Putovali na východ Jötunheimem, tam, kde vychází slunce, po několik dní. Nejprve si mysleli, že před sebou vidí hrad běžné velikosti, který není příliš daleko; pustili se k němu, přidali do kroku, ale hrad se nezvětšoval, neměnil ani nepřibližoval. Jak plynul den, uvědomili si, jak velký a vzdálený je.
„To je Útgard?“ zeptal se Tjálfi.
Loki se zatvářil téměř vážně a odpověděl: „Ano. Odtud pochází moje rodina.“
„A už jsi tam někdy byl?“
„Nebyl.“
Došli až k bráně hradu. Nikde nebyla živá duše. Zevnitř slyšeli rozjařené hlasy. Brána byla vyšší než ty nejvyšší katedrály. Zakrývaly ji kovové mříže tak silné, že udržely všechny nežádoucí obry v bezpečné vzdálenosti.
Tór zavolal, ale na jeho volání nikdo neodpovídal.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Lokiho a Tjálfiho.
Všichni tři se přikrčili a podlezli pod mřížemi v bráně. Přešli přes nádvoří a vstoupili do velké síně. Stály v ní lavice vysoké jako stromy a na nich seděli obři. Tór se pustil dál. Tjálfi měl hrozný strach, ale držel se vedle Tóra, a Loki šel za nimi.
Uviděli krále obrů, jak sedí na stolci na konci síně. Došli až k němu a hluboce se mu uklonili.
Král měl úzký, chytrý obličej a ohnivě ryšavé vlasy. Jeho oči měly ledově modrou barvu. Pohlédl na poutníky a povytáhl jedno obočí.
„Pane jo,“ prohlásil pak, „to je celá invaze mrňousů. Ne, pletu se. Ty jsi určitě slavný Tór od Ásů, což znamená, že ty jsi jistě Loki, syn Laufey. Trochu jsem znal tvoji matku. Zdravím tě, můj maličký příbuzný. Já jsem Útgardský Loki. A ty jsi kdo?“
„Tjálfi,“ odpověděl Tjálfi. „Jsem Tórův sluha.“
„Vítejte v Útgardu, všichni tři,“ pravil Útgardský Loki. „Je to nejkrásnější místo na světě, tedy aspoň pro ty, kdo jsou výjimeční. Je tu vítán každý, kdo svým důmyslem nebo vychytralostí převyšuje zbytek světa. Dokáže někdo z vás něco neobyčejného? Co ty, maličký příbuzný? Umíš něco zvláštního a jedinečného?“
„Dokážu jíst rychleji než kdokoli jiný,“ odpověděl Loki a nevychloubal se.
„To je ale zajímavé. Tohle je můj sluha. Jmenuje se podivnou shodou náhod Logi. Chceš se s ním utkat o to, kdo dokáže rychleji jíst?“
Loki pokrčil rameny, jako by mu to bylo úplně jedno.
Útgardský Loki zatleskal a přinesli dlouhý dřevěný žlab, ve kterém byla různá pečená zvířata: husy, voli, ovce, kozy, králíci i jeleni. Útgardský Loki zatleskal znovu a Loki se pustil do jídla. Začal na jednom konci žlabu a postupoval směrem do středu.
Jedl usilovně, jedl odhodlaně, jedl, jako by v životě měl jen jediný cíl: sníst všechno, co může, a co nejrychleji. Ruce i ústa mu jen kmitaly.
Logi a Loki se setkali přesně uprostřed.
Útgardský Loki se na ně podíval ze svého stolce. „Výborně,“ prohlásil, „oba jste jedli stejně rychle, to není špatné! Logi ale jedl zvířata i s kostmi a vypadá to, že spolykal i kusy toho dřevěného žlabu. Loki sice snědl všechno maso, ale kostí se ani nedotkl, a co se týče žlabu, ani nezačal. Takže tohle kolo vyhrává Logi.“
Pak Útgardský Loki pohlédl na Tjálfiho. „Teď ty, chlapče,“ řekl. „Co umíš?“
Tjálfi pokrčil rameny. Dokázal běžet rychleji než kdokoli, koho znal. Dokázal předběhnout vyděšené králíky i ptáka v letu. Odpověděl tedy: „Umím běhat.“
„V tom případě,“ prohlásil Útgardský Loki, „poběžíš.“
Vyšli ven a viděli, že je tam na rovné ploše dokonalá běžecká dráha. U dráhy už čekalo několik obrů, třeli si ruce a dýchali na ně, aby si je zahřáli.
„Tjálfi, jsi jenom chlapec,“ pravil Útgardský Loki. „Proto nechci, abys závodil s dospělým mužem. Kde je náš malý Hugi?“
Přistoupilo k nim obří dítě, tak hubené, že se skoro ztrácelo, a jen o trochu vyšší než Loki nebo Tór. Dítě pohlédlo na Útgardského Lokiho, ale neřeklo nic, jen se usmálo. Tjálfi si nebyl jistý, jestli tam ten chlapec byl už předtím, než ho zavolali. Teď se tu ale objevil.
Hugi a Tjálfi se postavili vedle sebe na startovní čáru a čekali.
„Utíkejte!“ zvolal Útgardský Loki hromovým hlasem a chlapci se dali do běhu. Tjálfi utíkal jako ještě nikdy v životě, ale viděl, jak ho Hugi předbíhá a do cíle dobíhá ve chvíli, kdy byl Tjálfi sotva v polovině dráhy.
Útgardský Loki vykřikl: „Vítězství patří Hugimu!“ Pak si dřepl k Tjálfimu. „Jestli chceš někdy Hugiho porazit, budeš muset běžet mnohem rychleji,“ řekl mu. „Ale takhle rychle jsem stejně žádného člověka běžet neviděl. Utíkej ještě rychleji, Tjálfi.“
Tjálfi se znovu postavil na startovní čáru vedle Hugiho. Prudce oddechoval a srdce mu bušilo až v uších. Věděl, že běží rychle, ale Hugi i tak dokázal utíkat rychleji a žádná únava na něm nebyla vidět. Dýchal klidně a pomalu. Obří dítě pohlédlo na Tjálfiho a znovu se usmálo. Hugi v sobě měl něco, co Tjálfimu připomínalo Útgardského Lokiho, a Tjálfiho napadlo, jestli obří chlapec není syn krále obrů.
„Utíkejte!“
Dali se do běhu. Tjálfi uháněl jako ještě nikdy v životě, hnal se tak rychle, jako by na světě byl jen on a Hugi. Ten byl však i tak po celý závod před ním a doběhl do cíle ve chvíli, kdy Tjálfimu zbývalo pět, možná deset vteřin.
Tjálfi věděl, že tentokrát má vítězství na dosah, věděl, že stačí ze sebe vydat úplně všechno.
„Poběžíme ještě jednou,“ lapal po dechu.
„Skvělé,“ usmál se Útgardský Loki. „Můžete závodit ještě jednou. Jsi rychlý, mladíku, ale nemyslím si, že můžeš vyhrát. Ale i tak o výsledku rozhodne poslední závod.“
Hugi se postavil na startovní čáru. Tjálfi si stoupl vedle něho. Připadalo mu, že Hugi snad ani nedýchá.
„Hodně štěstí,“ řekl Tjálfi.
„Tentokrát,“ pravil Hugi hlasem, který Tjálfimu zaduněl v hlavě, „uvidíš, jak umím běžet.“
„Utíkejte!“ zvolal Útgardský Loki.
Tjálfi se rozběhl tak rychle, jak ještě nikdy žádný živý člověk neběžel. Hnal se tak rychle, jako když stěhovavý sokol klesá střemhlav, hnal se jako bouřlivý vichr, hnal se jako Tjálfi, a tak rychle jako Tjálfi dosud nikdy nikdo neběžel, předtím ani potom.
Hugi se však bez obtíží držel před ním a uháněl rychleji než dosud. Než Tjálfi doběhl do poloviny dráhy, Hugi už byl v cíli a vracel se.
„Stačí!“ zvolal Útgardský Loki.
Vrátili se zpět do ohromné síně. Nálada mezi obry byla nyní uvolněnější a veselejší.
„Inu,“ prohlásil Útgardský Loki, „porážka těch dvou byla možná pochopitelná. Ale teď, teď uvidíme něco opravdu uchvacujícího. Nyní je na řadě Tór, bůh hromu, nejstatečnější ze všech hrdinů. Tór, o jehož skutcích se zpívají písně po celém světě. Bohové i smrtelníci si vyprávějí příběhy o tvých hrdinských činech. Ukážeš nám, co umíš?“
Tór se na něj zahleděl. „Pro začátek dokážu třeba pít,“ řekl. „Není nápoj, který bych nedokázal vypít až do dna.“
Útgardský Loki se nad tím zamyslel. „Ovšem,“ řekl pak. „Kde je můj stolník?“ Stolník k němu přistoupil. „Přines mi můj zvláštní roh na pití.“
Stolník přikývl, odběhl a za okamžik se vrátil s dlouhým rohem. Byl delší než jakýkoli jiný roh na pití, který Tór kdy viděl, ale bohovi hromu na tom nezáleželo. Koneckonců to byl Tór a nebylo nádoby, kterou by nedokázal vyprázdnit do dna. Po stranách rohu byly vyryté runy a obrazce a okraj byl okovaný stříbrem.
„Tohle je roh našeho hradu,“ pravil Útgardský Loki. „Svého času jsme ho všichni vyprázdnili až do dna. Ti nejsilnější a nejstatečnější ho vypili naráz; přiznávám, že ostatní na to potřebovali dva loky. S hrdostí vám můžu oznámit, že mezi námi není ani jeden slaboch a zoufalec, který by na vyprázdnění rohu potřeboval loky tři.“
Roh byl dlouhý, ale Tór byl Tór, a tak pozvedl přetékající nádobu ke rtům a začal pít. Obří medovina byla studená a slaná, ale Tór pil a pil, dokud mu nedošel dech a už dál pít nedokázal.
Čekal, že roh bude prázdný, ale nádoba byla stejně plná, jako když začal pít, nebo jen o trochu méně.
„Z nějakého důvodu jsem si myslel, že jsi mnohem lepší piják,“ pravil Útgardský Loki suše. „Věřím ale, že roh vyprázdníš napodruhé jako my všichni.“
Tór se zhluboka nadechl, přiložil rty k rohu a napil se zhluboka a důkladně. Věděl, že tentokrát roh vyprázdnit musí, ale když ho oddálil od rtů, hladina medoviny poklesla jen o tloušťku jeho palce.
Obři se podívali na Tóra a začali se posměšně chechtat, ale když se na ně zamračil, ztichli.
„No vida,“ promluvil Útgardský Loki. „Jak je vidět, příběhy o mocném Tórovi jsou opravdu jen příběhy. Ale i tak ti dovolíme, aby ses pokusil vyprázdnit roh aspoň napotřetí. Určitě už tam toho moc není.“
Tór pozdvihl roh ke rtům a napil se, jako pije bůh, pil tak dlouho a zhluboka, že Loki a Tjálfi třeštili oči překvapením.
Když ale roh oddálil od úst, hladina medoviny klesla jen o tloušťku kloubu. „Skončil jsem,“ pravil Tór. „A medoviny tam nezbývá nijak málo.“
Útgardský Loki poručil stolníkovi, aby roh zase odnesl. „Přišel čas změřit síly. Dokážeš uzvednout kočku?“ zeptal se Tóra.
„Co je to za otázku? Samozřejmě že dokážu zvednout kočku.“
„Inu,“ pravil Útgardský Loki, „všichni jsme viděli, že nejsi zdaleka tak silný, jak jsme si mysleli. Chlapci tady v Útgardu se cvičí tím, že zvedají moji kočku. Musím tě ale varovat, jsi z nás nejmenší a moje kočka je obří kočka, takže dokážu pochopit, když ji neuzvedneš.“
„Já tu tvoji kočku zvednu,“ odsekl Tór.
„Asi spí u ohně,“ řekl Útgardský Loki. „Půjdeme za ní.“
Kočka spala, ale když vešli, vstala a skočila doprostřed místnosti. Byla šedá a veliká jako člověk, ale Tór byl silnější než lidé, a tak objal kočku kolem břicha a zvedl ji oběma rukama: měl v úmyslu si ji zvednout nad hlavu. Na kočku to neudělalo žádný zvláštní dojem. Vyhrbila se, vstala a přiměla Tóra, aby se co nejvíc natáhl.
Tór se ale nechtěl nechat porazit při obyčejné hře na zvedání kočky. Usilovně se snažil, napínal svaly a nakonec se mu podařilo nadzvednout kočce jednu nohu.
Pak ale Tór, Tjálfi a Loki zaslechli z dálky zvuk, jako by na sebe narážely ohromné skály: bylo to rachocení hor sužovaných bolestí.
„To stačí,“ řekl Útgardský Loki. „Není tvoje vina, že nedokážeš zvednout mou kočku, Tóre. Je to velká kočka a ty jsi ve srovnání s námi obry přinejlepším vyzáblý mužíček.“ Zašklebil se.
„Vyzáblý mužíček?“ rozzlobil se Tór. „Klidně budu zápasit s kterýmkoli…“
„Potom, co jsme až dosud viděli,“ přerušil ho Útgardský Loki, „bych byl věru špatným hostitelem, kdybych ti dovolil zápasit se skutečným obrem. Mohl by sis ublížit. A obávám se, že nikdo z mých mužů by nezápasil s někým, kdo nedokázal jedním hltem vyprázdnit můj roh na pití a kdo ani neuzvedne naši domácí kočku. Povím ti ale, co uděláme. Jestli chceš zápasit, dovolím ti utkat se s mou starou chůvou.“
„S tvou starou chůvou?“ Tór nevěřil svým uším.
„Ano, je to stařena. Ale kdysi dávno mě naučila zápasit a pochybuji, že to zapomněla. Je seschlá stářím, takže není o moc vyšší než ty. A je zvyklá hrát si s dětmi.“ Když Útgardský Loki uviděl, jak se Tór tváří, dodal: „Jmenuje se Elli a viděl jsem, jak zápasila s muži silnějšími než ty a porazila je. Nebuď přehnaně sebevědomý, Tóre.“
„Radši bych zápasil s tvými muži,“ řekl Tór. „Ale klidně budu zápasit i s tvou starou chůvou.“
Poslali pro stařenu a ona přišla: byla tak křehká, prošedivělá, seschlá a vrásčitá, až se zdálo, že ji odfoukne i slabý vánek. Byla sice rodem obryně, to ano, ale jen o něco vyšší než Tór. Řídké vlasy na prastaré hlavě měla jemné jako chmýří. Tór přemýšlel, jak je asi stará. Připadala mu starší než kdokoli, s kým se až dosud setkal. Nechtěl jí ublížit.
Postavili se tváří v tvář. Vítězem se měl stát ten, kdo jako první srazí protivníka na zem. Tór do stařeny strkal a cloumal jí, snažil se s ní pohnout, povalit ji a přitlačit ji k zemi, ale ať se snažil sebevíc, jako by se snažil povalit skálu. Stařena na něj celou dobu hleděla vybledlýma očima a mlčela.
Pak ale natáhla ruku a jemně se dotkla Tórovy nohy. Tór ucítil, že noha mu v tom místě zeslábla, a do stařeny vrazil, ale ona ho pevně sevřela a tlačila ho k zemi. Tór se vzpíral ze všech sil, ale bez úspěchu, a brzy klesl na jedno koleno…
„Dost!“ zvolal Útgardský Loki. „Už jsme toho viděli dost, velký Tóre. Nedokážeš porazit ani mou starou chůvu. Myslím, že žádný z mých mužů s tebou nebude chtít zápasit.“
Tór pohlédl na Lokiho a oba se podívali na Tjálfiho. Posadili se k velkému ohni a obři je pohostili – jídlo bylo dobré a víno ne tak slané jako medovina z obřího rohu, ale všichni tři mluvili méně, než měli na hostinách ve zvyku.
Všichni tři mlčeli, bylo jim trapně a cítili ponížení z porážky
Hned za úsvitu opustili útgardský hrad a sám král Útgardský Loki je šel doprovodit.
„No tak?“ zeptal se. „Jak se vám u mě líbilo?“
Zamračeně na něj pohlédli.
„Moc ne,“ odpověděl Tór. „Vždycky jsem se pyšnil svou silou a teď si připadám jako bezvýznamná nicka.“
„Já jsem si myslel, že umím rychle utíkat,“ přidal se Tjálfi.
„A mě ještě nikdy nikdo neporazil při závodění v jídle,“ řekl Loki.
Prošli branami, které se tyčily na konci hradu Útgardského Lokiho.
„Vězte,“ rozloučil se s nimi obr, „že žádné bezvýznamné nicky nejste. Upřímně řečeno, kdybych včera večer věděl to, co nyní, nikdy bych vás k sobě nepozval, a můžete si být jisti, že znovu už vás nikdy nepozvu. Všechny jsem vás totiž ošálil přeludy, víte?“
Poutníci nechápavě pohlédli na obra, který se na ně z výšky usmíval. „Pamatujete se na Skrýmiho?“ zeptal se.
„Na toho obra? Samozřejmě.“
„To jsem byl já. Jen ve vašich představách jsem se tak zvětšil a změnil jsem podobu. Tkanice mého vaku na zásoby byly propletené nezničitelným železným drátem a uvolnit by je dokázalo jen kouzlo. Když jsem předstíral, že spím, a ty, Tóre, jsi mě uhodil svým kladivem, věděl jsem, že i ten nejslabší úder by pro mě byla jistá smrt, a tak jsem kouzlem přesunul horu a umístil jsem ji mezi tvé kladivo a mou hlavu, aniž bys ji viděl. Podívej se tamhle.“
V dálce byla vidět hora ve tvaru sedla, do které se zakusovala tři údolí s kolmými stěnami. Poslední z nich se táhlo nejdál.
„Tamhletu horu jsem použil,“ řekl Útgardský Loki. „Ta údolí, to jsou tvoje údery.“
Tór na to neřekl nic, jen sevřel rty, chřípí se mu rozšířila a rudé vousy zježily.
Pak promluvil Loki: „Pověz mi, jak to bylo včera večer v hradě. To byla také jen představa?“
„Samozřejmě že ano. Viděl jsi někdy, jak se údolím šíří lesní požár a spaluje všechno, co mu stojí v cestě? Myslíš si, že dokážeš rychle jíst? Tak rychle jako Logi nikdy jíst nebudeš, protože Logi je ztělesněný oheň a pohltil žlab i jídlo v něm, spálil ho. Jíst tak rychle jako ty jsem ještě nikdy nikoho neviděl.“
V Lokiho zelených očích se zablesklo hněvem a obdivem, protože sice nesnášel, když ho někdo napálil, ale zároveň dokázal ocenit podařený kousek.
Útgardský Loki se obrátil k Tjálfimu. „Jak rychle dokážeš myslet, chlapče?“ zeptal se ho. „Dokážeš myslet rychleji než utíkat?“
„Samozřejmě,“ přikývl Tjálfi. „Umím myslet rychleji než cokoli jiného.“
„A proto jsem tě nechal závodit s Hugim, což je myšlenka. Nezáleželo na tom, jak rychle jsi utíkal – a nikdo z nás nikdy neviděl nikoho utíkat rychleji, Tjálfi –, myšlenku stejně nikdy nepředběhneš.“
Tjálfi mlčel. Chtěl něco říct, něco namítnout nebo se ptát dál, ale vtom Tór promluvil dunivým hlasem, jako když hřmí nad vzdáleným horským vrcholkem: „A co já? Co jsem ve skutečnosti včera večer dělal já?“
Útgardský Loki už se neusmíval. „Udělal jsi zázrak,“ pravil. „Dokázal jsi nemožné. Nemohl sis toho všimnout, ale dno rohu na pití bylo v nejhlubší části moře. Vypil jsi toho tolik, že hladina moře poklesla a vznikl příliv a odliv. Způsobil jsi, Tóre, že se mořská hladina navždy bude zvedat a zase klesat. Byl jsem hrozně rád, že ses nenapil počtvrté: mohlo by se stát, že by moře vyschlo.
A kočka, kterou ses snažil zvednout, nebyla žádná kočka. Byl to Jörmungand, Midgardský had, který obtáčí střed světa. Midgardského hada není možné zvednout, ale tobě se to přesto povedlo, a dokonce jsi tím, že jsi kočce nadzvedl jednu tlapku, uvolnil jednu jeho smyčku. Pamatuješ se na ten zvuk? To se pohnula země.“
„A co ta stařena?“ ptal se Tór dál. „Tvoje stará chůva? Kdo to byl?“ Mluvil mírně, ale pevně svíral topůrko kladiva a urovnával si ho v dlani.
„To byla Elli, stáří. Stáří nikdo překonat nedokáže, protože nakonec nad námi všemi zvítězí, stále víc nás oslabuje a nakonec nám nadobro zavře oči. Nám všem kromě tebe, Tóre. Ty jsi se stářím zápasil a všichni jsme obdivně přihlíželi, jak jsi zůstal stát, i když tě nakonec přemohlo, klesl jsi jen na jedno koleno. Něco takového jako včera večer jsme ještě nikdy neviděli, Tóre. Nikdy.
A když jsme se teď přesvědčili, jak jsi mocný, poznali jsme, jaká hloupost byla vpustit tě do Útgardu. Do budoucna ho budu lépe bránit a nejlepší způsob obrany bude zařídit, aby ho nikdo z vás už nikdy nenašel ani nespatřil, a ujistit se, že ať se v nadcházejících dnech stane cokoli, ani jeden z vás se už nikdy nevrátí.“
Tór pozvedl kladivo vysoko nad hlavu, ale než mohl udeřit, Útgardský Loki zmizel.
„Podívejte se,“ vydechl Tjálfi.
Hrad byl pryč. Po sídle Útgardského Lokiho ani jeho okolí nebylo ani památky. Tři poutníci stáli na pusté pláni, na které nebyly sebemenší známky života.
„Pojďme domů,“ řekl Loki. A pak dodal: „To se mu opravdu povedlo. Skvěle vytvořené představy. Myslím, že jsme se dnes všichni něčemu přiučili.“
„Řeknu sestře, že jsem závodil s myšlenkou,“ vyhrkl Tjálfi. „Řeknu Röskvě, jak jsem rychle běžel.“
Jen Tór mlčel. Myslel na předchozí večer, na to, jak zápasil se stářím a jak málem vypil moře. Myslel na Midgardského hada.