Napadlo vás někdy, odkud se vzaly básně? Odkud pocházejí písně, které zpíváme, a příběhy, jež vyprávíme? Kladete si někdy otázku, jak je možné, že některým lidem se zdají skvělé, moudré, nádherné sny, které snící dál předávají světu v básních, jež se zpívají a znovu vyprávějí stejně dlouho, jako slunce vychází a zapadá, stejně dlouho, jako měsíc ubývá a přibývá?
Napadlo vás někdy, proč někteří lidé skládají překrásné písně, básně a příběhy, a jiní to nedokážou?Je to dlouhý příběh a nikoho nešetří a nelíčí v dobrém světle: vypráví o vraždě, podvodech, lžích a bláznovství, o svodech a pronásledování. Poslechněte si ho.
Všechno začalo nedlouho po úsvitu věků, za války mezi bohy. Ásové bojovali s Vany. Ásové byli bojovní bohové bitev a dobývání; Vanové byli mírnější, božští bratři a božské sestry, kteří obdělávali půdu a pěstovali plodiny, ale nebyli o nic méně mocní.
Síly bohů Ásů i Vanů byly vyrovnané, takže ani jedna ze znepřátelených stran nedokázala vyhrát. A co víc, jak bojovali, uvědomili si, že se navzájem potřebují: že hrdinství v boji nepřinese radost, pokud nemáte krásná pole a statky, které vám poskytnou jídlo pro oslavnou hostinu.
Sešli se, aby uzavřeli mír, a když se dohodli, zpečetili dohodu tím, že všichni Ásové a Vanové jeden po druhém plivli do sudu. Jejich sliny se smísily a dohoda je od té chvíle vázala navždy.
Pak uspořádali hostinu. Snědli jídlo, vypili medovinu, hýřili, žertovali, mluvili, vychloubali se a smáli, dokud z ohňů nezbyly jen žhavé uhlíky a slunce nevystoupalo nad obzor. Když pak Ásové a Vanové vstali a chystali se k odchodu, zahalili se do kožešin a plášťů a vyšli ven do křupajícího sněhu a ranní mlhy, Ódin pravil: „Byla by škoda, kdybychom tu naše smíchané sliny nechali.“
Frey a Freyja, bratr a sestra, kteří stáli v čele Vanů a měli nyní podle dohody žít s Ásy v Ásgardu, přikývli. „Něco bychom z toho mohli udělat,“ řekl Frey. „Třeba člověka,“ napadlo Freyju a sáhla do sudu.
Jak se její prsty pohybovaly, sliny se začaly měnit a vzápětí se z nich vytvořila postava nahého muže.
„Jsi Kvasi,“ pravil Ódin. „Víš, kdo jsem já?“
„Jsi Ódin, největší ze všech,“ odpověděl Kvasi. „Jsi Grímni a Třetí. Máš i jiná jména, která teď nebudu jmenovat, ale všechna je znám, a znám i básně, popěvky a kenningy, které k nim patří.“
Kvasi, jenž povstal ze spojení Ásů a Vanů, byl nejmoudřejší z bohů: měl rozum i odvahu. Bohové se začali strkat, každý mu chtěl položit otázku jako další, a všechny odpovědi byly moudré. Kvasi byl dobrý pozorovatel a to, co viděl, vždy správně vyložil.
Za chvíli se Kvasi obrátil k bohům a řekl: „Teď se vydám na cesty. Uvidím devět světů i Midgard. Musím hledat odpovědi na otázky, na které se mě dosud nikdo nezeptal.“
„Ale vrátíš se k nám?“ ptali se bohové.
„Vrátím se,“ přikývl Kvasi. „Koneckonců musím jednoho dne rozplést i záhadu sítě.“
„Čeho?“ podivil se Tór. Kvasi se však jen usmál, odešel a nechal bohy, ať nad jeho slovy přemýšlejí. Oblékl si cestovní plášť, opustil Ásgard a odešel po duhovém mostě.
Kvasi putoval od osady k osadě. Setkával se s různými lidmi, choval se k nim laskavě a odpovídal na jejich otázky, a všude, kde se zastavil, se pak lidem dařilo líp.
Za těch dob žili v pevnosti u moře dva temní álfové. Čarovali tam a věnovali se alchymii. Jako všichni skřítci vyráběli ve své dílně a kovárně nádherné, pozoruhodné předměty. Věděli však, že jsou i věci, které se jim ještě nepodařilo vyrobit, a byli tím úplně posedlí. Byli to bratři a jmenovali se Fjalar a Galar.
Když se doslechli, že nedalekou osadu má navštívit Kvasi, vypravili se tam, aby se s ním setkali. Fjalar a Galar našli Kvasiho ve velké síni, kde odpovídal obyvatelům města na otázky. Lidé mu s úžasem naslouchali. Vysvětlil jim, jak pročistit vodu a jak tkát látku z kopřiv. Jedné ženě řekl, kdo přesně jí ukradl nůž a proč. Když Kvasi domluvil a lidé z osady mu dali najíst, přistoupili k němu skřítci.
„Chceme ti položit otázku, kterou ti ještě nikdy nikdo nepoložil,“ řekli. „Ale musí to být v soukromí. Půjdeš s námi?“
„Půjdu,“ přikývl Kvasi.
Vydali se k sídlu bratrů. Nad hlavou jim křičeli rackové a temně šedé mraky měly stejný odstín jako šeď mořských vln. Skřítci dovedli Kvasiho do své dílny, která byla hluboko za zdmi pevnosti.
„Co je tohle?“ zeptal se Kvasi.
„To jsou soudky. Jmenují se Són a Bodn.“
„Aha. A co je tamhleto?“
„Jak můžeš být moudrý, když tyhle věci neznáš? To je kotlík. Říkáme mu Ódreri – Dárce vytržení.“
„A vidím, že tu máte i vědra medu, co jste nasbírali. Je to sladina, je tekutý.“
„To opravdu máme,“ odpověděl Fjalar.
Galar se posměšně ušklíbl. „Kdybys byl tak moudrý, jak se o tobě tvrdí, věděl bys, na co se tě chceme zeptat, ještě předtím, než otázku položíme. A věděl bys také, k čemu slouží tyhle věci.“
Kvasi odevzdaně přikývl. „Připadá mi,“ promluvil, „že pokud jste byli chytří a zlí, možná jste se rozhodli, že svého návštěvníka zabijete a necháte ho vykrvácet do soudků Són a Bodn. Pak jeho krev opatrně zahřejete v kotlíku Ódreri. Pak do ní vmícháte sladinu a necháte směs zkvasit na medovinu – na nejjemnější medovinu, která opije každého, kdo se jí napije, ale také ho obdaří darem básnivého ducha a učenosti.“
„Chytří jsme,“ připustil Galar. „A někteří lidé se možná domnívají, že jsme i zlí.“
Vzápětí podřízl Kvasimu hrdlo, pověsil ho s bratrovou pomocí nad soudky a nechal ho tak viset, až z něj vytekla poslední kapka krve. Krev smíchali s medem, směs zahřáli v kotlíku Ódreri a pak s ní prováděli ještě všelijaké další věci, které vymysleli. Přisypali do ní bobule a zamíchali ji klackem. Medovina bublala, po chvíli bublat přestala a oba skřítci trochu usrkli. Oba se dali do smíchu a náhle v sobě objevili básnický dar a schopnost skládat verše, které dosud ještě nikdy nedali průchod.
Druhý den ráno je navštívili bohové. „Kde je Kvasi?“ ptali se. „Naposledy byl viděn s vámi.“
„Ano,“ odpověděli skřítci. „Přišel sem s námi, ale když poznal, že jsme jen skřítci, pošetilí a přihlouplí, zadusil se vlastní moudrostí. Kéž bychom mu bývali mohli položit pár otázek.”
„Takže říkáte, že zemřel?“
„Ano,“ odpověděli Fjalar a Galar a předali bohům vykrvácené tělo Kvasiho, aby ho odvezli zpět do Ásgardu, uspořádali mu pohřeb hodný boha a možná (protože bohové nejsou jako ostatní a smrt pro ně není věčná) vyčkali, až se zase vrátí mezi ně.
Tak se stalo, že skřítkové vyrobili medovinu moudrosti a básnictví, a když ji někdo chtěl ochutnat, musel je o to poníženě poprosit. Galar a Fjalar však dali medovinu ochutnat jen tomu, kdo jim byl milý. Nebyl jim ale milý nikdo, jen oni sami.
Přesto však byli tací, kterým skřítci něco dlužili. Například obrovi Gillingovi a jeho manželce: skřítci je pozvali na návštěvu do své pevnosti, a oni jednoho zimního dne dorazili.
„Pojď, zaveslujeme si v naší loďce,“ navrhli skřítci Gillingovi.
Obr byl tak těžký, že loďce se málem přelila voda přes okraj, a skřítci doveslovali ke skaliskům, která se ukrývala těsně pod hladinou. Loďka dosud vždy bez obtíží proplula nad nimi. Tentokrát však ne. Narazila na skaliska, převrátila se a obr spadl do moře.
„Doplav zpátky k loďce!“ volali skřítci na Gillinga.
„Neumím plavat!“ křičel obr. Byla to poslední věc, kterou řekl, protože pak mu vlna zalila ústa slanou vodou, uhodil se hlavou o útes a zmizel pod hladinou.
Fjalar a Galar loďku obrátili a vrátili se domů. Tam na ně čekala Gillingova manželka.
„Kde je můj muž?“ zeptala se.
„Ten?“ řekl Galar. „Je po smrti.“
„Utopil se,“ dodal Fjalar ochotně.
V tu chvíli se obrova manželka dala do srdcervoucího nářku a lkaní. Volala svého mrtvého manžela a přísahala, že ho bude navždy milovat, plakala, úpěla a prolévala slzy.
„Mlč!“ okřikl ji Galar. „Z toho tvého nářku a úpění už mě bolí uši. Běduješ moc hlasitě. Počítám, že to bude tím, že jsi obryně.“
Obryně však začala naříkat ještě usedavěji.
„Počkej,“ řekl Fjalar. „Pomohlo by ti, kdybychom ti ukázali místo, kde tvůj manžel zahynul?“
Obryně popotáhla, přikývla a dál plakala, úpěla a truchlila pro manžela, který se k ní už nikdy nevrátí.
„Postav se tamhle a my ti to místo ukážeme,“ vybídl ji Fjalar a ukázal jí, kam přesně se má postavit, že má projít velkou bránou a stoupnout si pod zdi pevnosti. Pak kývl na bratra a ten rychle vyběhl po schodech nahoru.
Když Gillingova manželka procházela bránou, Galar jí shodil na hlavu ohromný kámen a ona se zhroutila k zemi s rozpolcenou lebkou.
„Skvělá práce,“ pochválil bratra Fjalar. „Ten příšerný nářek už mě hrozně unavoval.“
Shodili mrtvé tělo obryně ze skal do moře. Prsty šedých vln odnesly její tělo pryč a Gillingova žena se po smrti znovu setkala se svým manželem.
Skřítci jen pokrčili rameny a byli přesvědčeni, že si ve své pevnosti na břehu moře počínají nesmírně chytře.
Večer co večer se napili básnické medoviny, přednášeli si navzájem skvělé, důmyslné verše, skládali předlouhé ságy o smrti Gillinga a jeho ženy, které deklamovali na střeše svého obydlí, a pak pokaždé usnuli, spali jako zabití a druhý den ráno se vzbudili tam, kde předchozího večera seděli nebo upadli.
Jednoho dne se probudili jako obvykle, ale zjistili, že nejsou ve své pevnosti.
Nacházeli se na dně loďky, vesloval obr, kterého neznali, a poháněl plavidlo po vlnách na širé moře. Na nebi se černaly bouřkové mraky a hladina ztemněla. Vlny byly vysoké a divoké, přes okraj loďky skřítků se přelévala slaná voda a celé je promáčela.
„Kdo jsi?“ zeptali se skřítci.
„Jmenuji se Suttung,“ odpověděl obr. „Doslechl jsem se, že se vychloubáte horem dolem, že jste zabili mého otce a mou matku.“
„Aha,“ pochopil Galar. „Proto jsme tedy svázaní?“
„Ano,“ přikývl Suttung.
„Možná nás vezeš na nějaké nádherné místo,“ pravil s nadějí Fjalar, „kde nás rozvážeš, budeme tam hodovat, pít a smát se a stanou se z nás nejlepší přátelé.“
„To si nemyslím,“ řekl Suttung.
Nastal odliv. Nad hladinou se začaly objevovat skály. Byla to stejná skaliska, u kterých se za přílivu loďka skřítků převrátila a kde se Gilling utopil. Suttung oba skřítky zvedl ze dna lodi a každého posadil na jedno skalisko.
„Tahle skaliska při přílivu zalije voda!“ vykřikl Fjalar. „Máme ruce svázané za zády. Neumíme plavat. Když nás tu necháš, určitě se utopíme.“
„Přesně to je můj úmysl,“ odpověděl Suttung. Pak se vůbec poprvé usmál. „A až se budete topit, budu sedět ve vaší loďce a přihlížet, jak si vás moře bere. Pak se vrátím domů do Jötunheimu, řeknu svému bratrovi Baugimu a své dceři Gunnlöd, jak jste zemřeli, a budeme spokojeni, že moje matka a můj otec byli spravedlivě pomstěni.“
Moře se začalo zvedat. Zalilo skřítkům nohy a po chvíli jim dosahovalo až k pupku. Za několik okamžiků už plnovousy skřítků pluly na mořské pěně a oni hrůzou třeštili oči.
„Slitování!“ volali.
„Stejné slitování, jaké jste měli s mou matkou a s mým otcem?“
„Vykoupíme se z toho, že jsme je zabili! Vynahradíme ti to! Zaplatíme ti.“
„Myslím si, že vy skřítkové nemáte nic, co by mi mohlo vynahradit smrt rodičů. Jsem bohatý obr. Mám ve svém horském sídle mnoho služebníků a nevídané poklady. Patří mi zlato, drahé kameny a dost železa na tisíc mečů. Ovládám i mocná kouzla. Můžete mi dát něco, co ještě nemám?“ zeptal se Suttung.
Skřítci neodpověděli.
Vlny se zvedaly stále výš.
„Máme medovinu, básnickou medovinu!“ vyprskl Galar, protože voda mu už sahala až k ústům.
„Vyrobili jsme ji z krve Kvasiho, nejmoudřejšího z bohů!“ křičel Fjalar. „Naplnili jsme jí dva soudky a kotlík! Něco takového nemá nikdo na celém světě, jen my!“
Suttung se poškrábal na hlavě. „To si musím rozmyslet. Musím uvažovat. Musím přemítat.“
„Nepřemýšlej moc dlouho! Když budeš dlouho přemýšlet, mezitím se utopíme!“ snažil se Fjalar překřičet řev vln.
Příliv stoupal. Voda už se skřítkům přelévala přes hlavy, lapali po dechu a oči měli vyvalené hrůzou. Pak ale obr Suttung natáhl ruku a vytáhl nejprve Fjalara a pak Galara z vln.
„Básnická medovina bude dostatečnou náhradou. Je to dobrá cena, pokud přihodíte ještě pár věcí. Jsem si jistý, že vy skřítci máte i leccos jiného. Vaše životy ušetřím.“
Obr hodil oba bratry, stále spoutané a promočené na kůži, na dno loďky. Svíjeli se tam v nepohodlí jako dva vousatí humři a Suttung s nimi odvesloval zpět na břeh.
Obr si od skřítků vzal medovinu vyrobenou z Kvasiho krve. Dostal od nich i další věci a pak odešel. Když se to vezme kolem a kolem, Fjalar a Galar byli rádi, že si zachránili holý život.
Skřítci vyprávěli lidem, kteří procházeli kolem jejich pevnosti, jak krutě s nimi Suttung naložil. Vykládali to i na trhu, když tam přišli prodávat. A mluvili o tom, i když byli poblíž havrani.
Ódin seděl v Ásgardu na svém nádherném trůnu a jeho havrani, Hugin a Munin, mu šeptali, co všechno viděli a slyšeli, zatímco létali světem. V Ódinově jediném oku se zablesklo, jakmile uslyšel příběh o Suttungově medovině.
Lidé, kteří ten příběh vyslechli, nazývali básnickou medovinu „lodí skřítků”, protože Fjalar a Galar díky ní odpluli od skalisek do bezpečí domova; také jí říkali Suttungova medovina; a nazývali ji také šťáva Ódreri, Bodnu či Sónu.
Ódin naslouchal slovům svých havranů. Pak si poslal pro plášť a klobouk. Vzkázal pro bohy a řekl jim, aby vyrobili tři ohromné dřevěné sudy a připravili je k bráně Ásgardu. Dále bohům sdělil, že je opouští. Bude chodit po světě a nějakou dobu to bude trvat.
„Chci si s sebou vzít dvě věci,“ pokračoval Ódin. „Potřebuji brousek, abych mohl nabrousit ostří. Ten nejlepší, co tu máme. A pak mi přineste Rati.“
Rati znamená „nebozez“ a byl to ten nejlepší nebozez, jaký bohové vlastnili. Dokázal se provrtat velice hluboko a pronikl i nejtvrdší skálou.
Ódin vyhodil brousek do vzduchu, znovu ho zachytil a uložil ho spolu s nebozezem do měšce. Pak odešel.
„To by mě zajímalo, co má za lubem,“ řekl Tór.
„Kvasi by to věděl,“ vzdychla Frigg. „Ten věděl všechno.“
„Kvasi je mrtvý,“ prohlásil Loki. „Pokud jde o mě, je mi úplně ukradené, kam Otec všech jde a proč.“
„Já jdu pomáhat s těmi dřevěnými sudy, které po nás Ódin žádá,“ řekl Tór.
Suttung daroval drahocennou medovinu své dceři Gunnlöd a ta ji střežila v nitru hory jménem Hnitbjörg, jež stála uprostřed země obrů. K téhle hoře však Ódin namířeno neměl. Místo toho se pustil rovnou na pole, která patřila Suttungovu bratrovi Baugimu.
Bylo jaro a pole byla zarostlá vysokou trávou, kterou bylo třeba pokosit a usušit na seno. Baugi měl devět otroků, byli to obři jako on, a ti právě kosili trávu ohromnými kosami, každá byla velká jako menší strom.
Ódin je chvíli pozoroval. Když slunce vystoupilo nejvýš, přestali pracovat a pustili se do jídla, které si přinesli s sebou. Ódin se přiloudal k nim a řekl: „Díval jsem se, jak pracujete. Povězte mi, proč vás váš pán nechává kosit trávu takovými tupými kosami?“
„Naše kosy nemají tupá ostří,“ řekl jeden z obrů.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Ódina druhý. „Vždyť už ostřejší být nemůžou.“
„Tak já vám ukážu, co dokáže dobře nabroušené ostří,“ pravil Ódin. Vytáhl z váčku brousek a začal jím přejíždět po ostří první kosy a pak po další, dokud se všechna ostří netřpytila na slunci. Obři kolem něho nechápavě postávali a pozorovali ho, jak brousí.
„Tak,“ prohlásil Ódin, „teď je vyzkoušejte.“
Obří otroci se rozmáchli kosami nad luční trávou a vyjekli úžasem. Ostří byla tak ostrá, že kosila trávu bez sebemenší námahy. Kosy přesekávaly i ty nejsilnější stonky bez náznaku odporu.
„To je nádhera!“ volali obři. „Můžeme si od tebe ten tvůj brousek koupit?“
„Koupit?“ řekl Otec všech. „To rozhodně ne! Ale uděláme něco spravedlivějšího a zábavnějšího. Pojďte všichni ke mně. Postavte se těsně vedle sebe a pevně sevřete kosy. Ještě blíž k sobě.“
„Blíž už se postavit nemůžeme,“ namítl jeden obří otrok. „Ty kosy jsou moc ostré.“
„Jsi chytrý,“ pochválil ho Ódin. Pak zvedl brousek. „Teď poslouchejte. Brousek bude patřit tomu, kdo ho chytí!“ S těmi slovy jej vyhodil do vzduchu.
Devět obrů se na brousek vrhlo, ještě když byl ve vzduchu, všichni po něm chňapli volnou rukou a zapomněli, že ve druhé drží kosu (nabroušenou Otcem všech a dokonale ostrou).
Poskakovali, natahovali se po brousku a ostří se třpytilo ve slunci.
Pak do slunečního světla vytryskla rudá sprška, těla otroků klesla k zemi, několikrát sebou škubla a zhroutila se na čerstvě posekanou trávu. Ódin překročil těla mrtvých obrů, sebral božský brousek a zase ho schoval do váčku.
Každý z devíti otroků měl podříznutý krk kosou svého souseda.
Ódin došel do sídla Baugiho, Suttungova bratra, a požádal tam o nocleh. „Jmenuji se Bölverk,“ pravil.
„Bölverk,“ opakoval Baugi. „To je neblahé jméno. Znamená ,Zlo konající‘.“
„To se týká jen mých nepřátel,“ pravila osoba, která si říkala Bölverk. „Moji přátelé si váží toho, co dělám. Dokážu se činit za devět, pracuji neúnavně a nestěžuji si.“
„Můžeš tu přenocovat,“ vzdychl Baugi. „Ale přišel jsi v nedobrý den. Včera jsem byl boháč, měl jsem spoustu polí a devět otroků, kteří seli a sklízeli, pracovali a budovali. Dnes večer mi sice pole i zvířata stále patří, ale všichni mí služebníci jsou mrtví. Pozabíjeli se navzájem. Nevím proč.“
„To je skutečně nedobrý den,“ přitakal Bölverk, ve skutečnosti Ódin. „A jiné otroky si opatřit nemůžeš?“
„Letos ne,“ vzdychl znovu Baugi. „Už je jaro. Všechny šikovné pracovníky zaměstnal můj bratr Suttung a jinak sem zabloudí jen málo lidí. Ty jsi po mnoha letech první pocestný, který mě požádal o nocleh a přístřeší.“
„Máš opravdu štěstí, že jsem k tobě zavítal. Dokážu totiž pracovat za devět.“
„Vždyť nejsi obr,“ podivil se Baugi. „Jen takový skrček. Jak bys mohl zvládnout tolik, co jediný můj služebník, neřkuli devět?“
„Když nezvládnu pracovat stejně jako tvých devět otroků,“ řekl Bölverk, „nemusíš mi nic zaplatit. Ale pokud to dokážu…“
„Ano?“
„I do naší daleké země se donesly zvěsti o podivuhodné medovině, kterou má tvůj bratr Suttung. Každý, kdo se jí napije, je prý obdařen básnickým darem.“
„To je pravda. Když byl Suttung mladý, žádný básník to nebyl. To já jsem v naší rodině měl básnické nadání. Ale od chvíle, co se vrátil s medovinou těch skřítků, stal se z něj poeta a snílek.“
„Když pro tebe budu pracovat, sít, budovat a sklízet, jako předtím ti mrtví služebníci, chtěl bych za to ochutnat medovinu tvého bratra Suttunga.“
„Ale…“ Baugi svraštil čelo. „Ale ta medovina nepatří mně. Je Suttungova.“
„To je škoda,“ řekl Bölverk. „V tom případě ti přeji hodně štěstí při letošní sklizni úrody.“
„Počkej! Medovina mi sice nepatří, ale když skutečně splníš, co slibuješ, půjdu s tebou k mému bratrovi a udělám všechno pro to, abys medovinu mohl ochutnat.“
„Dobrá,“ usmál se Bölverk. „Jsme domluveni.“
Pracanta jako Bölverk aby pohledal. Obdělával půdu rychleji než dvacet mužů, nejen devět. Sám obstaral všechna zvířata. Sám sklidil úrodu. Staral se o pole a ta mu to tisícinásobně oplatila.
„Bölverku,“ řekl mu Baugi, když se po svahu hory začala valit první mlha zimy, „tvé jméno tě nevystihuje. Konáš jen a jen dobro.“
„Pracoval jsem za devět mužů?“
„Ano, a ještě za dalších devět.“
„Pomůžeš mi tedy, abych mohl ochutnat Suttungovu medovinu?“
„Pomůžu!“
Druhý den ráno vstali brzy a šli a šli, kvečeru opustili Baugiho pozemky a vstoupili na Suttungovy, které se rozkládaly na úpatí hor. Když se začalo stmívat, dorazili k Suttungovu mohutnému sídlu.
„Buď zdráv, bratře Suttungu,“ pozdravil Baugi. „Tohle je Bölverk, v létě mi sloužil a je to můj přítel.“ Pak Suttungovi pověděl o své úmluvě s Bölverkem. „Jak vidíš,“ uzavřel, „musím tě požádat, abys mu dal ochutnat básnickou medovinu.“
Suttung si je změřil pohledem mrazivým jako úlomky ledu. „Ne,“ odvětil stručně.
„Ne?“ řekl Baugi.
„Ne. Z té medoviny se nevzdám ani jediné kapky. Ani jediné. Je uložená v bezpečí v soudcích Bodn a Són a v kotlíku Ódreri. Nacházejí se v hlubině hory Hnitbjörg, která se otevře jen na můj rozkaz. Střeží je moje dcera Gunnlöd. Ten tvůj služebník ochutnat nedostane. A ty taky ne.“
„Ale,“ namítl Baugi, „vždyť to je výkupné za smrt našich rodičů. Copak si nezasloužím aspoň trošičku, abych Bölverkovi dokázal, že jsem čestný obr?“
„Ne,“ odpověděl Suttung. „Nezasloužíš.“
Baugi a Bölverk tedy opustili jeho sídlo.
Baugi byl k neutěšení. Kráčel schlíple, koutky úst svěšené. Po každých několika krocích se Bölverkovi znovu začal omlouvat. „Netušil jsem, že můj bratr je tak nerozumný,“ opakoval.
„Je opravdu nerozumný,“ přikývl Bölverk, převlečený Ódin. „Ale můžeme mu společně vyvést pár kousků, aby se přestal chovat tak povýšeně. A příště aspoň svého bratra vyslechne.“
„Uděláme to,“ zaradoval se obr Baugi, narovnal se a v koutcích úst mu zahrálo cosi, co téměř připomínalo úsměv. „A jak to provedeme?“
„Nejdřív ze všeho,“ řekl Bölverk, „vystoupíme na dunící horu Hnitbjörg.“
Zlezli společně horu Hnitbjörg, obr šel jako první a Bölverk, který byl ve srovnání s ním pouhý skřítek, se za ním nikdy nezpozdil. Stoupali po stezkách vyšlapaných horskými ovcemi a kozami, zdolávali skály a nakonec se ocitli vysoko v horách. Na led, který od loňské zimy nestačil roztát, už napadl první sníh. Slyšeli, jak kolem hory kvílí vítr. Slyšeli křik ptáků hluboko pod sebou. A slyšeli ještě něco dalšího.
Zvuk připomínal lidský hlas. Zdálo se, jako by přicházel ze skal na hoře, ale byl vzdálený, snad jako by vycházel z nitra samotné hory.
„Co je to za hluk?“ zeptal se Bölverk.
Baugi se zamračil. „Mám dojem, že je to moje neteř Gunnlöd a zpívá.“
„Tak se tu zastavíme.“
Bölverk vytáhl ze svého koženého váčku nebozez jménem Rati. „Tumáš,“ pravil. „Jsi obr, velký a silný. Proč nevyvrtáš tímhle nebozezem do úbočí hory díru?“
Baugi si vzal nebozez. Přitlačil ho na úbočí hory a začal jím otáčet. Špička nebozezu vjela do úbočí jako vývrtka do měkké zátky. Baugi točil a točil, pořád dál a dál.
„Hotovo,“ prohlásil pak a nebozez zase vytáhl.
Bölverk se naklonil nad vyvrtaný otvor a foukl do něho. Vyletěl na něho oblak úlomků kamene a prachu. „Právě jsem zjistil dvě věci,“ řekl.
„Jaké?“ zeptal se Baugi.
„Že ještě nejsme uprostřed hory,“ odpověděl Bölverk. „Musíš vrtat dál.“
„To je jen jedna věc,“ namítl Baugi. Bölverk však na úbočí vysoko v horách, kde je drásal ledový vichr a cloumal jimi, už nic dalšího neřekl. Baugi tedy zastrčil nebozez Rati zase do otvoru a znovu jím začal otáčet.
Už byla tma, když Baugi zase vytáhl nebozez z otvoru ven. „Už pronikl do nitra hory,“ řekl.
Bölverk neodpověděl, jen jemně do otvoru foukl. Tentokrát viděl, že odštěpky a prach vletěly dovnitř.
Když foukal, uvědomil si, že se k němu zezadu něco blíží. Bölverk raději změnil podobu: proměnil se v hada a vzápětí místem, kde měl předtím hlavu, projel ostrý nebozez.
„Druhá věc, kterou jsem zjistil, když jsi mi zalhal,“ zasyčel had na Baugiho, který tam vyděšeně stál a držel nebozez jako zbraň, „byla, že mě zradíš.“ Pak mrskl ocasem a zmizel v otvoru.
Baugi znovu máchl nebozezem, ale had už byl pryč, a tak obr nebozez vztekle odhodil a slyšel, jak rachotí ve skalách pod ním. Napadlo ho, že se vrátí do Suttungova sídla a poví bratrovi, že pomohl mocnému kouzelníkovi vystoupit na horu Hnitbjörg, že mu dokonce pomohl dostat se do jejího nitra. Pak si ale představil, co by na to asi Suttung řekl.
A tak Baugi schlíple a se svěšenými koutky úst z hory zase slezl a odploužil se do svého sídla, ke svému krbu. Ať se s jeho bratrem nebo s bratrovou vzácnou medovinou v budoucnu stane cokoliv, on s tím nebude mít nic společného.
Bölverk se mezitím v podobě hada doplazil až do nitra hory. Pak chodba skončila a on se ocitl v rozlehlé jeskyni.
Jeskyně byla osvětlená chladným jasem krystalů. Ódin se proměnil z hada zase v muže, a ne v nějakého obyčejného, ale v mohutného, pěkně rostlého a pohledného. Pak se vydal dál za zvukem písně.
Gunnlöd, Suttungova dcera, stála v jeskyni před zavřenými dveřmi, za nimiž byly soudky jménem Són a Bodn a kotlík Ódreri. V rukou svírala ostrý meč a něco si prozpěvovala.
„Buď zdráva, statečná panno!“ pozdravil ji Ódin.
Gunnlöd na něj vytřeštila oči. „Nevím, kdo jsi,“ odpověděla. „Řekni mi své jméno, cizinče, a pak mi pověz, proč bych tě měla nechávat naživu. Jsem Gunnlöd, strážkyně tohoto místa.“
„Jsem Bölverk,“ odpověděl Ódin, „a vím, že si zasloužím smrt, protože jsem se opovážil na toto místo vkročit. Ale zadrž ještě a dovol, abych se na tebe podíval.“
Gunnlöd řekla: „Můj otec Suttung mě sem postavil na stráž, abych chránila básnickou medovinu.“
Bölverk pokrčil rameny. „Co mi záleží na básnické medovině? Přišel jsem sem jen proto, že jsem se doslechl o překrásné, statečné a ctnostné Gunnlöd, Suttungově dceři. Řekl jsem si: ,Když mi dovolí, abych se na ni podíval, vyplatí se to. Samozřejmě pokud je tak půvabná, jak se o ní vypráví.‘ To jsem si pomyslel.“
Gunnlöd se zahleděla na pěkného obra před sebou. „A vyplatilo se to, Bölverku, jenž za chvíli zemřeš?“
„Víc než vyplatilo,“ odpověděl Bölverk. „Jsi krásnější než kterýkoli příběh, který jsem kdy slyšel, krásnější než píseň složená skaldem. Jsi nádhernější než vrcholek hory, nádhernější než ledovec, nádhernější než pláň pokrytá čerstvým sněhem za úsvitu.“
Gunnlöd sklopila oči a zarděla se.
„Můžu si sednout vedle tebe?“ zeptal se Bölverk.
Gunnlöd mlčky přikývla.
Měla v nitru hory jídlo i pití, a tak jedli a pili.
Když se najedli, něžně se ve tmě políbili.
Pak se pomilovali a Bölverk smutně řekl: „Kdybych tak mohl ochutnat jediný doušek medoviny ze soudku jménem Són. To bych pak mohl složit pravdivou píseň o tvých očích a všichni muži, kteří by chtěli zazpívat o kráse, by si ji notovali.“
„Jeden doušek?“ zeptala se Gunnlöd.
„Doušek tak maličký, že to nikdy nikdo nepozná,“ odpověděl Bölverk. „Ale nijak to nespěchá. Ty jsi pro mě mnohem důležitější. Hned ti dokážu, jak důležitá pro mě jsi.“
A přitáhl si ji k sobě.
Milovali se ve tmě. Když skončili, leželi nazí v objetí, šeptali si něžná slůvka a Bölverk truchlivě vzdychl.
„Copak je?“ zeptala se Gunnlöd.
„Přál bych si, abych dokázal zpívat o tvých rtech, o tom, jak jsou hebké, že jsou nádhernější než rty všech ostatních dívek. Myslím, že by to byla úžasná píseň.“
„To je opravdu smůla,“ přikývla Gunnlöd. „Mám překrásné rty. Často si říkám, že jsou na mně to nejhezčí.“
„To je možné, ale na tobě je tolik hezkých věcí, že je velice těžké vybrat z nich jednu jedinou. Kdybych ale mohl jen maličko upít ze soudku jménem Bodn, mou duši by prostoupilo básnictví a já bych dokázal složit báseň o tvých rtech, kterou by svět zpíval, dokud vlk nepohltí slunce.“
„Tak ale opravdu jen maličko,“ souhlasila Gunnlöd. „Otce by hrozně rozčílilo, kdyby se dozvěděl, že rozdávám jeho medovinu všem pohledným cizincům, kteří proniknou do téhle horské pevnosti.“
Ruku v ruce procházeli jeskyněmi a občas se políbili. Gunnlöd ukázala Bölverkovi dveře a okna, které může otevřít zevnitř hory a kudy jí Suttung posílá jídlo a pití, ale Bölverka jako by to vůbec nezajímalo; vysvětlil jí, že je mu lhostejné všechno, co se netýká Gunnlöd, jejích očí, rtů, prstů či vlasů. Gunnlöd se smála a tvrdila, že ta krásná slova určitě nemyslí vážně a že už se s ní určitě nechce pomilovat.
Umlčel ji svými rty a znovu se milovali.
Když byli oba dokonale spokojeni, Bölverk se ve tmě dal do pláče.
„Copak se děje, miláčku?“ ptala se Gunnlöd.
„Zab mě,“ vzlykal Bölverk. „Musíš mě zabít! Nikdy nedokážu složit báseň o nádheře tvých vlasů a tvé pleti, o zvuku tvého hlasu, o doteku tvých prstů. Tvá krása, Gunnlöd, se nedá popsat slovy.“
„Inu,“ pravila Gunnlöd, „takovou báseň asi opravdu nebude snadné složit. Ale nemožné to jistě není.“
„Možná…“
„Ano?“
„Možná by mi maličký doušek z kotlíku Ódreri dodal básnický um, který by vykouzlil obraz tvé krásy a zachoval jej i pro budoucí pokolení,“ navrhl Bölverk a přestal vzlykat.
„Možná ano. Ale musel by to být opravdu nepatrný doušek...“
„Ukaž mi ten kotlík a já ti předvedu, jak nepatrný doušek upiju.“
Gunnlöd odemkla dveře a vzápětí stáli s Bölverkem před kotlíkem a dvěma soudky. Vzduch byl prosycen pronikavou vůní básnické medoviny.
„Jen opravdu nepatrný doušek,“ řekla Gunnlöd. „Na tři básně o mně, jejichž ozvěna se bude nést celými věky.“
„Samozřejmě, miláčku.“ Bölverk se ve tmě ušklíbl. Kdyby mu Gunnlöd viděla do tváře, hned by poznala, že je něco v nepořádku.
Prvním douškem vyprázdnil kotlík Ódreri až do poslední kapky.
Druhým douškem vyprázdnil soudek Bodn.
Třetím douškem vyprázdnil soudek Són.
Gunnlöd však nebyla hloupá. Pochopila, že byla podvedena, a vrhla se na Bölverka. Byla silná a rychlá, ale Ódin se bojem nezdržoval. Dal se na útěk. Přibouchl dveře a zamkl obryni uvnitř.
V okamžiku se proměnil v mohutného orla, vydal skřek, zamával křídly, dveře v hoře se otevřely a on se vznesl k obloze.
Úsvit prořízly Gunnlödiny výkřiky.
Suttung se ve svém sídle probudil a vyběhl ven. Zvedl hlavu, uviděl orla a pochopil, co se stalo. Okamžitě se také proměnil v orla.
Oba orli se vznesli tak vysoko, že na obloze vypadali jen jako drobounké tečky. Letěli tak rychle, že mávání jejich křídel znělo jako řev bouře.
Tór v Ásgardu řekl: „Je čas.“
A vyvalil na nádvoří tři ohromné dřevěné sudy.
Ásgardští bohové se dívali, jak se oba skřehotající orli blíží oblohou k nim. Byli těsně u sebe. Suttung Ódina rychle doháněl, a když se přiblížili k Ásgardu, zobákem se téměř dotýkal jeho ocasních per.
Když se Ódin přiblížil k sídlu bohů, ze zobáku se mu vyřinul proud medoviny přímo do sudů, plnil je jeden po druhém, jako když ptačí otec přináší potravu svým potomkům.
Od té doby je známo, že lidé, kteří umějí kouzlit slovy, dokážou skládat básně a ságy a spřádat příběhy, ochutnali básnickou medovinu. Když vyslechneme nějakou opravdu nádhernou báseň, říkáme, že básník ochutnal Ódinův dar.
A to je všechno. Tohle je příběh o básnické medovině a jak byla darována světu. Je to příběh plný podlosti a podvodů, vražd a úskoků. Ale úplný konec to přece jen není. Musím vám říct ještě něco. Ti útlocitnější ať si zacpou uši nebo to přeskočí.
Tohle je poslední věc, a přiznávám, že hodně ostudná. Když už byl Otec všech v podobě orla skoro nad sudy, Suttung letěl těsně za ním. Ódin vystříkl trochu medoviny zadem a zasáhl čvachtavým mokrým smrdutým pšoukem Suttunga přímo do obličeje. Zásah obra oslepil a srazil k zemi.
Ani tehdy ani nyní by se určitě nikdo nechtěl napít medoviny, která vystříkla Ódinovi ze zadku. Kdykoli ale slyšíte, jak špatný básník deklamuje svoje mizerné verše, plné pošetilých přirovnání a nepovedených rýmů, hned budete vědět, kterou medovinu ochutnal.