Tjálfi a jeho sestra Röskva bydleli s otcem Egilem a s matkou na statku na okraji divočiny. Za statkem žili netvoři, obři a vlci a Tjálfi se s nimi častokrát střetl a musel utéct. Uměl běhat rychleji než kdokoli nebo cokoli na světě.
Život na kraji divočiny obnášel také to, že Tjálfi a Röskva byli zvyklí, že v jejich světě se dějí zázraky a prapodivné věci.Jednoho dne však zažili, co dosud nikdy: na jejich statek dorazili dva návštěvníci z Ásgardu, Loki a Tór, ve voze taženém dvěma mohutnými kozly, kterým Tór říkal Tanngnjóst a Tanngrisni. Bohové požadovali nocleh a jídlo. Byli obrovití a mocní.
„Pro takové jako vy nemáme dost jídla,“ prohlásila Röskva omluvně. „Je tu sice zelenina, ale zima byla tvrdá a slepice už jsme všechny snědli.“
Tór jen zamručel. Pak vytáhl nůž a oba své kozly zabil. Stáhl je z kůže a hodil je do ohromného kotle, který visel nad ohništěm. Röskva a její matka nakrájely všechnu zeleninu, kterou měly na zimu, a přidaly ji k masu.
Loki si vzal Tjálfiho stranou. Chlapec z něho měl strach, bál se jeho zelených očí, zjizvených rtů a jeho úsměvu. Loki pravil: „Víš, že morek z kostí těch kozlů je pro mladého muže to nejlepší? Škoda že si ho Tór vždycky nechává všechen pro sebe. Jestli ale chceš být stejně velký a silný jako on, měl bys ten morek ochutnat.“
Když bylo jídlo hotové, Tór si vzal celého jednoho kozla a maso z druhého nechal zbylým pěti strávníkům.
Stažené kůže rozložil na podlahu, pustil se do jídla a kosti házel na kůže. „Dávejte kosti na druhou kůži,“ řekl ostatním. „A nelámejte je ani nežvýkejte. Snězte jen maso.“
Myslíte si, že umíte jíst hodně rychle? Měli byste vidět, jak hltal jídlo Loki. V jednom okamžiku stálo před ním a vzápětí bylo pryč a on si otíral rty hřbetem ruky.
Ostatní jedli pomaleji. Tjálfi stále musel myslet na to, co mu řekl Loki, a když Tór odešel od stolu, protože si musel odskočit, Tjálfi vzal svůj nůž, rozsekl stehenní kost z jednoho kozla a snědl trochu morku. Pak rozlomenou kost hodil na kozí kůži a zakryl ji jinými, nepoškozenými, aby to nikdo nepoznal.
Té noci všichni spali ve velké síni.
Ráno Tór zakryl všechny kosti kozími kůžemi. Uchopil kladivo Mjöllni a zvedl ho vysoko do vzduchu. Řekl: „Tanngnjóste, buď zas celý!“ Zablesklo se a vzápětí se tam už protahoval Tanngnjóst, zamečel a začal se pást. Pak Tór zvolal: „Tanngrisni, buď zas celý!“ a stejná věc se opakovala i s druhým kozlem. Ten se však ke svému druhovi začal neohrabaně belhat, klopýtal a žalostně mečel, jako by ho něco bolelo.
„Tanngrisni má zlomenou zadní nohu,“ řekl Tór. „Přineste mi kus dřeva a kus látky.“
Vyrobil kozlovi dlahu a ovázal mu nohu. Když byl hotov, zahleděl se na rodinu a Tjálfi měl dojem, že ještě nikdy neviděl nic tak děsivého jako Tórovy žhnoucí rudé oči. Tór sevřel topůrko svého kladiva. „Někdo z vás tu kost zlomil,“ pronesl hromovým hlasem. „Nakrmil jsem vás, požadoval jsem po vás jedinou věc, a přesto jste mě podvedli.“
„To jsem udělal já,“ promluvil Tjálfi. „Já jsem tu kost zlomil.“
Loki se snažil tvářit vážně, ale i tak mu cukalo v koutcích úst. Nijak příjemný úsměv to nebyl.
Tór pozvedl kladivo. „Nejradši bych celý tenhle statek zničil,“ zahučel. Egil se zatvářil vyděšeně a Egilova žena se dala do pláče. Pak ale Tór řekl: „Řekněte mi jediný důvod, proč bych tohle místo neměl proměnit v trosky.“
Egil mlčel. Tjálfi se však napřímil a odpověděl: „Můj otec s tím nemá nic společného. Nevěděl, co jsem udělal. Potrestej mě, ne jeho. Podívej se na mě: dokážu hodně rychle utíkat. Můžu se leccos naučit. Ušetři moje rodiče a já se stanu tvým sluhou.“
Jeho sestra Röskva se postavila vedle něj. „Beze mě neodejde,“ pravila. „Jestli si ho vezmeš, vezmi si nás oba.“
Tór to chvíli zvažoval. Pak odpověděl: „Dobře. Ty, Röskvo, zatím zůstaneš tady a budeš se starat o Tanngnjósta a Tanngrisniho, dokud se Tanngrisnimu nezahojí noha. Až se vrátím, všechny tři si vás vyzvednu.“ Pak se otočil k Tjálfimu: „Ty půjdeš se mnou a s Lokim. Jdeme do Útgardu.“
II
Za statkem se prostírala divočina, docela jiný svět, a Tór, Loki a Tjálfi se vydali na východ, směrem k Jötunheimu, domovu obrů, a k moři.
Jak postupovali na východ, ochlazovalo se. Vály tu mrazivé větry a obíraly je o teplo. Krátce před západem slunce, když bylo ještě trochu vidět, se začali poohlížet po přístřeší na noc. Tór a Tjálfi nenašli nic, Loki byl pryč nejdéle. Když se vrátil, tvářil se zmateně. „Tamtím směrem je takový podivný dům,“ řekl.
„Jak podivný?“ nechápal Tór.
„Je to jen jediná ohromná místnost. Nemá okna a vchod je obrovský, ale nejsou v něm zasazená žádná vrata. Připomíná to obrovitou jeskyni.“
Ledový vítr je bodal do tváří a prsty měli promrzlé. Tór pravil: „Podíváme se tam.“
Prostor uvnitř domu se táhl do dálky. „Vzadu by mohla být divoká zvířata nebo nestvůry,“ řekl Tór. „Utáboříme se u vchodu.“
A tak to také udělali. Dům vypadal tak, jak ho Loki popsal – byl ohromný, byla v něm jediná veliká síň a po jedné straně podlouhlá místnost. U vchodu si rozdělali oheň a asi hodinu spali, ale pak je probudil hluk.
„Co je to?“ zeptal se Tjálfi.
„Zemětřesení?“ napadlo Tóra. Půda se jim chvěla pod nohama. Zazníval vzdálený řev. Mohla to být sopka, lavina obrovských balvanů nebo stovka rozzuřených medvědů.
„Nemyslím,“ namítl Loki. „Pojďte do té postranní místnosti, tam budeme ve větším bezpečí.“
Loki a Tjálfi si tam šli lehnout, ale burácení a vzdálený řev pokračovaly až do rozbřesku. Tór se postavil ke vchodu do domu a svíral kladivo. Jak noc pokračovala, byl stále podrážděnější a chtěl jediné – zjistit, co to burácí a otřásá zemí, a zaútočit na to. Jakmile se obloha začala rozjasňovat, Tór se vypravil do lesa, aniž by vzbudil své druhy. Chtěl najít zdroj toho rámusu.
Když se k němu přiblížil, poznal, že to jsou různé zvuky, které se ozývají postupně za sebou. Nejdřív zazněl burácivý řev, po něm chrčení a pak slabší hvízdání, které bylo tak pronikavé, že Tóra vždycky rozbolela hlava i zuby, jakmile ho zaslechl.
Tór vystoupal až na vrcholek hory a zahleděl se na svět pod sebou.
V údolí pod ním se rozvalovala ta největší bytost, jakou kdy viděl. Vlasy a vousy měla černější než uhel a pokožku bílou jako zasněžená pláň. Obr měl zavřené oči a pravidelně chrápal: to bylo burácení a hvízdání, které Tór předtím slyšel. Kdykoli obr zachrápal, země se zachvěla. To byly otřesy, které cítili v noci. Obr byl tak ohromný, že Tór byl proti němu maličký jako brouček nebo mravenec.
Tór sevřel svůj pás síly Megingjörd a utáhl ho. Zdvojnásobil tak svou sílu a byl si jistý, že je dost silný na to, aby zdolal i toho největšího obra.
Tór viděl, že obr otvírá oči. Byly ledově modré a pronikavé. Obr však nepůsobil nijak hrozivě.
„Hola!“ zavolal na něj Tór.
„Dobré ráno,“ odpověděl černovlasý obr hlasem dunícím jako lavina. „Říkají mi Skrými. Znamená to ,Velikán‘. Můj národ je národ posměváčků, když takovému drobnému tvorečkovi jako já říkají ,Velikán‘, ale tak to prostě je. Kde mám rukavici? Včera večer jsem měl obě, ale jednu jsem ztratil.“ Pozvedl ruce: na pravici měl ohromný kožený palčák. „Aha! Tamhle je!“
Hmátl za horu, na kterou Tór právě vystoupil, a zvedl něco, co byl očividně druhý palčák. „Zvláštní. Něco v něm je,“ podivil se obr a palčákem zatřepal. Tór poznal, že palčák je „dům“, ve kterém nocovali, protože se z něj vykutáleli Tjálfi a Loki a dopadli do závěje.
Skrými si natáhl druhý palčák a spokojeně se zahleděl na ruce. „Můžeme putovat spolu,“ řekl. „Jestli chcete.“
Tór pohlédl na Lokiho, Loki pohlédl na Tóra a pak se oba zahleděli na mladého Tjálfiho. Ten pokrčil rameny. „Já zaostávat nebudu,“ prohlásil, byl si svou rychlostí jistý.
„No tak dobře!“ prohlásil Tór.
Pak s obrem posnídali: vytáhl ze svého vaku se zásobami celé krávy a ovce a zhltnul je; jeho tři společníci pojedli skromněji. Po jídle Skrými řekl: „Ponesu vaše zásoby ve svém vaku. Nebudete toho muset tolik nést a večer, až se utáboříme, budeme jíst spolu.“ Uložil jejich zásoby do svého vaku, zavázal ho a vyrazil na východ.
Tór a Loki uháněli za obrem neúnavným, rychlým krokem bohů. Tjálfi utíkal rychleji než kterýkoli jiný člověk, ale jak ubíhaly hodiny, držel s ostatními krok stále obtížněji a občas mu připadalo, že obr je jen další hora v dálce a hlava se mu ztrácí v mracích.
Když se začalo stmívat, Skrýmiho dohnali. Našel pro ně tábořiště pod mohutným starým dubem a pohodlně se uvelebil opodál, pod hlavu si dal velký balvan. „Nemám hlad,“ řekl ostatním. „Se mnou si nedělejte starosti. Za chvíli usnu. Vaše zásoby jsou v mém vaku nahoře na stromě. Dobrou noc.“
Začal chrápat. Když se stromy začaly otřásat povědomým burácením a hvízdáním, Tjálfi vylezl pro obrův vak se zásobami. Zavolal dolů na Tóra a Lokiho: „Nemůžu rozvázat tkanice. Jsou na mě moc pevné. Jako by byly ze železa.“
„Já dokážu železo ohnout,“ prohlásil Tór, vyskočil na vrcholek vaku a začal za tkanice tahat.
„Tak co?“ ptal se Loki.
Tór funěl a tahal, tahal a funěl. Pak pokrčil rameny. „Dneska asi večeřet nebudeme,“ řekl. „Tedy pokud nám ten zatracený obr ty tkanice nerozváže.“
Pohlédl na obra. Pak se podíval na kladivo Mjöllni. Slezl z vaku dolů a vyšplhal na temeno spícího Skrýmiho. Pozvedl kladivo a uhodil jím obra do čela.
Skrými ospale otevřel jedno oko. „Mám dojem, že mi spadl na čelo lísteček a probudil mě,“ řekl. „Už jste dojedli? Chystáte se k spánku? Vůbec bych se nedivil. Máme za sebou dlouhý den.“ Pak se otočil na bok, zavřel oči a znovu začal chrápat.
Lokimu a Tjálfimu se navzdory rámusu podařilo usnout, ale Tór spát nemohl. Měl vztek, měl hlad a tomuhle obrovi, se kterým byli sami ve východní divočině, nevěřil. O půlnoci byl ještě hladovější a už měl dost toho chrápání. Znovu vylezl obrovi na hlavu. Postavil se mu mezi obočí.
Tór si plivl do dlaní. Urovnal si pás síly. Zvedl Mjöllni nad hlavu. Pak se vší silou rozpřáhl. Byl si jistý, že mlat kladiva se zasekl do Skrýmiho čela.
Tma byla taková, že nebylo možné rozeznat barvu obrových očí, ale otevřely se. „Jejda,“ prohlásil Skrými. „Tóre? Jsi to ty? Mám dojem, že mi spadl na hlavu žalud. Kolik je hodin?“
„Je půlnoc,“ odpověděl Tór.
„Tak se uvidíme ráno.“ Země se znovu rozechvěla obrovým chrápáním a vrcholky stromů se rozkývaly.
Rozednívalo se, ale den ještě nenastal, když se Tór, ještě hladovější, vzteklejší a nevyspalejší, rozhodl, že Skrýmimu uštědří konečnou ránu, po níž chrápání utichne navždy. Tentokrát zamířil obrovi na spánek a vší silou udeřil. Takovou ránu ještě nikdy nikdo neuštědřil. Tór slyšel, jak se její ozvěna odráží od vrcholků hor.
„Jen si to představ,“ promluvil Skrými. „Mám dojem, že mi právě spadl na hlavu kus ptačího hnízda, nějaké větvičky nebo něco.“ Zívl a protáhl se. Pak vstal. „Už jsem se vyspal. Je čas vyrazit. Jdete do Útgardu? Tam se o vás dobře postarají. Můžete počítat s velkou hostinou, rohy plnými piva a pak se zápasy, závody a zkouškami síly. V Útgardu se rádi baví. Leží na východě – běžte tím směrem, kde se rozednívá. Já jdu na sever.“ Zazubil se na ně vykotlanými zuby, což by působilo hloupě a bezduše, kdyby neměl tak modré oči a tak pronikavý pohled.
Pak se k nim sklonil, přiložil si ruku k ústům, jako by nechtěl, aby ho někdo zaslechl, ale nemělo to valný smysl, protože jeho šepot byl téměř ohlušující. „Slyšel jsem vás, když jste se bavili o tom, jak jsem obrovský. Asi jste to mínili jako chválu. Ale pokud někdy dojdete na sever, potkáte tam skutečné obry, ty opravdu hodně velké. Pak poznáte, jaký jsem ve skutečnosti střízlík.“
Skrými se znovu ušklíbl a odvalil se k severu. Země mu duněla pod nohama.