Tór, bůh hromu, nejmocnější ze všech Ásů, nejsilnější, nejstatečnější a nejhrdinnější v bitvě, ještě nebyl úplně vzhůru, ale už měl pocit, že něco není v pořádku. Natáhl ruku po svém kladivu, které měl vždycky na dosah, když spal.
Se zavřenýma očima hmatal kolem sebe. Šmátral po ohmataném, důvěrně známém topůrku.
Kladivo nikde.
Tór otevřel oči. Posadil se. Vstal. Obešel místnost.
Po kladivu nikde ani stopy. Bylo pryč.
Tórovo kladivo se jmenovalo Mjöllni. Pro Tóra ho vyrobili skřítkové Brokk a Eitri. Patřilo mezi poklady bohů. Cokoli jím Tór zasáhl, bylo zničeno. Když po něčem kladivo hodil, nikdy neminulo cíl a pak vždycky přiletělo zpátky přímo do jeho ruky. Tór také dokázal kladivo zmenšit, schovat ho pod košili a pak ho zase zvětšit. Bylo to po všech stránkách dokonalé kladivo, až na jednu věc: mělo poněkud kratší topůrko, takže se Tór mohl rozpřahovat jen jednou rukou.
Tór svoje kladivo miloval. A teď bylo pryč!
Když se něco pokazilo, Tór měl ve zvyku udělat několik věcí. Ze všeho nejdřív si položil otázku, jestli za to, co se stalo, nemůže Loki. I nyní se zamyslel. Nevěřil však, že by se Loki odvážil jeho kladivo ukrást. A tak se rozhodl pro druhou věc, kterou měl ve zvyku dělat, když se něco pokazilo – šel požádat o radu Lokiho.
Loki je mazaný. Řekne mu, co má dělat.
„Nikomu to neříkej,“ svěřil se Tór Lokimu, „ale někdo ukradl kladivo bohů.“
„To je špatná zpráva,“ ušklíbl se Loki. „Uvidíme, jestli na něco přijdu.“
Pak se Loki vypravil do Freyjiny síně. Freyja byla nejkrásnější z bohyň. Zlaté vlasy se jí vlnily až na ramena a třpytily se v jitřním světle. Po místnosti obcházely dvě Freyjiny kočky, už se nemohly dočkat, až potáhnou její vůz. Freyja měla na krku zlatý náhrdelník Brísingů, stejně zářivý jako její vlasy, který pro ni vyrobili podzemní skřítci.
„Rád bych si půjčil tvůj opeřený plášť,“ řekl Loki. „Ten, s jehož pomocí se dá létat.“
„V žádném případě,“ zavrtěla Freyja hlavou. „Ten plášť je to nejcennější, co mám. Je vzácnější nad zlato. Rozhodně nedovolím, aby sis ho oblékl a tropil v něm nějaké neplechy.“
„Tórovi někdo ukradl kladivo,“ vysvětloval Loki. „Musím ho najít.“
„V tom případě ti plášť půjčím,“ obměkčila se Freyja.
Loki si oblékl opeřený plášť a vznesl se do vzduchu v podobě sokola. Obletěl Ásgard. Pak se vydal daleko do země obrů a hledal něco neobvyklého.
Náhle pod sebou spatřil velikou pohřební mohylu. Na ní seděl ten nejohromnější a nejošklivější obr, jakého kdy viděl, a splétal obojek pro psa. Když obr uviděl Lokiho v podobě sokola, vycenil špičaté zuby v úsměvu a zamával na něj.
„Copak je s Ásy, Loki? A co je nového u álfů? A proč ses ty sám vypravil do země obrů?“
Loki se snesl vedle obra. „Z Ásgardu nesu jen špatné zprávy a od álfů taky nic dobrého.“
„Opravdu?“ uchechtl se obr, jako by byl neuvěřitelně spokojený s něčím, co udělal, a myslel si o sobě, bůhvíjak není chytrý. Loki tenhle smích dobře znal. Občas se totiž takhle smál i on sám.
„Ztratilo se Tórovo kladivo,“ řekl. „Nevíš o tom náhodou něco?“
Obr se podrbal v podpaží a znovu se uchechtl. „Možná vím,“ připustil. A pak dodal: „Jak se má Freyja? Je opravdu tak krásná, jak se o ní tvrdí?“
„Pokud se ti takové ženy líbí…“ odpověděl Loki.
„Mně se líbí,“ přitakal obr. „A hodně.“
Znovu se rozhostilo nepříjemné ticho. Obr odložil obojek na hromadu jiných podobných obojků a začal plést další.
„Tórovo kladivo mám já,“ řekl pak Lokimu. „Schoval jsem ho tak hluboko pod zem, že ho nikdy nikdo nedokáže najít, ani Ódin. Přinést zpátky ho dokážu jen já. A vrátím ho Tórovi, když mi přineseš to, co chci.“
„Můžu to kladivo vykoupit,“ nabízel Loki. „Přinesu ti zlato a jantar. Přinesu ti nesmírné poklady…“
„Já je nechci,“ přerušil ho obr. „Chci se oženit s Freyjou. Ode dneška za osm dní ji sem přiveď. Vrátím vám to kladivo o svatební noci jako dar nevěstě.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Loki.
Obr se ušklíbl a odhalil křivé zuby. „Loki, synu Laufey, já jsem přece král obrů Trym.“
„Nepochybuji o tom, že se dohodneme, velký Tryme,“ odpověděl Loki. Znovu se zahalil do Freyjina opeřeného pláště, roztáhl paže a vznesl se k obloze.
Svět připadal Lokimu z výšky maličký: díval se na stromy a hory, droboučké jako hračky pro děti, a i božské potíže mu připadaly bezvýznamné.
Tór na něj čekal na dvoře bohů, a ještě než Loki dosedl na zem, už ho sevřely Tórovy mohutné paže. „Tak co? Něco jsi zjistil. Poznám ti to na obličeji. Pověz mi to, okamžitě. Nevěřím ti, Loki, a chci se hned dozvědět, co víš, než začneš kout pikle.“
Loki, který kul pikle stejně snadno, jako se jiní lidé nadechují a zase vydechují, se tomu, jak je Tór rozvzteklený a důvěřivý, usmál. „Tvoje kladivo ukradl Trym, král všech obrů,“ řekl. „Přesvědčil jsem ho, aby ti ho vrátil, ale nebude to zadarmo.“
„To je v pořádku,“ vyhrkl Tór. „Co chce?“
„Freyjinu ruku, chce se s ní oženit.“
„On chce jen její ruku?“ zvolal Tór, plný naděje. Koneckonců Freyja má ruce dvě, a možná by se dala bez větších hádek přesvědčit, aby se jedné vzdala. Tý to přece udělal.
„Chce ji celou,“ vysvětloval Loki. „Chce si ji vzít za ženu.“
„Aha,“ zesmutněl Tór. „To se jí líbit nebude. Můžeš jí to říct. Když nemám svoje kladivo, přesvědčování ostatních ti jde mnohem líp než mně.“
Znovu se spolu vydali na Freyjin dvůr.
„Tady je tvůj opeřený plášť,“ začal Loki.
„Děkuji ti,“ odpověděla Freyja. „Zjistil jsi, kdo ukradl Tórovi kladivo?“
„Trym, král obrů.“
„O tom jsem slyšela. Je to pěkný výlupek. Co za něj chce?“
„Tebe,“ řekl Loki. „Chce se s tebou oženit.“
Freyja přikývla.
Tór se zaradoval, že se s tím návrhem tak snadno smířila. „Nasaď si svatební korunu, Freyjo, a sbal si věci,“ nařídil jí. „Loki tě odvede do země obrů. Musíš se za Tryma provdat co nejrychleji, než si to rozmyslí. Chci zpátky svoje kladivo.“
Freyja na to neřekla ani slovo.
Tór si náhle všiml, že podlaha pod jeho nohama i stěny se otřásají. Freyjiny kočky začaly pobíhat kolem a syčet, zalezly pod truhlici s kožešinami a nechtěly vylézt ven.
Freyja pevně sevřela ruce v pěst. Náhrdelník Brísingů se přetrhl a spadl na podlahu. Nevypadalo to, že by si toho všimla. Měřila si Tóra a Lokiho, jako by to byla ta nejodpornější, nejhnusnější pakáž, jakou kdy viděla.
Tórovi se téměř ulevilo, když krásná bohyně konečně promluvila.
„Co si to o mně myslíte?“ zeptala se tiše. „Copak jsem blázen? Copak nemám žádnou cenu? Copak jsem žena, která by se vdala za obra jen proto, abyste se zbavili potíží? Jestli si vy dva myslíte, že odejdu do země obrů, nasadím si svatební korunu a závoj, stanu se hříčkou chtíče toho obra a nechám se od něho osahávat… že se za něj provdám… tak…“ Zmlkla. Stěny se znovu zachvěly a Tór dostal strach, že se zhroutí celé stavení.
„Zmizte,“ dodala Freyja. „Co si o mně vůbec myslíte?“
„Ale… Co moje kladivo?“ koktal Tór.
„Sklapni, Tóre!“ okřikl ho Loki.
Tór sklapnul. Vyšli ven.
„Když se takhle rozčílí, hrozně jí to sluší,“ řekl Tór. „Chápu, proč se s ní ten obr chce oženit.“
„Sklapni, Tóre!“ okřikl ho Loki znovu.
Svolali bohy do velké síně. Přišli tam všichni až na Freyju, která odmítala opustit svoje obydlí.
Celý den mluvili, rokovali a hádali se. Nebylo pochyb o tom, že musí kladivo Mjöllni získat zpátky, ale jak? Každý bůh a každá bohyně přišli s nějakým návrhem, ale Loki všechny návrhy zamítl.
Nakonec zbýval už jen jeden bůh, Heimdall, který vidí do velké dálky a střeží svět. Heimdall vidí všechno, co se kde stane, a občas jsou to i věci, které se na světě teprve mají přihodit.
„Tak co?“ promluvil Loki. „Co ty, Heimdalle? Máš nějaký nápad?“
„Mám,“ odpověděl Heimdall. „Ale nebude se vám líbit.“
Tór udeřil pěstí do stolu. „Je mi jedno, jestli se nám bude líbit nebo ne!“ vykřikl. „Jsme přece bohové! My všichni, co jsme se tu shromáždili, bychom udělali cokoliv pro to, abychom získali zpět Mjöllni, kladivo bohů. Pověz nám, jaký máš nápad, a když bude dobrý, bude se nám líbit.“
„Nebude se vám líbit,“ opakoval Heimdall.
„Bude se nám líbit!“ odporoval Tór.
„No tak dobře,“ přikývl Heimdall. „Myslím, že bychom měli Tóra převléknout za nevěstu. Dát mu na krk náhrdelník Brísingů. Nasadit mu svatební korunu. Vycpat mu šaty, aby vypadal jako žena. Zahalit mu tvář závojem. K pasu mu připevnit svazek cinkajících klíčů, jak to mívají ženy, ověsit ho klenoty…“
„To se mi nelíbí!“ vybuchl Tór. „Lidé si budou myslet… no, určitě si budou myslet, že se rád oblékám jako ženská. To vůbec nepřichází v úvahu. Nelíbí se mi to. V žádném případě se nezahalím do závoje. Nikomu z nás se tenhle nápad nelíbí, že ne? Je to strašlivá, strašlivá představa. Mám plnovous. Nemůžu si ho přece oholit!“
„Sklapni, Tóre,“ přerušil ho Loki, syn Laufey. „Je to báječný nápad. Jestli nechceš, aby obři napadli Ásgard, zahalíš se do závoje a skryješ pod ním svou tvář – i svůj plnovous.“
Všemocný Ódin dodal: „Je to vskutku vynikající nápad. Výborně, Heimdalle. Tohle je nejlepší způsob, jak získat kladivo zpátky. Bohyně, připravte Tóra na svatební noc.“
Bohyně Tórovi přinesly svatební šaty pro nevěstu. Frigg a Fulla, Sif, Idunn i ostatní, i Skadi, Freyjina macecha, mu pomáhaly se připravit. Oblékly mu nejkrásnější šaty, takové, jaké by si na svou svatbu vzala nejvznešenější bohyně. Frigg se vydala za Freyjou a vrátila se s náhrdelníkem Brísingů. Pověsila ho Tórovi kolem krku.
Sif, Tórova manželka, mu upevnila k pasu svazek klíčů.
Idunn přinesla všechny své šperky a ozdobila jimi Tóra, takže se ve světle svíček leskl a třpytil, a na prsty mu navlékla sto prstenů z červeného a bílého zlata.
Tvář mu bohyně zahalily závojem, takže mu byly vidět jen oči, a Vár, bohyně sňatku, mu posadila na hlavu zářící diadém, svatební korunu, vysokou, širokou a nádhernou.
„Nějak se mi nezdají ty oči,“ pravila. „Moc žensky nevypadají.“
„To doufám,“ zahučel Tór.
Vár se podívala na Tóra. „Když ti stáhnu do očí svatební korunu, zakryje je a přitom budeš pořád vidět.“
„Udělej, jak nejlíp umíš,“ pravil Loki. A pak dodal: „Já budu tvoje služebná a do země obrů půjdu s tebou.“ Pak Loki změnil podobu a hlasem i vzhledem náhle vypadal jako krásná mladá služebná. „A je to. Jak vypadám?“
Tór jen něco zahučel pod vousy. Možná bylo dobře, že tomu nikdo nerozuměl.
Loki a Tór nastoupili do Tórova vozu a kozlové, kteří ho táhli, Tanngnjóst a Tanngrisni, vyskočili do vzduchu, jak se nemohli dočkat, až vyrazí. Když uháněli, hory pukaly vedví a na zemi pod nimi vyšlehovaly plameny.
„Mně se to nějak nezdá,“ prohlásil Tór.
„Hlavně mlč,“ nabádal ho Loki proměněný ve služebnou. „Všechno mluvení obstarám já. Koukej si to zapamatovat. Když promluvíš, může se to celé zhatit.“
Tór jen něco zamručel.
Přistáli na nádvoří obrova sídla. Stáli tam mohutní voli černí jako uhel. Každý z nich byl větší než dům, špičky rohů měli okované zlatem a celé nádvoří pronikavě páchlo jejich hnojem.
Z ohromné hlavní síně se ozval dunivý hlas: „Hněte sebou, holomci! Rozložte na lavice čistou slámu! Co to vyvádíte? Tak to seberte nebo to zasypte slámou, ať to dál nehnije. Přichází k nám Freyja, nejkrásnější živá bytost, Njördova dcera. Na něco takového se určitě dívat nechce.“
Po dvoře vedla cesta vysypaná čistou slámou. Převlečený Tór a služebná, ve skutečnosti Loki, vystoupili z vozu a pustili se po ní. Nadzvedávali si přitom sukně, aby si je neurousali.
Čekala na ně obryně. Představila se jako Trymova sestra. Sklonila se, štípla Lokiho do půvabné tvářičky a pak zaryla ostrým nehtem do Tóra. „Tak tohle je nejkrásnější žena na světě? Mně tak nepřipadá. A když si vykasala sukni, všimla jsem si, že má kotníky tlusté jako kmeny stromů.“
„To je jen hra světla. Je nejkrásnější ze všech bohyň,“ promluvila úlisně služebná. „Až si sundá závoj, můžeš si být jistá, že tě její krása dočista omráčí. Kde je její podkoní? Kde je svatební hostina? Hrozně se na to těší, stěží jsem ji dokázala udržet.“
Když je odvedli do velké síně, kde se měla konat svatební hostina, slunce právě zapadalo.
„Co když bude chtít, abych seděl vedle něj?“ pošeptal Tór Lokimu.
„Sedět vedle něj musíš. To je místo nevěsty.“
„Ale co když mi zkusí položit ruku na nohu?“ špital vyděšeně Tór.
„Tak já si sednu mezi vás,“ uklidňoval ho Loki. „Řeknu mu, že je to u nás tak zvykem.“
Trym se usadil v čele stolu, Loki se posadil vedle něj a Tór na lavici hned vedle.
Trym zatleskal a vstoupili obří sluhové. Přinesli pět celých pečených volů, aby se všichni obři dosyta najedli; přinesli také dvacet celých pečených lososů, každého velkého jako desetiletý chlapec; a také desítky podnosů s pečivem a lahůdkami pro ženy.
Za nimi vešlo dalších pět sluhů a každý nesl celý sud medoviny, sud tak velký, že se pod jeho tíhou prohýbal i obr.
„Tahle hostina je pro překrásnou Freyju!“ zvolal Trym. Možná by ještě něco dodal, ale Tór už se pustil do jídla a pití, takže by bylo neslušné, kdyby Trym mluvil a jeho nastávající už jedla.
Před Lokiho a Tóra postavili podnos s pečivem pro ženy. Loki si pečlivě vybral ten nejmenší kousek. Tór však stejně pečlivě zhltnul zbytek pečiva, všechno zmizelo pod závojem, odkud se ozývalo jen mlaskání. Ostatní ženy, které hladově pokukovaly po pečivu, se na překrásnou Freyju zklamaně mračily.
A to přitom překrásná Freyja ještě ani nezačala pořádně jíst.
Tór snědl úplně sám celého pečeného vola. Pak pozřel sedm celých lososů, zbyly jen kosti. Kdykoli mu přinesli další podnos s pečivem, okamžitě všechny lahůdky a dobroty spořádal, takže ostatní ženy byly o hladu. Loki do něj občas pod stolem kopl, ale Tór si toho nevšímal a ládoval se dál.
Trym poklepal Lokimu na rameno. „S dovolením,“ začal. „Překrásná Freyja už vyzunkla třetí sud medoviny.“
„To je pravda,“ přitakal Loki v podobě služebné.
„Neuvěřitelné. Ještě jsem nikdy neviděl, aby se žena takhle ládovala. Aby toho tolik snědla a vypila tolik medoviny.“
„Má to zcela zřejmé vysvětlení,“ pravil Loki. Zhluboka se nadechl a přitom se díval, jak Tór spolkl dalšího lososa a zpod závoje vyhazuje dočista ohlodanou kostru. Bylo to jako pozorovat kouzlo. Jenomže ještě nevěděl, jaké to zcela zřejmé vysvětlení bude.
„Teď už těch lososů snědla osm,“ řekl Trym.
„Osm dní a osm nocí!“ zvolal náhle Loki. „Nejedla osm dní a osm nocí, nemohla se dočkat, až uvidí zemi obrů a obejme svého manžela. Teď už je s tebou, a tak může znovu jíst.“ Služebná se obrátila k Tórovi. „Jsem tak ráda, že ti zase chutná, drahoušku!“ zašveholila.
Tór se na Lokiho zpod závoje zamračil.
„Měl bych ji políbit,“ napadlo Tryma.
„To bych ti nedoporučovala. Ještě ne,“ snažil se ho zadržet Loki, ale Trym už se naklonil k nevěstě, špulil rty a mlaskal. Ohromnou rukou hmátl po závoji. Služebná, tedy Loki, se ho snažila zadržet, ale bylo pozdě. Trym už přestal špulit rty a mlaskat a zděšeně uskočil.
Pak poplácal služebnou, tedy Lokiho, po rameni. „Můžeme si promluvit?“ řekl.
„Samozřejmě.“
Vstali a začali se procházet po síni.
„Proč má Freyja… tak pichlavý pohled?“ ptal se Trym. „Připadalo mi, jako by jí v očích plál oheň. To přece nejsou oči krásné ženy!“
„Ovšemže ne,“ pronesla falešná služebná úlisně. „Ani se to nedá čekat. Osm dní a osm nocí nezamhouřila oka, mocný Tryme. Tak ji stravovala touha po tobě, že se neodvážila usnout, nemohla se dočkat, až okusí tvou lásku. Plane žádostí po tobě! To vidíš v jejích očích. Stravující touhu.“
„Aha,“ usmál se Trym. „Už chápu.“ Usmál se a olízl si rty jazykem větším než polštář. „Tak dobrá.“
Došli zpátky ke stolu. Trymova sestra seděla na Lokiho místě vedle Tóra a poklepávala ho nehty po ruce. „Jestli máš rozum, dáš mi ty svoje prsteny,“ říkala právě. „Všechny ty krásné zlaté prsteny. Na tomhle hradě jsi cizí. Potřebuješ někoho, kdo by ti pomáhal, jinak to s tebou takhle daleko od domova může špatně dopadnout. Máš tolik prstenů. Dej mi jich pár, budu mít věno. Jsou tak krásné, celé červené a zlaté…“
„Není už čas na uzavření sňatku?“ přerušil je Loki.
„Je!“ zvolal Trym. Zařval to z plných plic. „Přineste kladivo na posvěcení nevěsty! Chci vidět Mjöllni na klíně překrásné Freyji. Ať Vár, bohyně slibů mezi muži a ženami, požehná naší lásce a posvětí ji!“
Tórovo kladivo museli přinést čtyři obři. Dovlekli ho z hlubiny pod síní. Ve světle ohně se matně třpytilo. S obtížemi ho položili Tórovi na klín.
„A teď,“ prohlásil Trym, „chci slyšet tvůj nádherný hlas, má lásko, má holubičko, má krásko. Pověz mi, že mě miluješ. Pověz mi, že se staneš mou nevěstou. Pověz mi, že se mi zaslibuješ, jako se ženy zaslibují mužům a muži ženám od počátku věků. Co mi řekneš?“
Tór sevřel topůrko svého kladiva rukou plnou zlatých prstenů. Jakmile ho stiskl, uklidnil se. Jeho povědomý tvar mu vklouzl do dlaně. Pak se rozesmál hlubokým, burácivým smíchem.
„Řeknu ti,“ zvolal hromovým hlasem, „že jsi mi neměl krást kladivo!“
Pak Tryma uhodil kladivem, jen jednou, ale stačilo to. Obr se zhroutil na podlahu pokrytou slámou a už nevstal.
Pod Tórovým kladivem padli všichni obři i obryně, hosté na svatbě, která se nikdy nekonala. Zahynula i Trymova sestra, věnem dostala dárek, se kterým nepočítala.
Když se v síni zase rozhostilo ticho, Tór zavolal: „Loki!“
Loki vylezl zpod stolu, už ve své podobě, a rozhlédl se po těch jatkách. „Inu,“ prohlásil, „zdá se, že jsi svůj problém vyřešil.
Tór si už s úlevou stahoval ženské šaty. Stál v místnosti plné mrtvých obrů jen v košili.
„Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel!“ zvolal vesele. „Mám zase svoje kladivo. A dobře jsem se najedl. Pojď, jedeme domů.“