Tór měl za manželku překrásnou Sif. Pocházela z rodu Ásů. Tór ji miloval jednak kvůli ní samotné a jednak protože měla modré oči, bílou pleť, rudé rty a krásný úsměv, a miloval i její předlouhé vlasy, které měly barvu pole ječmene na konci léta.
Tór se probudil a vytřeštil oči na spící Sif. Poškrábal se ve vousech. Pak manželku poplácal svou mohutnou rukou. „Co se ti stalo?“ zeptal se. Sif otevřela oči barvy letní oblohy. „O čem to mluvíš?“ podivila se, pohnula hlavou a zatvářila se nechápavě. Prsty se dotkla své holé růžové lebky, sáhla na ni a váhavě ji začala ohmatávat. Pak zděšeně pohlédla na Tóra. „Moje vlasy!“ To jediné ze sebe dokázala vypravit. Tór přikývl. „Jsou pryč,“ řekl. „Připravil tě o vlasy.“ „Kdo?“ nechápala Sif. Tór mlčel. Opásal se svým pásem síly Megingjördem, který zdvojnásobil jeho ohromnou sílu. „Loki,“ promluvil pak. „Udělal to Loki.“„Proč to říkáš?“ zvolala Sif a neustále si přitom ohmatávala hlavu, jako by jí třepetavý dotek jejích prstů dokázal vlasy vrátit. „Protože,“ vysvětloval Tór, „když je něco špatně, ze všeho nejdřív mě napadne, že za to může Loki. Ušetří mi to spoustu času.“ Tór zjistil, že Lokiho dveře jsou zamčené, a tak je vylomil. Rozpadly se na kusy. Zvedl Lokiho do vzduchu a řekl jen: „Proč?“ „Proč co?“ Loki se tvářil jako ztělesněná nevinnost. „Sifiny vlasy. Zlaté vlasy mé ženy. Byly tak nádherné. Proč jsi ji o ně připravil?“ Po Lokiho obličeji postupně přelétlo sto výrazů: prohnanost a úskočnost, svéhlavost a zmatek. Tór jím pořádně zatřásl. Loki sklopil oči a ze všech sil se snažil tvářit zahanbeně. „Udělal jsem to z legrace. Byl jsem opilý.“ Tór se zamračil. „Vlasy byly Sifinou chloubou. Teď si lidé budou myslet, že má hlavu oholenou za trest. Že udělala něco, co dělat neměla, s někým, s kým neměla.“ „To ano. To je pravda,“ odvětil Loki. „Pravděpodobně si to myslet budou. Bohužel jsem ji zbavil i vlasových kořínků, takže bude mít po zbytek života hlavu jako koleno…“ „Ne, nebude.“ Tór se zahleděl na Lokiho. Držel ho nyní vysoko nad hlavou a mračil se jako bouřkový mrak.
„Obávám se, že bude. Ale může nosit klobouk nebo šátek…“ „Nebude po zbytek života holohlavá!“ zahřměl Tór. „Loki, synu Laufey, jestli jí ty vlasy okamžitě nevrátíš na hlavu, rozlámu ti všechny kosti v těle až do poslední. Jednu po druhé. A jestli jí vlasy neporostou jako dřív, vrátím se a rozlámu ti všechny kosti v těle až do poslední znovu. A znovu. Budu to dělat každý den, a půjde mi to čím dál líp,“ pokračoval a zdálo se, že se mu maličko zlepšuje nálada. „Ne!“ vykřikl Loki. „Já jí ty vlasy vrátit nemůžu. To takhle nejde.“ „Dneska,“ uvažoval Tór, „mi rozlámání všech kostí v tvém těle potrvá tak hodinu. Ale když získám trochu cviku, vsadím se, že se mi to podaří zkrátit na čtvrthodinku. Jsem zvědavý, jak to půjde.“ Začal Lokimu lámat první kost. „Skřítci!“ zavřeštěl Loki. „Cože?“ „Skřítci! Ti dokážou všechno. Jistě budou umět vyrobit Sif zlaté vlasy, které jí přilnou ke kůži a porostou jako živé, nádherné kadeře. Oni to dokážou. Přísahám, že ano.“ „V tom případě,“ prohlásil Tór, „se k nim hleď vypravit a domluv to.“ Pak Lokiho pustil a ten dopadl z výšky na podlahu.“
„Loki se vyškrábal na nohy a spěchal pryč, než mu Tór stihne zlámat další kosti. Obul si své boty, s jejichž pomocí dokázal putovat po obloze, a vypravil se do země temných álfů, Svartálfheimu, kde měli své dílny skřítci. Usoudil, že nejzručnější řemeslníci ze všech jsou tři skřítci známí jako Ívaldiho synové. Loki šel do jejich podzemní kovárny. „Buďte zdrávi, synové Ívaldiho. Poptával jsem se a řekli mi, že Brokk a jeho bratr Eitri jsou ti nejšikovnější řemeslníci, jací kdy mezi skřítky žili,“ pravil. „Kdepak,“ namítl jeden z Ívaldiho synů. „To jsme my. Nejšikovnější řemeslníci mezi skřítky jsme my.“ „Brokk a Eitri určitě dokážou vytvořit stejně nádherné a důmyslné poklady, jako jsou ty vaše.“ „To jsou lži!“ vykřikl nejvyšší z Ívaldiho synů. „Těm neschopným nešikům bych nesvěřil ani podkování koně.“ Nejmenší a nejmoudřejší z Ívaldiho synů jen pokrčil rameny. „Cokoli udělají, my dokážeme líp.“ „Doslechl jsem se, že vás vyzvali k soutěži,“ řekl Loki. „Tři poklady. Bohové Ásů mají rozhodnout, kdo vyrobí nejkrásnější. A mimochodem, jedna ze vzácností, které vyrobíte, musí být vlasy. Stále rostoucí, nádherné zlaté vlasy.“ „To dokážeme,“ prohlásil jeden z Ívaldiho synů. I sám Loki je stěží dokázal od sebe rozeznat.“
„Pak se Loki vydal přes horu navštívit skřítka jménem Brokk do dílny, kterou sdílel se svým bratrem Eitrim. „Ívaldiho synové vyrábějí tři poklady, chtějí je dát darem bohům z Ásgardu,“ řekl jim. „Bohové budou vzácnosti posuzovat. Ívaldiho synové mě požádali, abych vám řekl, že si jsou jistí, že ty a tvůj bratr Eitri nedokážete vyrobit nic tak krásného jako oni. Říkají vám ,neschopní nešikové‘.“ Brokk však nebyl žádný hlupák. „Loki, tohle mi připadá hrozně podezřelé,“ prohlásil. „Nejsou to náhodou zas nějaké tvoje čachry? Vnést nesvár mezi mě a Eitriho a Ívaldiho kluky je přesně podle tvého gusta.“ Loki se snažil tvářit tak bezelstně, jak jen uměl, takže bezelstně skutečně vypadal. „Já s tím nemám nic společného,“ pravil nevinně. „Jen mě napadlo, že byste o tom měli vědět.“ „A žádný tvůj osobní zájem v tom opravdu není?“ ujišťoval se Brokk. „Ani v nejmenším.“ Brokk pokýval hlavou a pohlédl na Lokiho. Brokkův bratr Eitri byl nesmírně zručný řemeslník, ale Brokk byl z nich dvou chytřejší a odhodlanější. „Tak v tom případě se se syny Ívaldiho ochotně utkáme v soutěži, kdo je zručnější, a posoudí to bohové. Nemám nejmenších pochyb, že Eitri dokáže ukovat lepší a důmyslnější věci než ti Ívaldiho ubožáci. Ale chtěl bych, aby ses na tom podílel také, Loki, co ty na to?“
„Co tím myslíš?“ podivil se Loki. „Chceme tvou hlavu,“ odpověděl Brokk. „Když soutěž vyhrajeme, dostaneme tvou hlavu, Loki. V té tvojí hlavě se totiž pořád něco děje a já jsem přesvědčený, že Eitri by z ní dokázal vyrobit nějaké báječné zařízení. Třeba myslící stroj. Nebo kalamář.“ Loki se navenek stále usmíval, ale uvnitř zuřil. Den začal tak slibně. V každém případě ale musí nějak zařídit, aby Eitri a Brokk soutěž prohráli; bohové stejně dostanou od skřítků šest nádherných pokladů a Sif zase bude mít své zlaté vlasy. To zvládne. Je přece Loki. „Samozřejmě,“ přikývl. „Mou hlavu. Proč ne?“ Synové Ívaldiho na druhé straně hory vyráběli své vzácnosti. Loki si s nimi starosti nedělal. Musel se ale ujistit, že Brokk a Eitri v žádném případě nevyhrají. Brokk a Eitri vešli do kovárny. Uvnitř byla tma osvětlovaná jen oranžovou září žhnoucího dřevěného uhlí. Eitri vzal z police prasečí kůži a vložil ji do výhně. „Tuhle kůži jsem si schovával přesně na něco takového,“ prohlásil. Brokk jen přikývl. „Tak dobře,“ pravil Eitri. „Brokku, ty se postav k měchům. Pořádně dmýchej. Potřebuju aby se to důkladně rozpálilo a ani na chvilku nezchladlo, jinak se to nepodaří. Dmýchej. Dmýchej.“
Brokk začal dmýchat a vyslal do srdce výhně proud vzduchu bohatého na kyslík, takže se všechno začalo zahřívat. Už to dělal mnohokrát. Eitri přihlížel, dokud nebyl spokojený a nebyl si jistý, že všechno proběhne podle jeho představ. Vyšel ven a chtěl začít pracovat na svém výtvoru venku před kovárnou. Když otevřel dveře, dovnitř vlétl velký černý hmyz. Nebyl to ovád ani jiná bodavá moucha; byl mnohem větší. Uvnitř začal zlověstně poletovat po místnosti. Brokk slyšel, jak Eitri před kovárnou buší kladivem, piluje, tepe, tvaruje a tluče. Velká černá moucha – byla to ta největší a nejčernější moucha, jakou jste kdy viděli – usedla Brokkovi na hřbet ruky. Brokk svíral oběma rukama držadla měchů. Nepřestal dmýchat, aby mouchu odehnal. Moucha Brokka bolestivě štípla do hřbetu ruky. Brokk dmýchal pořád dál. Otevřely se dveře, vešel Eitri a opatrně vytáhl hotové dílo z výhně. Vypadalo jako ohromný kanec se štětinami ze zářivého zlata. „Dobrá práce,“ prohlásil Eitri. „Kdyby byla výheň o zlomek stupně rozpálenější nebo chladnější, celá naše snaha by přišla vniveč.“
„I ty jsi odvedl dobrou práci,“ odpověděl Brokk. Černá moucha seděla v rohu na stropě a nadouvala se zuřivostí a vztekem. Eitri vzal kus zlata a položil ho na kovadlinu. „Tak,“ prohlásil. „Tahle další věc na ně určitě udělá dojem. Až zavolám, začni dmýchat, a nezpomaluj, nezrychluj ani nepřestávej, ať se děje cokoli. Je to piplavá práce.“ „Rozumím,“ odpověděl Brokk. Eitri odešel z místnosti a pustil se do práce. Brokk počkal, dokud neuslyšel jeho zavolání, a začal dmýchat. Černá moucha zamyšleně zakroužila po místnosti a pak usedla Brokkovi na krk. Štítivě odlezla stranou, aby se vyhnula pramínku potu, protože v kovárně bylo horko a dusno. Pak Brokka vší silou štípla. Na skřítkově krku se rudá krev smísila s potem, ale Brokk dmýchal pořád dál. Pak se vrátil Eitri. Vytáhl z výhně doběla rozžhavený pažní náramek. Vhodil ho do kamenné chladicí nádržky a prudce ho zakalil. Když náramek spadl do vody, vyvalil se z ní oblak páry. Náramek začal stydnout a jeho barva rychle přecházela z oranžové ve žhavě rudou, a když vychladl úplně, ve zlatou. „Jmenuje se Draupni,“ řekl Eitri. „Ten, z něhož kanou náramky? To je pro náramek opravdu zvláštní jméno,“ podivil se Brokk.“
„Pro tenhle ne,“ odpověděl Eitri a vysvětlil Brokkovi, co je na tomhle náramku tak zvláštního. „A teď,“ pravil Eitri, „je na řadě něco, co už jsem chtěl vyrobit hodně dávno. Bude to moje mistrovské dílo. Ale je to ještě složitější než ty dvě předchozí věci. Takže budeš muset…“ „Dmýchat a ani na okamžik nepřestat?“ přerušil ho Brokk. „Přesně tak,“ přikývl Eitri. „Ještě pozorněji než předtím. Ale nesmíš zrychlit ani zpomalit, jinak všechno pokazíš.“ Eitri vzal tyč surového železa, větší, než černá moucha (byl to Loki) kdy viděla, a vhodil ji do výhně. Pak vyšel z místnosti a zavolal na Brokka, aby začal dmýchat. Brokk se do toho pustil, a jak Eitri železo vytahoval, tvaroval, spojoval a sceloval, jeho kladivo dunělo. Loki v muší podobě usoudil, že už není čas na jemnůstky. Eitriho mistrovský kus docela jistě udělá na bohy dojem, a pokud ta věc na bohy udělá dojem dostatečný, Loki přijde o hlavu. Loki usedl Brokkovi mezi oči a začal skřítka kousat do víček. Skřítek dmýchal dál, oči ho štípaly. Loki se zakousl ještě hlouběji, silněji, se zoufalým odhodláním. Skřítkovi začala z víček prýštit krev, stékala mu do očí a po obličeji a oslepila ho.“
„Brokk mžoural, potřásal hlavou a snažil se mouchy zbavit. Trhal hlavou ze strany na stranu. Špulil ústa a snažil se mouchu odfouknout. Ale k ničemu to nebylo. Moucha ho štípala dál a skřítek měl oči zalité krví. Hlavou mu projížděla palčivá bolest. Brokk začal počítat, a když stlačil měchy až dolů, máchl jednou rukou a ohnal se po mouše tak rychle a s takovou silou, že Loki stěží vyvázl životem. Pak se Brokk znovu chopil měchů a dmýchal dál. „Stačí!“ vykřikl Eitri. Černá moucha zmateně poletovala po místnosti. Eitri otevřel dveře, takže mohla uniknout. Eitri nespokojeně pohlédl na bratra. Brokk měl tvář zbrocenou krví a potem. „Nevím, co jsi měl za lubem tentokrát,“ pravil Eitri. „Ale stačilo málo, a všechno jsi zničil. Na konci byla teplota nerovnoměrná. Výsledek není zdaleka tak ohromující, jak jsem doufal. Uvidíme.“ Otevřenými dveřmi se vloudal Loki ve své vlastní podobě. „Tak co, už jste připravení na soutěž?“ zeptal se. „Do Ásgardu může jít Brokk, předloží mé dary bohům a usekne ti hlavu,“ odpověděl Eitri. „Mně je nejlíp tady v mé kovárně, když něco vyrábím.“ Brokk se na Lokiho zahleděl zpod opuchlých víček. „Už se těším, až ti useknu hlavu,“ prohlásil. „Teď už na tom mám osobní zájem.“