Loki byl hezký, a věděl to. Lidé ho chtěli mít rádi a věřit mu, ale Loki byl přinejlepším nespolehlivý a sebestředný, přinejhorším potměšilý nebo krutý.
Oženil se s ženou jménem Sigyn, která byla šťastná a krásná, když se jí Loki dvořil a vzal si ji, ale nyní pořád vypadala, jako by očekávala špatné zprávy. Porodila mu syna Narfiho a krátce poté dalšího syna Váliho.Loki občas na dlouhou dobu zmizel a nevracel se, a to pak Sigyn vypadala, jako by očekávala ty nejhorší zprávy, ale Loki se k ní nakonec vždycky vrátil, choval se vyhýbavě a provinile, ale zároveň tak, jako by na sebe byl opravdu hrdý.
Třikrát odešel a třikrát se – nakonec – vrátil.
Když se Loki vrátil do Ásgardu potřetí, zavolal si ho Ódin k sobě.
„Zdál se mi sen,“ pravil starý, moudrý jednooký bůh. „Máš děti.“
„Mám syna Narfiho. Je to hodný chlapec, i když musím přiznat, že svého otce vždycky neposlouchá. A pak mám dalšího syna Váliho, ten je poslušný a mírný.“
„Ty nemyslím. Máš tři další děti, Loki. Odkrádal ses pryč a trávil jsi dny i noci v zemi mrazivých obrů s obryní Angrbodou. A ta ti porodila tři děti. Viděl jsem je vnitřním zrakem ve spánku a moje vidění mi prozradila, že se z nich v budoucnosti stanou nejhorší nepřátelé bohů.“
Loki na to neřekl nic. Snažil se vypadat zahanbeně, ale přitom byl i nadále se sebou velice spokojený.
Ódin k sobě zavolal ostatní bohy v čele s Tým a Tórem a řekl jim, že se musí vydat na dalekou cestu do Jötunheimu, země obrů, a přivést Lokiho děti do Ásgardu.
Bohové se vydali do země obrů, překonávali mnohá nebezpečí a nakonec dorazili k obydlí Angrbody. Nečekala je, a tak si její děti právě hrály ve velké síni. Když bohové všechny tři děti Lokiho a Angrbody uviděli, zděsili se, ale neodradilo je to. Děti chytili a svázali je. Nejstarší nesli mezi sebou přivázané k osekanému kmeni borovice, druhému dítěti dali náhubek z vrby a kolem krku mu uvázali provaz jako vodítko. Třetí dítě kráčelo vedle nich, zachmuřené a děsivé.
Kdo šel po pravici třetího dítěte, viděl krásnou mladou dívku, ale ti, kteří šli po její levici, se na ni snažili nedívat, protože viděli vedle sebe kráčet mrtvolu, shnilé maso pokryté černými skvrnami.
„Všiml sis toho taky?“ zeptal se Tór Týa, když putovali zemí mrazivých obrů už třetí den. Utábořili se na noc na malé mýtině a Tý právě škrábal svou ohromnou pravicí Lokiho druhé dítě na huňatém krku.
„Čeho?“
„Obři nás nepronásledují. Nepustila se za námi dokonce ani matka těch nestvůr. Připadá mi, že chtějí, abychom Lokiho děti z Jötunheimu odvedli.“
„To jsou hlouposti,“ odpověděl Tý, ale když to vyslovil, zachvěl se, přestože je hřál oheň.
Putovali přes hory a doly ještě dva dny a pak došli do Ódinovy síně.
„Tohle jsou Lokiho děti,“ pravil Tý stručně.
První z Lokiho dětí bylo přivázané k borovici a už bylo delší než kmen. Jmenovalo se Jörmungand a byl to had. „Za ty dny, co jsme ho sem nesli, vyrostlo o několik stop,“ řekl Tý.
„Opatrně,“ varoval všechny Tór. „Plive palčivý černý jed. Plivl ho i na mě, ale nestrefil se. Proto jsme ho takhle přivázali ke stromu i s hlavou.“
„Je to dítě,“ prohlásil Ódin. „Pořád ještě roste. Pošleme ho někam, kde nikomu neublíží.“
Ódin vzal hada na břeh moře, které se rozkládá za všemi zeměmi, moře, které obklopuje Midgard, a když byli na břehu, Jörmunganda osvobodil. Díval se, jak se kroutí a svíjí ve vlnách a jak se jeho tělo v záhybech a smyčkách noří do vody.
Ódin hada sledoval svým jediným okem, dokud nezmizel na obzoru, a přemýšlel, jestli se rozhodl správně. Nevěděl. Udělal to, co mu přikázaly jeho sny, a sny toho vědí víc, než odhalí i tomu nejmoudřejšímu z bohů.
Had pod šedou hladinou světového moře rostl pořád dál, až obtočil celou zemi. Lidé Jörmunganda pak nazývali také Midgardsorm, Midgardský had.
Ódin se vrátil do veliké síně a poručil Lokiho dceři, aby předstoupila.
Zahleděl se na dívku: pravá polovina její tváře byla růžová a bílá, oko měla stejně zelené jako Loki a rty plné a karmínové; levou část obličeje však měla skvrnitou a zjizvenou, pokrytou mrtvolnými skvrnami, slepé oko shnilé a bílé, svrasklá ústa bez rtů stěží zakrývala hnědé zuby.
„Jak ti říkají, děvče?“ zeptal se Otec všech.
„Prosím pěkně, říkají mi Hel, Otče všech,“ odpověděla.
„Jsi dobře vychované dítě,“ pravil Ódin, „to se musí nechat.“
Hel neodpověděla, jen se na něj podívala svým zeleným okem, pronikavým jak střípek ledu, i druhým, potaženým mázdrou, matným a mrtvým. Ódin viděl, že dívka nezná strach.
„Jsi živá?“ zeptal se dívky. „Nebo jsi mrtvola?“
„Jsem Hel, dcera obryně Angrbody a Lokiho,“ řekla dívka. „Mrtvé mám ze všeho nejradši. Jsou to prosťáčci a mluví se mnou s úctou. Živí na mě pohlížejí s odporem.“
Ódin o dívce chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl na své sny. Pravil: „Tato dívka se stane vládkyní nejhlubšího ze všech temných míst a vládkyní mrtvých ze všech devíti světů. Bude královnou nešťastných duší, které sešly ze světa bezectným způsobem – nemocí, věkem, při nehodě nebo při porodu. Bojovníci, kteří zahynou v bitvě, však vždy přijdou sem k nám, do Valhally. Mrtví, kteří zahynuli jinými způsoby, se stanou jejím lidem a budou jí v temnotě sloužit.“
Dívka Hel se poprvé od chvíle, co ji odvedli od matky, polovinou úst usmála.
Ódin Hel odvedl do světa beze světla a ukázal jí rozlehlou síň, kde bude přijímat své poddané. Dívka začala pojmenovávat svůj majetek a Ódin přihlížel. „Svou misku pojmenuji Lačnost,“ prohlásila Hel. Pak zvedla nůž.
„A tohle je Hlad. A moje lůžko se bude jmenovat Lůžko chorých.“
O dvě z dětí, které měl Loki s obryní Angrbodou, bylo tedy postaráno. Jedno bylo v moři a druhé v temnotě pod zemí. Ale co si počít s tím třetím?
Když přivedli ze země obrů třetí, nejmenší Lokiho dítě, bylo velké jako štěně. Tý mu sundal náhubek z vrbového proutí, drbal ho na krku a na hlavě a hrál si s ním. Bylo to vlčí mládě, šedé a černé, s očima barvy tmavého jantaru.
Vlček se živil syrovým masem, ale mluvil jako člověk, jazykem lidí a bohů, a byl hrdý. Šelmička se jmenovala Fenri.
I Fenri rychle rostl. Jeden den byl velký jako dospělý vlk, druhý den jako jeskynní medvěd a třetí den jako ohromný los.
Bohové z něj měli strach, všichni kromě Týa. Ten si s vlkem pořád hrál a dováděl a každý den ho krmil. Vlk toho pokaždé sežral víc než předchozí den, rostl dál a dál a byl stále divočejší a silnější.
Ódin vlčí dítě sledoval s neblahou předtuchou, protože ve svých snech viděl, že na konci všeho bude vlk, a na konci každého snu o budoucnosti uviděl topasové oči a ostré bílé zuby vlka Fenriho.
Bohové svolali sněm a usnesli se, že Fenriho svážou. V božských kovárnách vykovali těžké řetězy a okovy a odvlekli je k Fenrimu.
„Podívej!“ zvolali, jako by ho zvali k nové hře. „Hrozně rychle jsi vyrostl, Fenri. Je načase vyzkoušet tvou sílu. Tady jsou ty nejtěžší řetězy a okovy. Jestlipak je dokážeš zpřetrhat?“
„Myslím, že ano,“ odpověděl vlk Fenri. „Spoutejte mě.“
Bohové omotali Fenriho těžkými řetězy a nasadili mu na pracky okovy. Fenri bez hnutí čekal, až budou hotovi. Když bohové obrovitého vlka spoutali, usmáli se na sebe.
„Teď!“ vykřikl Tór.
Fenri se narovnal, napjal svaly na nohou a řetězy popraskaly jako suché větvičky.
Ohromný vlk vítězně, radostně zavyl na měsíc. „Zničil jsem vaše řetězy,“ prohlásil. „Na to nezapomeňte.“
„Nezapomeneme,“ slíbili bohové.
Druhý den přinesl Tý vlkovi maso. „Zbavil jsem se pout,“ řekl Fenri. „Bylo to snadné.“
„To je pravda,“ přikývl Tý.
„Myslíš, že mě budou zkoušet znovu? Pořád rostu a jsem každým dnem silnější.“
„Budou tě znovu zkoušet,“ odpověděl Tý. „Vsadím se o svou pravou ruku.“
Vlk rostl stále dál a bohové v kovárnách kovali nový řetěz. Každý článek tohoto řetězu byl tak těžký, že ho neuzvedl dospělý muž. Kov, z něhož byl řetěz zhotovený, byl ten nejpevnější, jaký bohové dokázali opatřit: železo z nitra země smíchané s železem, které spadlo z nebe. Toto pouto pojmenovali Drómi.
Bohové dovlekli řetězy k místu, kde Fenri spal.
Vlk otevřel oči.
„Už zase?“ řekl.
„Když se dokážeš zbavit tohoto pouta,“ řekli bohové, „pak bude tvoje proslulost a síla známá ve všech světech. Staneš se nesmírně slavným. Pokud tě ten řetěz neudrží, znamená to, že jsi silnější než kterýkoli bůh či obr.“
Fenri jen přikývl a pohlédl na řetěz jménem Drómi, větší než jakýkoli jiný řetěz, pevnější než to nejpevnější pouto. „Slávu nelze získat bez nebezpečí,“ prohlásil po chvíli. „Myslím, že to pouto přetrhnout dokážu. Spoutejte mě.“
Bohové vlka spoutali.
Ohromný vlk se natahoval a napínal svaly, ale řetěz držel. Bohové se na sebe podívali, v očích se jim začal objevovat vítězoslavný pohled, ale pak se obří vlk začal kroutit a svíjet, škubat nohama a napínat každý sval a každou šlachu. V očích se mu blýskalo, zuby se mu leskly a z pysků mu odkapávala pěna.
Vlk se zmítal a vrčel. Vší silou se snažil řetěz přetrhnout.
Bohové podvědomě o kus ucouvli, a dobře udělali, protože řetěz pukl a pak se přetrhl tak prudce, že se jeho úlomky rozletěly široko daleko. Ještě celá léta potom bohové nacházeli kusy zpřetrhaného pouta zarostlé v kmenech mohutných stromů nebo zaryté v úbočích hor.
„Ano!“ zvolal Fenri a vítězoslavně zavyl jako vlk a člověk zároveň.
Všiml si, že bohové, kteří jeho zápasu přihlíželi, z jeho úspěchu velkou radost nemají. Ani Tý. Fenriho, Lokiho dítě, to roztrpčilo.
Vlk Fenri byl každým dnem větší a hladovější.
Ódin z toho měl těžkou hlavu, uvažoval a přemýšlel. Znal veškerou moudrost Mímiho studny, patřila mu i moudrost, kterou nabyl, když visel ze stromu světa a obětoval sám sebe. Nakonec povolal Skírniho, poslíčka boha Freye, a popsal mu pouto jménem Gleipni. Skírni přecválal na svém koni po duhovém mostě do země skřítků. Nesl jim pokyny, jak vytvořit řetěz, který se nevyrovná ničemu, co až dosud vyrobili.
Skřítkové vyslechli od Skírniho pokyny o zakázce, zachvěli se a pak mu řekli svou cenu. Skírni s ní souhlasil, jak mu to přikázal Ódin, i když cena byla vysoká. Pak skřítkové shromáždili přísady, které potřebovali, aby mohli řetěz Gleipni vyrobit.
Bylo to těchto šest věcí:
Dupot kočky.
Ženské vousy.
Kořeny skály.
Medvědí šlachy.
Dech ryby.
A konečně ptačí sliny.
Všechny tyto věci byly použity na výrobu pouta Gleipni. (Říkáte, že jste ani jednu z těch věcí neviděli? Ovšemže ne. Používají je při svém řemesle jen skřítkové.)
Když skřítkové své dílo dokončili, dali Skírnimu dřevěnou truhlu. V ní bylo cosi, co vypadalo jako dlouhá tenká stuha, jemná a hebká na dotek. Byla téměř průhledná a nevážila skoro nic.
Skírni dojel s truhlou zpět do Ásgardu. Dorazil pozdě večer, po západu slunce. Ukázal bohům, co přivezl z dílen skřítků, a oni si to s úžasem prohlíželi.
Pak se bohové společně vypravili na břeh jezera Ámsvartni a zavolali Fenriho jménem. Přiběhl k nim na zavolání jako pes a bohové s úžasem pozorovali, jak je ohromný a silný.
„Co se děje?“ zeptal se vlk.
„Sehnali jsme nejpevnější pouto,“ řekli mu bohové. „To nedokážeš zpřetrhat ani ty.“
Vlk se nadmul pýchou. „Já dokážu zpřetrhat jakékoli řetězy,“ prohlásil sebevědomě.
Ódin rozevřel dlaň a ukázal mu Gleipni. Pouto se v měsíčním světle třpytilo.
„Tohle?“ podivil se vlk. „To přece nic není.“
Bohové se o pouto začali přetahovat, aby vlkovi ukázali, jak je pevné. „My ho přetrhnout nedokážeme,“ prohlásili
Vlk zamžoural po tenounké stuze, kterou bohové drželi nataženou mezi sebou. Třpytila se jako hlemýždí cestička nebo jako odraz měsíčního světla na vlnách, a vlk se bez zájmu odvrátil.
„Kdepak,“ prohlásil. „Přineste opravdové řetězy, skutečné okovy, těžké a mohutné, a pak vám ukážu, jak jsem silný.“
„Tohle je Gleipni,“ pravil Ódin. „Je pevnější než jakékoli řetězy nebo okovy. Máš snad strach, Fenri?“
„Strach? Vůbec ne. Ale co z toho budu mít, když přetrhnu takovouhle tenoučkou stužku? Myslíš, že mi to přinese slávu a proslulost? Lidé se shromáždí a budou říkat: ,Víte, jak silný a mocný je vlk Fenri? Je tak silný, že přetrhl jemnou stužku!‘ Když přetrhnu Gleipni, žádnou slávu mi to nepřinese.“
„Máš strach,“ nevzdával se Ódin.
Ohromná šelma zavětřila. „Čichám zradu a podvod,“ řekl vlk a jantarové oči se mu v měsíčním světle zatřpytily. „I když si myslím, že to vaše pouto je jen obyčejná stužka, nenechám se jím svázat.“
„Ty? Ty jsi přece zpřetrhal ty nejpevnější, nejsilnější řetězy, jaké kdy vznikly. A bojíš se téhle stuhy?“ řekl Tór.
„Já se nebojím ničeho,“ zavrčel vlk. „Spíš to bude tak, že vy mrňousové máte strach ze mě.“
Ódin se podrbal v plnovousu. „Nejsi hloupý, Fenri. Ale žádné pikle nekujeme. Rozumím tvému zdráhání. Jen skutečně odvážný bojovník by souhlasil s tím, že se nechá spoutat pouty, která nedokáže zpřetrhat. Já tě coby otec bohů ujišťuji, že pokud nedokážeš přetrhnout takovéhle pouto – jak říkáš, pouhou stužku –, pak není důvodu, abychom se tě my bohové obávali, pustíme tě na svobodu a necháme tě, aby sis šel po svých.“
Vlk dlouze zavyl. „Lžeš, Otče všech. Lžeš tak snadno, jako jiní dýchají. Kdybych se od tebe nechal svázat poutem, z něhož nedokážu uniknout, nemyslím si, že bys mě pustil na svobodu. Myslím, že bys mě nechal tady. Jsem přesvědčený, že máš v úmyslu mě zradit. Nedovolím vám, abyste mě tou stužkou spoutali.“
„Krásná a statečná slova,“ pravil Ódin. „Mají zakrýt tvůj strach z toho, že vyjde najevo, že jsi zbabělec, vlku Fenri. Bojíš se, co se stane, když tě touhle tenoučkou stužkou spoutáme. Už mi nic vysvětlovat nemusíš.“
Vlk vyplázl jazyk, zasmál se a odhalil ostré zuby velikosti mužské paže. „Nezpochybňuj mou odvahu, raději mi dokaž, že nechystáš zradu. Můžete mě svázat, když mi jeden z vás předtím vloží do tlamy ruku. Jemně ji sevřu zuby, ale neskousnu. Jestli nechystáte zradu, tlamu zase otevřu, až mě rozvážete, a ruka zůstane nezraněna. Tak. Přísahám, že mě tou vaší stužkou můžete svázat, když mi předtím jeden z vás strčí do tlamy ruku. A je to. Čí ruka to bude?“
Bohové na sebe pohlédli. Baldr se podíval na Tóra, Heimdall na Ódina a Höni na Freye, ale nikdo z nich se nepohnul. Nakonec Tý, Ódinův syn, vzdychl, pokročil vpřed a pozvedl pravici.
„Já ti strčím ruku do tlamy, Fenri,“ řekl.
Fenri si lehl na bok a Tý mu strčil do tlamy pravou ruku stejně, jako když byl Fenri štěně a hráli si spolu. Fenri jemně stiskl zuby tak, aby sevřely Týovo zápěstí a neporanily ho, a zavřel oči.
Bohové vlka spoutali poutem Gleipni. Kolem ohromné šelmy se ovinula třpytivá hlemýždí cestička, svázala jí nohy a zcela ji znehybnila.
„Tak,“ prohlásil Ódin. „A teď, vlku Fenri, zpřetrhej pouto. Ukaž nám, jak jsi silný.“
Vlk napjal tělo a začal s poutem zápolit; škubal sebou a napínal každý nerv a sval, aby přetrhl stuhu, která ho poutala. Ať se však snažil sebevíc, úkol byl stále obtížnější. Třpytivá stuha byla s každým pohybem šelmy pevnější.
Bohové se nejdřív ušklíbali. Pak se začali pochechtávat. A nakonec, když už si byli jistí, že šelma je znehybněná a že jim nehrozí nebezpečí, dali se do smíchu.
Jen Tý mlčel. Nesmál se. Cítil na zápěstí Fenriho ostré zuby a na dlani a prstech jeho horký, vlhký jazyk.
Fenri se přestal zmítat. Zůstal bez hnutí ležet. Pokud ho bohové chtějí osvobodit, udělají to teď.
Bohové se však chechtali stále hlasitěji. Tórovy ohlušující výbuchy smíchu, každý hlasitější než zahřmění, se mísily s Ódinovým suchým pochechtáváním a Baldrovým zvonivým smíchem…
Fenri pohlédl na Týa. Ten mu pohled statečně oplatil. Pak zavřel oči a přikývl. „Udělej to,“ zašeptal.
Fenri stiskl čelistmi Týovo zápěstí.
Tý ze sebe nevydal ani hlásky. Jednoduše si levicí sevřel pahýl pravé ruky a co nejsilněji ho zmáčkl, aby z něj netryskala krev tak silně.
Fenri se díval, jak bohové berou jeden konec Gleipni, provlékají ho balvanem velikým jako hora a upevňují ho pod zemí. Pak přihlížel, jak jiným kamenem zatloukají balvan do nitra země, hlouběji, než se nachází dno toho nejhlubšího moře.
„Zrádný Ódine!“ vykřikl vlk. „Kdybys mi nelhal, stal bych se přítelem bohů. Ale tvůj strach tě zradil. Zabiju tě, Otče všech. Počkám do konce všeho a pak pohltím slunce i měsíc. Ale největší potěchu mi přinese tvoje smrt.“
Bohové si dávali pozor, aby se nepřiblížili k Fenriho čelistem, ale jak zahrabávali balvan stále hlouběji, Fenri sebou škubal a chňapal po nich. Bůh, který u něho stál nejblíž, mu duchapřítomně vrazil do horního patra meč. Jílec meče se vzpříčil o vlkovu spodní čelist, takže tlama zůstala otevřená a už nikdy ji nemohl zavřít.
Vlk nesrozumitelně vrčel, z úst mu proudily sliny a z nich vznikla řeka. Kdybyste nevěděli, že je to vlk, mohli byste si myslet, že je to menší hora, v níž v jeskyni pramení řeka.
Bohové beze slova opustili místo, odkud řeka slin vytékala do temného jezera, ale jakmile byli v bezpečné vzdálenosti, znovu se dali do smíchu, poplácávali se po zádech a usmívali se na celé kolo jako někdo, kdo si myslí, že udělal něco opravdu hodně chytrého.
Jen Tý se neusmíval ani nechechtal. Ovázal si pevně pahýl pravice kusem látky, kráčel vedle bohů do Ásgardu a myslel si své.
Tak takhle to bylo s Lokiho dětmi.