Jednou se Tór vypravil na východ bojovat s trolly. V Ásgardu byl bez něj větší klid, ale ne tak bezpečno. Došlo k tomu krátce poté, co Ásové a Vanové uzavřeli příměří, bohové se pořád ještě zařizovali a Ásgard nebyl chráněný.
„Nemůžeme se pořád spoléhat na Tóra,“ prohlásil Ódin. „Potřebujeme ochranu. Přijdou obři. Přijdou trollové.“ „A co navrhuješ?“ zeptal se Heimdall, strážce bohů. „Hradbu,“ odpověděl Ódin. „Tak vysokou, aby se přes ni nedostali mraziví obři. Tak silnou, aby ji neprorazil ani ten nejsilnější troll.“„Vybudovat takovouhle hradbu,“ pravil Loki, „tak vysokou a silnou, nám bude trvat mnoho let.“ Ódin přikývl na souhlas. „Ale přesto,“ dodal pak, „ji potřebujeme.“ Další den přibyl do Ásgardu nový příchozí. Byl to mohutný muž oblečený jako kovář a za ním kráčel kůň – ohromný šedý hřebec se širokým hřbetem. „Proslýchá se, že potřebujete postavit hradbu,“ pravil muž.“
„Pokračuj,“ řekl Ódin. „Můžu vám postavit hradbu,“ řekl neznámý. „Bude tak vysoká, že ji nepřeleze ani ten nejvyšší obr, a tak silná, že ji neprobourá ani ten nejsilnější troll. Vybuduji ji tak důkladně a budu klást jeden kámen na druhý tak těsně, že skulinami mezi nimi neproleze ani mraveneček. Postavím vám hradbu, která bude stát tisíce tisíců let.“
„Postavit takovou hradbu ale bude trvat velmi dlouho,“ namítl Loki. „Kdepak,“ zavrtěl hlavou neznámý. „Postavím ji za tři roční období. Zítra je první zimní den. Bude mi to trvat celou zimu, celé léto a ještě jednu zimu.“
„A kdybys to dokázal udělat,“ promluvil Ódin, „co žádáš za odměnu?“ „Odměna za to, co vám nabízím, není nijak vysoká,“ řekl muž. „Jen tři věci. Jednak bych chtěl ruku krásné bohyně Freyji, abych se s ní mohl oženit.“
„To není žádná maličkost,“ zamračil se Ódin. „Nepřekvapilo by mě, kdyby měla Freyja na tuhle záležitost vlastní názor. A co jsou ty další dvě věci?“ Neznámý se sebevědomě ušklíbl. „Mám-li vám postavit hradbu,“ odpověděl, „chci Freyjinu ruku, pak chci slunce, které ve dne září na obloze, a potom ještě měsíc, který nám svítí v noci. Tyhle tři věci mi bohové dají, chtějí-li, abych jim postavil hradbu.“
„Bohové se podívali na Freyju. Neříkala nic, ale rty měla sevřené a obličej jí zbledl hněvem. Kolem krku měla náhrdelník Brísingů, který svítil na její pokožce jako polární záře, a kadeře měla propletené zlatem, jež zářilo skoro tolik jako její vlasy.
„Jdi ven a počkej tam,“ přikázal Ódin neznámému. Muž odešel, ale nejprve se zeptal, kde najde jídlo a potravu pro svého hřebce, který se jmenoval Svadilfari, což znamená „Nešťastný poutník“. Ódin si přejel rukou čelo. Pak se obrátil a zahleděl se na ostatní bohy. „Tak co?“ zeptal se jich. Bohové začali mluvit jeden přes druhého. „Ticho!“ okřikl je Ódin. „Jeden po druhém!“ Každý z bohů a bohyň měl na věc svůj názor, všichni stejný: že Freyja, slunce a měsíc jsou příliš hodnotní a důležití, než aby si je odnesl nějaký cizinec, i kdyby jim za to za tři roční období postavil hradbu.
Freyja vyslovila ještě další názor. Myslela si, že muže by měli za jeho nestydatost zbít a pak ho vyhodit z Ásgardu, ať si jde po svých. „Dobrá,“ prohlásil Ódin, Otec všech, „rozhodli jsme se. Řekneme, že ne.“ Z rohu síně se ozvalo tiché zakašlání. Bylo to takové to zakašlání, jehož smyslem je upoutat pozornost, a všichni „bohové se otočili a podívali se, kdo to kašle. Zjistili, že se dívají na Lokiho, který jim pohled oplatil, usmál se a zvedl prst do vzduchu, jako by jim chtěl prozradit něco důležitého.
„Myslím, že bych měl poukázat na to,“ začal, „že jste opomněli něco velice zásadního.“ „Nemám dojem, že bychom cokoli opomněli, ty příčino božích potíží,“ odsekla Freyja. „Opomíjíte skutečnost,“ namítl Loki, „že to, co nám ten neznámý nabízí, je, abych to vyjádřil prostě a jasně, naprosto nemožné. Žádný smrtelník by nedokázal postavit hradbu tak vysokou a tak silnou, jak on to popsal, a ještě k tomu za osmnáct měsíců. Nedokázal by to žádný bůh, natož smrtelný člověk. Vsadím na to svou kůži.“ Když to bohové uslyšeli, začali pokyvovat hlavami a mručet, zaujalo je to. Všechny až na Freyju, která se rozzlobila. „Jste hlupáci,“ prohlásila. „Hlavně ty, Loki, protože si myslíš, bůhvíjak nejsi chytrý.“
Loki pokračoval: „Ten muž tvrdí, že dokáže něco, co je naprosto nemožné. Navrhuji vám tohle: přistoupíme na jeho požadavky a na jeho cenu, ale stanovíme mu přísné podmínky – třeba že hradbu postaví sám, bez cizí pomoci, a že místo za tři roční období to musí stihnout za jedno. Když bude v první den příštího léta jediný kousek hradby nedostavěný – a to určitě bude –, tak mu nedáme vůbec nic.“ „Proč by měl na něco takového přistoupit?“ podivil se Heimdall.“
„A jakou výhodu bychom tím získali oproti tomu, že žádnou hradbu nemáme?“ zeptal se Frey, bratr Freyji. Loki se usilovně snažil potlačit svou netrpělivost. Copak jsou úplně všichni bohové padlí na hlavu? Začal vysvětlovat, jako by před sebou měl malé děti: „Ten člověk začne stavět hradbu. Nedostaví ji. Bude po šest měsíců pracovat zadarmo na nesplnitelném úkolu. Po šesti měsících ho vyženeme – možná dokonce dostane výprask za svou opovážlivost – a pak použijeme to, co stačil postavit, jako základy hradby, kterou dokončíme v dalších letech. Rozhodně nám nehrozí, že bychom přišli o Freyju, nebo dokonce o slunce a měsíc.“
„A proč by měl souhlasit s tím, že hradbu postaví za jediné roční období?“ zeptal se Tý, bůh války. „Možná souhlasit nebude,“ odpověděl Loki. „Ale zdá se, že je namyšlený a sebejistý, a nevypadá jako někdo, kdo by se zalekl těžkého úkolu.“ Všichni bohové pochvalně zamručeli, začali Lokiho poplácávat po zádech, chválili ho, jak je mazaný a že je dobře, když někdo tak mazaný je na jejich straně, a že teď jim někdo postaví základy hradby zadarmo, a blahopřáli si navzájem, jak jsou chytří a jak dokážou smlouvat.“ „Freyja mlčela. Dotýkala se svého zářivého náhrdelníku, daru Brísingů. Ten náhrdelník jí jednou ukradl Loki proměněný v tuleně, když se koupala, a Heimdall, rovněž proměněný v tuleně, jej vybojoval zpátky a vrátil jí ho. Nedůvěřovala Lokimu. Nelíbilo se jí, jakým směrem se rozhovor vyvíjí.
Bohové přivolali stavitele zpátky do síně. Muž se rozhlédl kolem sebe. Bohové byli dobře naložení, šklebili se, šťouchali do sebe a smáli se. Jen Freyja se neusmívala. „Tak co?“ zeptal se stavitel. „Žádal jsi o tři roční období,“ řekl Loki. „Dáme ti jen jedno jediné. Zítra je první zimní den. Když nebudeš hotový v první letní den, odejdeš odsud bez odměny. Když však do té doby dokončíš hradbu, která bude tak vysoká, silná a nepropustná, jak jsme se dohodli, dostaneš všechno, oč žádáš: měsíc, slunce i půvabnou Freyju. Při stavbě zdi ti nesmí nikdo pomáhat; musíš ji postavit docela sám.“
Neznámý chvíli mlčel. Zahleděl se do dálky, jako by zvažoval Lokiho slova a podmínky. Pak pohlédl na bohy a pokrčil rameny. „Říkáte, že mi nesmí pomáhat nikdo další. Chci ale, aby můj kůň Svadilfari spolu se mnou přemisťoval kameny, ze kterých budu hradbu stavět. Nemyslím si, že je to přehnaný požadavek.“ „Přehnaný není,“ přikývl Ódin, ostatní bohové začali také přikyvovat a říkali si, že s pomocí koně se těžké kameny přemisťují snáz.“ „Pak bohové a neznámý pronesli přísahu, nejslavnější přísahu ze všech přísah, že ani jedna ze stran druhou nepodvede. Přísahali na své zbraně, přísahali na Draupni, Ódinův zlatý pažní náramek, a přísahali na Gungni, Ódinův oštěp. Přísaha stvrzená Gungnim byla neporušitelná.
Druhý den ráno, když vyšlo slunce, se bohové šli podívat, jak muž pracuje. Neznámý si plivl do dlaní a začal kopat příkop, do něhož chtěl umístit první kameny. „Kopá hluboko,“ řekl Heimdall. „Kopá rychle,“ pravil Frey, bratr Freyji. „No ano, zdá se, že kopání příkopů a výkopů mu jde pěkně od ruky,“ přikývl Loki váhavě. „Ale představte si, kolik kamenů sem bude muset přivléct z hor. Jedna věc je vykopat příkop. Ale druhá věc je vláčet mnoho mil bez pomoci kameny a pak je naskládat na sebe do hradby vyšší než ten nejvyšší obr, a ještě k tomu tak, aby skulinou mezi nimi neprolezl ani mraveneček.“
Freyja na Lokiho znechuceně pohlédla, ale neřekla ani slovo. Když slunce zapadlo, stavitel nasedl na koně a vyrazil do hor nabrat první kameny. Kůň za sebou vlekl prázdný kamenný člun, nízký smyk, který se táhne po měkké půdě. Bohové se dívali, jak odjíždí. Bledý měsíc zářil vysoko na obloze, byl první zimní večer. „Vrátí se za týden,“ prohlásil Loki. „Jsem zvědavý, kolik kamenů ten kůň utáhne. Vypadá to, že je silný.“ Pak bohové odešli do hodovní síně, bavili se a smáli, jen Freyja ne.“
„Před úsvitem začalo sněžit, na zemi se objevil lehký poprašek sněhových vloček, předzvěst hlubokých závějí, které napadnou během zimy. Heimdall, který viděl každého, kdo se blížil k Ásgardu, a nic mu neuniklo, probudil bohy ještě za tmy. Shromáždili se u příkopu, který neznámý vykopal předchozího dne. Ve světle rozbřesku uviděli stavitele, jak se k nim blíží vedle svého koně. Kůň bez obtíží vlekl dvacet žulových bloků tak těžkých, že za smykem zůstávaly v černé zemi hluboké brázdy. Když muž uviděl bohy, zamával jim a vesele jim popřál dobré ráno. Ukázal na vycházející slunce a mrkl jedním okem. Pak koně odvázal od smyku, nechal ho pást a holýma rukama začal přemisťovat první žulový kvádr do příkopu, který pro něj předtím vykopal. „Ten kůň je opravdu silný,“ prohlásil Baldr, nejkrásnější ze všech Ásů. „Žádný obyčejný kůň by takovéhle těžké kameny neutáhl. „Je silnější, než jsme si mysleli,“ dodal moudrý Kvasi. „Kdepak,“ mávl rukou Loki, „ten kůň se brzy unaví. Tohle je první den, co pracuje. Každou noc sem tolik kamenů dovléct nedokáže. A blíží se zima. Napadnou hluboké, neprostupné závěje, oslepí ho vánice a cesta do hor bude neschůdná. Nedělejte si starosti. Všechno probíhá podle plánu.
„Já tě tak nenávidím,“ pronesla Freyja, která stála bez úsměvu vedle Lokiho. Ještě za rozbřesku se vrátila do Ásgardu a nezůstala s ostatními, kteří se dívali, jak neznámý staví základy hradby. Stavitel s koněm a prázdným kamenným člunem každou noc odešel do hor. Ráno co ráno se vrátili a kůň vlekl dalších dvacet žulových kvádrů, každý větší než ten nejvyšší muž. Hradba rostla každým dnem a každého večera byla vyšší a mohutnější než předtím. Ódin k sobě zavolal bohy.
„Zeď rychle roste,“ prohlásil. „A my jsme složili neporušitelnou přísahu, přísahu na náramek a na oštěp, že dostaví-li svou zeď včas, dáme mu slunce, měsíc a ruku překrásné Freyji.“ Moudrý Kvasi řekl: „Žádný člověk nedokáže to, co tenhle stavitel. Podezírám ho, že je něco jiného než člověk.“ „Obr,“ napadlo Ódina. „Možná.“ „Kdyby tu tak byl Tór,“ vzdychl Baldr. „Tór je daleko na východě, buší tam kladivem do trollů,“ odpověděl Ódin. „A i kdyby se vrátil, naše přísahy jsou silné a závazné.“ „Loki se bohy pokoušel uklidnit. „Jsme jako stařeny, máme hlavy plné starostí kvůli nesmyslu. Stavitel hradbu nedostaví dřív, než nastane první letní den,i kdyby to byl ten nejmocnější obr široko daleko. Je to nemožné.“
„Kéž by tu byl Tór,“ pravil Heimdall. „Ten by si věděl rady.“ Sněžilo dál, ale hluboké závěje stavitele hradby ani jeho koně Svadilfariho nezastavily. Šedý hřebec tahal smyk navršený kameny navátým sněhem a sněhovými vánicemi, do strmých kopců a zase dolů, zledovatělými soutěskami. Dny se začaly prodlužovat. Každý den se rozednilo o trochu dřív. Sníh začal tát a zůstalo po něm mokré bahno, husté a těžké, co se přilepí k podrážce a nedovolí udělat krok. „Kůň tímhle bahnem kvádry vláčet nedokáže,“ prohlásil Loki. „Propadnou se do bláta a on ztratí půdu pod nohama.“
Svadilfari však kráčel jistě a neochvějně i v tom nejhustším a nejmazlavějším bahně a dál vláčel kvádry do Ásgardu, přestože kamenný člun byl tak těžký, že zanechával v úbočích hor hluboké rýhy. Stavitel už vytahoval kvádry stovky stop vysoko a usazoval každý na správné místo.“ „Bahno uschlo a vyrašily jarní květy: spousty žlutých podbělů a bílých sasanek. Hradba, která rostla kolem Ásgardu, byla skutečně nádherná a velkolepá. Až bude dokončená, bude neprostupná. Nepronikne jí obr, troll, skřítek ani smrtelník. Stavitel budoval dál a dobrá nálada ho neopouštěla. Zdálo se, že jemu ani jeho koni nesejde na tom, jestli prší nebo sněží. Každé ráno přivlekli z hor kamenné kvádry a stavitel je každý den umístil na předchozí řadu.
Nastal poslední zimní den a hradba byla téměř hotová. Bohové seděli na svých trůnech v Ásgardu a rokovali. „Slunce,“ řekl Baldr. „Přijdeme o slunce.“ „Dali jsme na oblohu měsíc, abychom oddělili jednotlivé dny a týdny v roce,“ vzdychl Bragi, bůh básnictví. „A teď žádný mít nebudeme.“ „A co Freyja, co si počneme bez Freyji?“ zvolal Tý. „Pokud je tenhle stavitel skutečně obr,“ pronesla Freyja ledovým hlasem, „pak se za něj provdám a budu ho následovat do Jötunheimu. Bude zajímavé zjistit, koho budu nenávidět víc – jestli jeho za to, že mě odvedl, nebo vás všechny za to, že jste mu mě dali.“ „No tak, nech toho,“ začal Loki, ale Freyja ho přerušila a dodala: „Jestli mě tenhle obr odvede a vezme si i slunce a měsíc, budu od ásgardských bohů žádat jen jednu věc.“
„Vyslov své přání,“ pravil Ódin, Otec všech, který až dosud mlčel.
„Než odejdu,“ odpověděla Freyja, „chtěla bych vidět umírat viníka téhle pohromy. Pokud mám odejít do země mrazivých obrů, pokud mají být slunce a měsíc strženy z oblohy a svět se má ponořit do věčné temnoty, měl by ten, kdo to všechno zavinil, přijít o život.“
„Ach,“ zvolal Loki, „je tak těžké přijmout svůj podíl viny. Pamatuje si vůbec někdo přesně, kdo co navrhl? Pokud si vzpomínám, všichni bohové nesou na téhle neblahé chybě stejnou vinu. Všichni jsme to navrhli, všichni jsme s tím souhlasili…“ „Navrhl jsi to ty,“ přerušila ho Freyja. „To ty jsi k tomu tyhle hlupáky přemluvil. Než odejdu z Ásgardu, chci být svědkem tvé smrti.“
„My všichni…“ začal Loki, ale když uviděl výrazy na tvářích bohů přítomných v síni, zmlkl. „Loki, synu Laufey,“ pravil Ódin, „tohle je výsledek tvé špatné rady.“ „A byla stejně špatná jako tvé ostatní nápady,“ dodal Baldr. Loki si ho opovržlivě změřil. „Musíme to zařídit tak, aby stavitel sázku prohrál,“ řekl Ódin. „Aniž bychom porušili přísahu. Nesmí hradbu dostavět.“ „Nevím, co ode mě v téhle věci očekáváte,“ začal Loki. „Neočekáváme od tebe vůbec nic,“ odpověděl Ódin. „Ale jestli stavitel zítra večer hradbu dokončí, bude tvá smrt bolestivá, dlouhá, a ještě k tomu krutá a ostudná. „Loki se díval z jednoho boha na druhého a v jejich tvářích viděl svůj rozsudek smrti, hněv a rozhořčení.“ „Milosrdenství a odpuštění nenacházel nikde.
Byla by to skutečně nepříjemná smrt. Ale jaké má jiné možnosti? Co může dělat? Napadnout stavitele se neodvažoval. Ale na druhou stranu… Loki přikývl. „Nechte to na mně.“ Odešel ze síně a žádný z bohů se ho nepokusil zadržet. Stavitel právě umístil na hradbu poslední kvádr z dnešního nákladu. Nazítří, v první letní den, při západu slunce zeď dokončí a pak odejde se svou odměnou z Ásgardu. Zbývá mu už jen dvacet žulových kvádrů. Slezl po hrubém dřevěném lešení a zapískal na koně.
Svadilfari se pásl jako obvykle ve vysoké trávě na kraji lesa, téměř půl míle od stavby, ale na zapískání svého pána vždycky přiběhl. Stavitel uchopil lana, která upevnil k prázdnému kamennému člunu, a chystal se jej připřáhnout ke svému ohromnému šedému koni. Slunce stálo nízko na obloze, ještě několik hodin nezapadne, ale na obloze se už objevil i bledý kotouč měsíce. Obě světla mu brzy budou patřit, to větší i to menší, a také paní Freyja, krásnější než slunce i měsíc. Stavitel však nechtěl počítat svou odměnu, dokud ji nebude mít v rukou. „Tak těžce a dlouho pracoval, po celou zimu… Znovu zapískal na koně. Zvláštní – ještě nikdy na něj nemusel pískat dvakrát. Viděl Svadilfariho, jak potřásá hlavou a téměř poskakuje mezi divokými květinami na jarní louce.
Kůň udělal krok vpřed a pak zase krok vzad, jako by v teplém vzduchu jarního večera cítil něco lákavého, ale nedokázal rozpoznat, co to je. „Svadilfari!“ zavolal stavitel, hřebec nastražil uši a rychlým klusem vyrazil přes louku ke svému pánovi. Stavitel pozoroval svého koně, jak se k němu blíží, a pocítil uspokojení. Z louky se ozývalo dunění kopyt a jeho ozvěna se stále znovu odrážela od vysoké šedé žulové hradby. Stavitel si na okamžik představil, že se k němu žene celé stádo koní. Ne, pomyslel si, je to jen jeden kůň. Pak zavrtěl hlavou, neboť si uvědomil svůj omyl. Není to jen jeden kůň. Neozývá se dunění jedněch kopyt. Dvojích…
Druhý kůň byla kaštanově hnědá kobylka. Stavitel okamžitě poznal, že je to kobyla – ani se jí nemusel dívat mezi nohy. Každičká její křivka, každý její coul, i ta kaštanová barva byla ženská. Svadilfari, který uháněl přes louku, zpomalil, prudce se zastavil, vzepjal se a hlasitě zařehtal.“ „Kaštanová kobylka si ho nevšímala. Zastavila se, jako by tam hřebec vůbec nebyl, sklonila hlavu a začala se pást. Svadilfari se k ní stále blížil, a když od ní byl už jen kousek, kobylka se dala na útěk, nejdřív klusem, pak tryskem, a šedý hřebec se pustil za ní a snažil se ji dohnat. Neustále byl o délku či dvě za ní, chňapal jí zuby po zadku a ocasu, ale vždycky mu vyklouzla.
Uháněli spolu po louce ve smetanově zlatém světle na sklonku dne, šedý kůň a hnědá kobylka, a ve slabinách se jim leskly kapky potu. Vypadalo to skoro jako tanec. „Stavitel hlasitě tleskal a pískal, volal Svadilfariho jménem, ale hřebec si ho nevšímal. Stavitel se za nimi rozběhl, měl v úmyslu koně chytit a přivést ho zase k rozumu, ale kaštanová kobylka jako by věděla, co má za lubem, protože zpomalila, hřívou a ušima se zboku otřela o hřebcovu hlavu a pak se dala znovu do běhu, jako by ji pronásledovali vlci, směrem k lesu. Svadilfari se hnal za ní a vzápětí oba zmizeli v přítmí pod stromy.
Stavitel zaklel, odplivl si a čekal, až se jeho kůň zase ukáže. Stíny se začaly prodlužovat, ale Svadilfari se nevracel. Stavitel se vrátil ke kamennému člunu. Podíval se k lesu. Pak si plivl do dlaní, sevřel lana a vlekl smyk po louce zarostlé trávou a jarními květinami k lomu v horách. Za úsvitu se neobjevil. Když se vrátil do Ásgardu a táhl za sebou člun, slunce už stálo vysoko na obloze. V člunu leželo deset kamenných kvádrů, víc jich neutáhl. Stavitel táhl, zastavoval a nadzvedával smyk, proklínal kameny, ale s každým krokem se zase o kousek přiblížil ke zdi.
Krásná Freyja stála v bráně a pozorovala ho. „Přinesl jsi jen deset kvádrů,” řekla mu. „Na to, abys hradbu dokončil, jich ale potřebuješ dvakrát tolik.“ Stavitel neodpověděl. Dál vlekl kvádry k nedokončené bráně, tvář neproniknutelnou jako masku. Neusmíval se, nepomrkával – už ne. „Tór se vrací z východu,“ pokračovala Freyja. „Brzy už tu bude.“ Bohové vyšli ven z Ásgardu a dívali se, jak stavitel vleče kvádry k hradbě. Připojili se k Freyje a obstoupili ji, jako by ji chtěli chránit. Nejdříve přihlíželi mlčky a pak se začali usmívat, pochechtávat a pokřikovat na stavitele.
„Hej!“ křičel Baldr. „Slunce dostaneš, jen když tu zeď dostavíš. Myslíš, že si ho odneseš s sebou domů?“ „A měsíc!“ volal Bragi. „To je ale škoda, že už nemáš koně. Mohl by sem dovléct všechny zbývající kvádry.“ Bohové se rozchechtali. V tu chvíli stavitel pustil kamenný člun. Postavil se k bohům čelem. „Vy jste mě podvedli!“ vykřikl, obličej brunátný námahou a vztekem.“ „Nepodvedli jsme tě,“ namítl Ódin. „Ne víc než ty nás. Copak si myslíš, že bychom tě nechali stavět hradbu, kdybychom věděli, že jsi z rodu obrů?“
Stavitel zvedl jednou rukou kvádr, uhodil jím o druhý a rozlomil ho vejpůl. Pak se otočil zase k bohům, v každé ruce držel polovinu kvádru, a začal růst. Byl vysoký dvacet, třicet, padesát stop. Tvář se mu zkřivila a už nevypadal jako cizinec, který loni přišel do Ásgardu, klidný a vyrovnaný. Teď jeho obličej připomínal sráz žulového útesu, zbrázděný a rozrytý vztekem a nenávistí.
„Jsem horský obr!“ zvolal. „A vy bohové jste obyčejní podvodníci a podlí křivopřísežníci. Kdybych měl svého koně, dostavěl bych tu zeď včas. Vezmu si za odměnu překrásnou Freyju, slunce i měsíc. A vás tu zanechám ve tmě a v zimě a žádná krása už vás nerozveselí.“ „Žádnou přísahu jsme neporušili,“ namítl Ódin. „Ale žádná přísaha tě ani neochrání před námi.“ Horský obr vztekle zařval a rozběhl se k bohům, v každé ruce svíral jako kyj ohromný kus žuly.
Bohové se rozestoupili a obr až nyní uviděl, kdo stojí za nimi. Veliký svalnatý bůh se zrzavým plnovousem a v železných rukavicích se rozmáchl železným kladivem. Vrhl ho ve chvíli, kdy mířilo na obra. Z jasné oblohy sjel blesk, ozvalo se tlumené zahřmění a kladivo vyletělo Tórovi z ruky. Horský obr viděl, jak se kladivo řítí k němu, rychle se zvětšuje – a pak už neviděl nikdy nic. Bohové dostavěli hradbu sami, i když jim trvalo mnoho týdnů, než v lomu vysoko v horách nalámali posledních deset kvádrů, dovlekli je celou cestu až do Ásgardu a umístili je na vrcholek brány. Nebyly ovšem tak stejnoměrné a dokonale usazené jako kvádry vytesané a usazené mistrem stavitelem.
Někteří z bohů byli toho názoru, že měli obra nechat hradbu dostavět ještě víc, než ho Tór zabil. Tór se vyjádřil, že ho těší, že mu bohové po jeho návratu z východu připravili nějakou zábavu. Loki si kupodivu, protože mu to vůbec nebylo podobné, nepřišel pro pochvalu za to, že odlákal hřebce Svadilfariho. Nikdo nevěděl, kam se poděl, i když někteří vyprávěli o nádherné kaštanové kobylce, která byla viděna na lukách pod Ásgardem. Loki byl pryč po většinu roku, a když se zase objevil, doprovázelo ho sivé hříbě. Bylo nádherné, třebaže nemělo čtyři nohy jako jiní koně, ale osm, a všude za Lokim chodilo, očichávalo ho a vůbec se chovalo, jako by byl jeho matka. A tak to pochopitelně také bylo.
Z hříběte vyrostl kůň jménem Sleipni, mohutný sivý hřebec, nejrychlejší a nejsilnější kůň, jaký se kdy narodil a narodí, kůň, který dokázal předběhnout vítr. Loki ho dal darem Ódinovi, protože to byl nejlepší kůň, jakého bohové i lidé znali. „Ódinova koně obdivovali mnozí, ale jen odvážný muž by se v Lokiho přítomnosti zmínil o jeho rodičích, a nikdo se neodvážil na to poukázat dvakrát. Loki by udělal cokoli pro to, aby vám znepříjemnil život, kdyby slyšel, jak mluvíte o tom, že odlákal Svadilfariho od jeho pána a že zachránil bohy před důsledky svého vlastního špatného nápadu. Loki na něco takového jen tak nezapomínal. Tak to byl příběh o tom, jak bohové přišli ke své hradbě.