá a den nikdy nekončí, takže bylo pozdě v noci, ale když jámu otevřeli, stále bylo světlo jako ve dne. Vyvalila se z ní nádherná vůně doměkka upečeného hovězího, které čekalo na jejich nože a zuby.
Když byla jáma otevřená, orel sletěl dolů, sevřel do pařátů obě volské zadní nohy a jedno rameno a začal maso hladově trhat zobákem. Loki se rozzuřil, když viděl, jak orel spolykal velkou část jeho večeře, a napadl obrovského ptáka oštěpem. Doufal, že ukradené maso upustí.
Orel mocně zamával křídly a zvedl se tak silný vítr, že bohové málem popadali na zem. Pak maso upustil. Loki však neměl čas radovat se ze svého vítězství, protože zjistil, že oštěp uvízl obrovitému ptákovi v boku. Když se orel vznesl do vzduchu, odnesl s sebou i Lokiho.
Loki chtěl oštěp pustit, ale nemohl z ratiště odtrhnout ruce, jako by tam byly přilepené.
Pták letěl nízko, takže Loki si odíral nohy o kameny a štěrk, o svahy hor a vrcholky stromů. Působilo tu kouzlo, kouzlo mocnější než jaké kdy dokázal Loki.
„Prosím!“ volal Loki. „Přestaň! Vytrhneš mi paže z kloubů! Mám už úplně zničené boty! Zabiješ mě!“
Orel se vznesl podél úbočí do vzduchu a pomalu zakroužil, mezi nimi a zemí byl jen vzduch. „Možná tě zabiju,“ řekl Lokimu.
„Udělám cokoli, jen mě postav na zem,“ žadonil Loki. „Dám ti, co chceš. Prosím.“
Orel pravil: „Chci Idunn. A chci její jablka. Jablka nesmrtelnosti.“
Loki pořád visel ve vzduchu. Dolů to bylo daleko.
Idunn byla provdaná za Bragiho, boha básnictví, a byla půvabná, něžná a laskavá. Nosila u sebe truhličku z jasanového dřeva, v níž přechovávala zlatá jablka. Když začali bohové mít dojem, že je přemáhá stáří, šedivějí jim vlasy a bolí je klouby, vypravili se k Idunn. Ta pokaždé otevřela truhličku a dovolila bohovi nebo bohyni, aby snědli jedno jablko. Jakmile ho snědli, vrátilo se jim mládí i síla. Bez Idunniných jablek by bohové byli bohy jen stěží…
„Nic neříkáš,“ promluvil orel. „Asi tě budu ještě chvíli vláčet přes skály a vrcholky hor. Možná tě tentokrát ještě vykoupu v hlubokých řekách.“
„Já ti ta jablka seženu!“ vykřikl Loki. „Přísahám. Jen mě postav na zem.“
Orel neodpověděl, mávl křídlem a začal se snášet na zelenou louku, odkud stoupal kouř. Zakroužil nad místem, kde stáli s otevřenými ústy Tór a Höni a hleděli na něj. Když orel přelétal nad jámou se žhavými uhlíky, Loki ucítil, že padá, přestože stále svíral oštěp, a vzápětí se skutálel do trávy. Orel vydal skřek, zamával křídly, vznesl se nad ně a za okamžik z něj zůstala jen sotva viditelná tečka na obloze.
„Rád bych věděl, co to mělo být,“ řekl Tór.
„Kdoví?“ odpověděl Loki.
„Nechali jsme ti jídlo,“ ukázal mu Höni.
Loki však úplně ztratil chuť, což jeho přátelé připisovali výletu vzduchem.
Po cestě domů se jim už nepřihodilo nic zajímavého ani neobvyklého.
II
Druhý den Idunn procházela Ásgardem, zdravila bohy a dívala se jim do tváří, jestli se na nich neobjevují známky stáří. Prošla i kolem Lokiho. Ten si jí obvykle nevšímal, ale tentokrát se na ni usmál a pozdravil ji.
„Idunn, tak rád tě vidím! Doléhá na mě stáří,“ řekl jí. „Potřebuji ochutnat jedno tvoje jablko.“
„Žádné známky stáří na tobě nevidím,“ namítla Idunn.
„Snažím se to zastírat,“ vysvětloval Loki. „Au! To mě ale bolí záda! Stáří je hrozná věc, Idunn.“
Idunn otevřela truhličku z jasanového dřeva a dala Lokimu zlaté jablko.
Loki ho s chutí snědl, spolykal ho i s jádřincem. Pak se zašklebil.
„No tedy,“ vysoukal ze sebe, „myslel jsem si, že ta tvoje jablka chutnají líp.“
„Říkáš opravdu podivnou věc,“ odpověděla Idunn. Její jablka se až dosud s takovým přijetím nikdy nesetkala. Bohové vždycky jen chválili jejich dokonalou chuť a jak je krásné být zase mladý. „Loki, to jsou jablka bohů. Jablka nesmrtelnosti.“
Lokiho to však nepřesvědčilo. „To je možné,“ přikývl. „Ale v lese jsem viděl růst jablka, která byla po všech stránkách lepší než ta tvoje. Líp vypadala, líp voněla a líp i chutnala. Podle mě to také musela být jablka nesmrtelnosti. Možná nějaké lepší nesmrtelnosti, než je ta tvoje.“
Díval se, jak se Idunn střídají na tváři různé výrazy – nevíra, zmatek a obavy.
„Tohle jsou jediná jablka svého druhu,“ řekla nakonec.
Loki pokrčil rameny. „Říkám ti jen, co jsem viděl,“ odpověděl.
Idunn kráčela vedle něj. „Kde rostou ta jablka?“ zeptala se.
„Tamhle. Asi ti nedokážu vysvětlit, jak se tam dostaneš, ale můžu jít do lesa s tebou. Není to daleko.“
Idunn přikývla.
„Ale až tu jabloň najdeme,“ dodal Loki, „jak budeš moct porovnat jablka na ní s těmi, co máš v jasanové truhličce v Ásgardu? Myslím to tak, že já třeba tvrdím, že jsou lepší než ta tvoje, ale až je uvidíš, řekneš mi: ,Nesmysl, Loki, tohle jsou ve srovnání s mými jablky jen svrasklá pláňata,‘ ale jak to poznáme?“
„To je hloupost,“ řekla Idunn. „Vezmu jablka s sebou. Porovnáme je.“
„Aha!“ zvolal Loki. „To je chytrý nápad. No tak dobrá. Vyrazíme.“
Odvedl Idunn do lesa. Idunn pevně svírala jasanovou truhličku s jablky nesmrtelnosti.
Když už šli půl hodiny, Idunn řekla: „Loki, začínám mít pocit, že žádná jiná jablka ani jabloň nikde nerostou.“
„To je od tebe nelaskavé a urážlivé,“ zamračil se Loki. „Jabloň roste tamhle, na vrcholku toho kopce.“
Došli až nahoru. „Žádná jabloň tady není!“ vykřikla Idunn. „Jen ta vysoká borovice, co na ní sedí orel.“
„To že je orel?“ divil se Loki. „Takový velký!“
Orel, jako by je slyšel, roztáhl křídla a snesl se z borovice na zem.
„Nejsem žádný orel,“ pravil, „ale obr Tjazi v orlí podobě. Přišel jsem si pro překrásnou Idunn. Budeš dělat společnici mojí dceři Skadi. A možná se naučíš mě milovat. Ať se ale stane cokoli, bohům z Ásgardu právě skončil čas nesmrtelnosti. Tak pravím já! Tak praví Tjazi!“
Uchopil Idunn do jednoho pařátu, truhličku z jasanového dřeva do druhého, vznesl se na oblohu nad Ásgardem a zmizel.
„Takže to byl obr,“ řekl si Loki. „Věděl jsem, že to není jen tak nějaký obyčejný orel.“ Pak se vydal na cestu k domovu a doufal, že si nikdo nevšimne, že Idunn i její jablka jsou pryč, a že pokud to někdo pozná, bude to až dlouho poté, než si kdokoli spojí Idunnino zmizení s tím, že se vypravila s Lokim do lesa.
III
„Ty jsi ji viděl naposled,“ prohlásil Tór a mnul si přitom klouby na pravé ruce.
„Ne, já ne,“ bránil se Loki. „Proč to vůbec říkáš?“
„Nezestárl jsi jako my všichni ostatní,“ pokračoval Tór.
„Jsem také starý, ale mám štěstí,“ namítl Loki. „Není to na mně tak vidět.“
Tór jen zamručel, vůbec ho to nepřesvědčilo. Jeho rudý plnovous byl nyní sněhobílý, zbývalo v něm jen pár světle ryšavých vousů, jako když se kdysi pyšně plápolající oheň změní v bílý popel.
„Vraž mu ještě jednu,“ naléhala Freyja. Dlouhé vlasy jí zešedivěly a tvář rozrývaly hluboké ustarané vrásky. Byla pořád krásná, ale byla to krása stařeny, nikoli zlatovlasé dívky. „On ví, kde Idunn je. A také ví, kde jsou jablka.“ Na krku jí stále visel náhrdelník Brísingů, ale byl matný, zašlý a nezářil.
Ódin, otec bohů, svíral svou hůl uzlovitými, nateklými prsty, žilnatými a zkroucenými. Jeho hlas, dříve dunivý a panovačný, byl nyní drsný a sípavý. „Nebij ho, Tóre,“ zachraptěl.
„Vidíte? Věděl jsem, že aspoň ty budeš mít rozum, Otče všech,“ zaradoval se Loki. „Já s tím nemám nic společného! Proč by se mnou Idunn někam chodila? Vždyť mě ani neměla ráda!“
„Nebij ho,“ opakoval Ódin a zahleděl se na Lokiho svým jediným okem, nyní potaženým šedou mázdrou. „Chci, aby byl celý a nepolámaný, až bude mučen. Už rozdmýchávají ohně, brousí ostří a sbírají kameny. Možná jsme staří, ale mučit a zabíjet dokážeme stejně dobře, jako když jsme byli v nejlepších letech a Idunnina jablka nám uchovávala věčné mládí.“
Lokimu vnikl do chřípí pach žhavého uhlí.
„Jestli…“ začal. „Jestli se mi podaří zjistit, co se stalo s Idunn, a jestli se mi nějak podaří přivést ji i s jablky zpátky do Ásgardu, můžeme na všechno to mučení a smrt zapomenout?“
„Je to tvoje jediná naděje na přežití,“ odpověděl Ódin hlasem tak stařeckým a sípavým, že Loki nedokázal rozeznat, jestli je to hlas starého muže nebo staré ženy. „Přiveď Idunn zpět do Ásgardu. A přines i jablka nesmrtelnosti.“
Loki přikývl. „Uvolněte ty řetězy,“ řekl bohům. „Udělám to. Potřebuji ale Freyjin opeřený plášť ze sokolího peří.“
„Můj plášť?“ zamračila se Freyja.
„Bohužel ano.“
Freyja se odbelhala a vrátila se s pláštěm ze sokolího peří. Loki byl zbaven pout a sáhl po plášti.
„Nemysli si, že si jen tak odletíš a už se nevrátíš,“ varoval ho Tór a významně si pohladil bílou bradu. „Možná jsem teď starý,“ pokračoval, „ale pokud se nevrátíš, budu tě pronásledovat, přestože jsem stařec, najdu tě, ať se schováš kamkoli, a zabiju tě kladivem. Pořád jsem ještě Tór! A pořád mám ještě sílu!“
„A pořád jsi ještě naprosto nesnesitelný,“ dodal Loki. „Šetři dechem a sílu použij na hromadu třísek podél hradby Ásgardu. Na ohromnou hromadu dřevěných třísek. Budeš muset pokácet spoustu stromů a naštípat je na tenké třísky. Budu potřebovat dlouhou a vysokou hromadu podél celé délky zdi, takže začni raději hned.“
Pak se Loki zahalil do pláště ze sokolího peří, proměnil se v sokola, zamával křídly, vznesl se do vzduchu rychleji než orel a zmizel na severu, směrem k zemi mrazivých obrů.
IV
Loki v sokolí podobě letěl dál a dál, dokud se nedostal hluboko do země mrazivých obrů, k hradu obra Tjaziho. Usadil se vysoko na střeše a odtamtud pozoroval, co se děje dole.
Uviděl, jak Tjazi v podobě obra vychází ze svého sídla a přechází po kamenitém břehu moře k veslici větší než ta největší velryba. Tjazi dovlekl veslici po písčitém břehu do studených vod severního moře a mohutnými záběry vyplul na vlny. Brzy Lokimu zmizel z dohledu.
Loki, stále v sokolí podobě, kroužil nad hradem a nahlížel do všech oken. V nejzazší místnosti uviděl za zamřížovaným oknem plačící Idunn. Usedl za mříže.
„Přestaň plakat,“ řekl. „To jsem já, Loki, a přiletěl jsem tě zachránit!“
Idunn na něj pohlédla očima červenýma od pláče a zamračila se. „To ty jsi způsobil moje neštěstí,“ prohlásila.
„To je možné, ale už je to hrozně dávno,“ chlácholil ji Loki. „To byl včerejší Loki. Dnešní Loki ti přišel na pomoc a odvede tě domů.“
„A jak to uděláš?“ zeptala se Idunn.
„Máš u sebe jablka?“
„Jsem bohyně Ásů,“ odvětila Idunn. „Tam, kde jsem já, jsou i jablka.“ Ukázala mu truhličku.
„Tím je všechno jednodušší,“ zaradoval se Loki. „Zavři oči.“
Idunn zavřela oči a Loki ji proměnil v lískový oříšek ve skořápce, na které stále ještě lpěl zelený obal. Loki oříšek sevřel pařáty, vyskočil na okno, proletěl mřížemi ven a vydal se k domovu.
Tjazi toho dne neměl na lovu štěstí. Ryby nebraly. Rozhodl se, že čas využije líp, když se vrátí do hradu a bude se dvořit Idunn. Bude si ji dobírat vyprávěním, jak jsou všichni bohové poté, co zmizela i se svými jablky, staří a sešlí, jak se z nich stali uslintaní, roztřesení a chromí hromotluci, kterým to nemyslí a ochrnuli na duchu i na těle. Dovesloval do svého hradu a běžel rovnou do místnosti, kde věznil Idunn.
Ta však byla prázdná.
Tjazi uviděl na podlaze ležet sokolí pero a okamžitě poznal, kde Idunn je a kdo ji odnesl.
Vznesl se na oblohu v podobě orla ještě ohromnějšího a mocnějšího než ten, ve kterého se proměnil předtím, zamával křídly a stále rychleji se hnal k Ásgardu.
Svět pod ním ubíhal. Kolem něj fičel vítr. Tjazi se rozletěl ještě rychleji, tak rychle, že i vzduch duněl máváním jeho křídel.
Tjazi letěl dál. Opustil zemi obrů a vletěl do země bohů. Když před sebou zahlédl sokola, vztekle zaskřehotal a ještě zrychlil.
Bohové v Ásgardu jeho zaskřehotání a dunění křídel uslyšeli, a tak vystoupili na vysoké zdi, aby se podívali, co se děje. Uviděli, jak se k nim blíží maličký sokol a těsně za ním se žene obří orel. Sokol už byl velice blízko…
„Teď?“ zeptal se Tór.
„Teď!“ vykřikla Freyja.
Tór zapálil dřevěné třísky. Chviličku trvalo, než vzplály – právě tak dlouho, aby nad nimi sokol přeletěl a snesl se do hradu. Pak to zaburácelo a třísky se vzňaly. Připomínalo to výbuch s plameny vyššími než Ásgard, byly děsivé a nepředstavitelně horké.
Tjazi v podobě orla nestihl zastavit ani zpomalit, nedokázal ani změnit směr. Vletěl přímo do plamenů. Peří mu vzplálo, špičky křídel začaly hořet, a když mu všechno peří ohořelo, zřítil se s hlasitou ránou na zem, až se sídlo bohů celé zachvělo.
S holým orlem, ohořelým, oslepeným a omráčeným, si snadno poradili i postarší bohové. Než se Tjazi stačil změnit v obra, byl už zraněný, a když konečně začal měnit podobu, úder Tórova kladiva mu vzal život nadobro.
V
Idunn byla ráda, že je zase u svého manžela. Bohové pojedli jablka nesmrtelnosti a vrátilo se jim mládí. Loki doufal, že tím je celá věc vyřešená.
Ale nebyla. Tjaziho dcera Skadi si oblékla brnění, ozbrojila se a přišla do Ásgardu pomstít svého otce.
„Můj otec pro mě byl vším!“ volala. „Vy jste ho zabili. Po jeho smrti je můj život plný slz a zoufalství. Už se z ničeho nedokážu radovat. Přišla jsem se pomstít, nebo mi to musíte nějak vynahradit.“
Ásové začali se Skadi vyjednávat o pokutě. Dohadovali se dlouho. V těch dobách měl každý život jistou cenu a cena za Tjaziho život byla vysoká. Když se bohové se Skadi nakonec dohodli, domluvili se, že vynahradí obryni smrt jejího otce třemi způsoby.
Jednak dostane manžela, který zaujme místo jejího zemřelého otce. (Všem bohům i bohyním bylo jasné, že Skadi se zamilovala do Baldra, nejkrásnějšího ze všech bohů. Pořád na něho pomrkávala a civěla, až se Baldr červenal a stydlivě klopil oči.)
Jednak ji bohové museli znovu rozesmát, protože Skadi se od chvíle, kdy byl její otec zabit, přestala usmívat i smát.
A bohové také museli zařídit, aby její otec nikdy nebyl zapomenut.
Bohové Skadi dovolili, aby si vybrala manžela z jejich středu, ovšem pod jednou podmínkou: nesmí si ho vybrat podle tváře. Bohové se postaví za závěs a budou jim vidět jen nohy po kotníky. Skadi si manžela bude muset vybrat pouze podle nohou.
Bohové jeden po druhém procházeli za závěsem a Skadi se jim dívala na nohy. „Ošklivé,“ řekla, kdykoli kolem ní prošly další.
Pak se ale zarazila a radostně vykřikla: „Tohle jsou nohy mého budoucího manžela! To jsou ty nejkrásnější nohy! Určitě patří Baldrovi – na něm nic ošklivého být nemůže!“
Baldr byl sice opravdu krasavec, ale když odhrnuli závěs, Skadi zjistila, že si vybrala nohy patřící Njördovi, bohu vozů, otci Freye a Freyji.
Na místě se za něho provdala. Když začala svatební hostina, měla nejsmutnější tvář, jakou kdy Ásové viděli.
Tór šťouchl do Lokiho. „No tak,“ řekl. „Rozesměj ji. Stejně za to všechno můžeš ty.“
Loki vzdychl. „Opravdu?“
Tór přikývl a významně sevřel topůrko svého kladiva.
Loki potřásl hlavou. Pak vyšel ven, k chlévům, kde chovali zvířata, a vrátil se do hodovní síně s mohutným rozzuřeným kozlem. Loki ho rozdráždil ještě víc, protože mu kolem brady pevně uvázal tlustý provaz.
Pak si Loki ovázal druhý konec provazu kolem přirození.
Potom rukou za provaz zatahal. Kozel zamečel, protože ho tahání za bradu bolelo, a uskočil. Provaz Lokiho silně zatahal za přirození. Loki zaječel, znovu uchopil provaz a škubl s ním.
Bohové se rozesmáli. Rozesmát bohy nevyžadovalo žádné větší úsilí, ale něco tak povedeného už dlouho neviděli. Začali se sázet, co se utrhne dřív, jestli kozlí brada, nebo Lokiho mužská chlouba. Utahovali si z Lokiho, že křičí bolestí: „Jako když v noci vyje liška!“ volal Baldr a dusil se smíchy. „Loki pláče jako nemluvně!“ chechtal se Baldrův bratr Höd, který byl sice slepý, ale stejně se zasmál, kdykoli Loki zaječel.
Skadi se nesmála, i když jí v koutcích úst začal pohrávat úsměv. Kdykoli ale kozel znovu zamečel nebo Loki vykřikl bolestí, usmála se trochu víc.
Loki tahal. Kozel tahal. Loki křičel a škubal provazem. Kozel ryčel a škubal provazem ještě silněji.
Pak se provaz přetrhl.
Loki vyletěl do vzduchu, svíral si přitom slabiny a pak prudce dopadl celý potlučený a s nářkem Skadi přímo do klína.
Skadi se rozchechtala, jako když se horskou krajinou valí lavina. Smála se tak nahlas, jako když se telí ledovec. Smála se tak dlouho a hlasitě, až se jí v očích zatřpytily slzy smíchu, a jak se smála, poprvé vzala za ruku svého manžela Njörda a stiskla ji.
Loki jí slezl z klína a odbelhal se, oběma rukama si přitom svíral ohanbí a ublíženě se mračil na všechny bohy a bohyně, jež to rozesmálo ještě víc.
„Takže jsme vyrovnáni,“ řekl Ódin, Otec všech, obryni Skadi, když svatební hostina skončila. „Nebo skoro.“
Pokynul Skadi, aby jej následovala do noci. Vyšli s Ódinem ven, Skadi doprovázena manželem. Vedle pohřební hranice, kterou bohové navršili pro obrovy pozůstatky, ležely dvě ohromné koule plné světla.
„Tyhle koule,“ řekl Ódin Skadi, „bývaly oči tvého otce.“
Otec všech obě koule vzal a vyhodil je na noční oblohu. Zůstaly tam viset a třpytily se vedle sebe.
Podívejte se uprostřed zimy na nebe. Uvidíte je tam, hvězdy-dvojčata, jak se třpytí. Ty dvě hvězdy jsou Tjaziho oči. Září na obloze dodnes.