I. Před počátkem nebylo nic – žádná země, žádná nebesa, žádné hvězdy, žádná obloha: jen mlhavý svět, beztvarý a neohraničený, a neustále plápolající svět ohně. Na severu ležel Niflheim, svět temnoty. Zde se mlhou plazí jedenáct jedovatých řek, které vytékají ze stejného pramene v samém středu všeho, ze řvoucího víru jménem Hvergelmi.
V Niflheimu panuje nesnesitelný mráz a vznáší se nad ním těžké, temné ovzduší, které všechno zahaluje. Opar zakrývá i oblohu a nad zemí se převaluje mrazivá mlha. Na jihu je Múspell.Múspell je oheň. Všechno tam žhne a plápolá. Niflheim je šedý, ale Múspell je proti mrazivému mlžnému světu zářící, žhavá láva. Země plála burácejícím žárem kovářské výhně; nebyla tam žádná pevnina, žádná obloha. Nic, jen jiskry a výbuchy žáru, rozpuštěné skály a žhavé uhlíky. V Múspellu, na okraji výhně, která spaluje mlhu na světlo, tam, kde končí země, stál Surt, jenž žije mnohem déle než bohové. Stojí tam i nyní. Drží planoucí meč a bublající láva a mrazivá mlha jsou pro něj jedno a totéž. Říká se, že až nastane ragnarök, konec světa, teprve tehdy opustí Surt své stanoviště. Vydá se z Múspellu s planoucím mečem, sežehne svět ohněm a bohové před ním budou jeden po druhém klesat na kolena.
II. Mezi Múspellem a Niflheimem je propast, prázdná nicota bez tvaru. Řeky z mlžného světa tečou do propasti, které se říká Ginnungagap, „zející hlubina“. Během nezměrně dlouhé doby tyto jedovaté řeky v prostoru mezi ohněm a mlhou pomalu ztuhly v obrovité ledovce. Led na severní straně propasti byl pokryt zmrzlou mlhou a kousky ledu, ale na jihu, kde ledovce hraničily se zemí ohně, na něj dopadaly uhlíky a jiskry z Múspellu a teplé větry z plamenné země ohřály vzduch nad ledem, takže byl mírný a příjemný jako v jarní den.
Tam, kde se led a oheň setkaly, led roztál a ve vodách se objevil život: podoba bytosti větší než celé světy, ohromnější než jakýkoli obr, který kdy byl nebo bude stvořen. Bytost nebyla muž ani žena, ale oboje zároveň. Tento tvor byl předkem všech obrů a říkal si Ymi. Ymi nebyla jediná živá bytost, která během tání ledu vznikla: objevila se i bezrohá kráva, větší, než si kdo dokáže představit. Olizovala slané ledové kvádry, aby se nasytila a napojila, a z jejích čtyř struků se jako řeky vyřinulo mléko. Tímto mlékem se Ymi živil. Obr pil mléko a rostl. Ymi krávu pojmenoval Audhumla. Kráva svým růžovým jazykem vylízala z ledových kvádrů lidské postavy: první den vlasy muže, druhý den jeho hlavu, třetí den se objevilo celé mužské tělo. Byl to Búri, předek bohů.
Ymi usnul, a zatímco spal, narodily se mu děti. Z Ymiho levého podpaží se zrodil obr a obryně a z jeho nohou šestihlavý obr. Všichni obři jsou potomky Ymiho dětí. Búri si mezi těmito obry našel manželku a narodil se jim syn jménem Bor. Ten se oženil s obryní Bestlou a měli spolu tři syny: Ódina, Viliho a Véa. Ódin, Vili a Vé, tři Borovi synové, dospěli v muže. Jak vyrůstali, viděli v dálce plameny Múspellu a temnotu Niflheimu, ale věděli, že na obou těchto místech by nalezli smrt. Bratři byli navždy uvězněni v Ginnungagapu, hluboké propasti mezi ohněm a mlhou. Bylo to stejné, jako by nebyli nikde. Nebylo tu moře ani písek, tráva ani kameny, žádná půda, obloha ani hvězdy. Tehdy neexistoval svět, nebe ani země. Propast se nacházela v nicotě: byla to prázdnota čekající, až ji naplní život a bytí. Nastal čas pro stvoření veškerenstva.
Vé, Vili a Ódin se na sebe podívali a promluvili o tom, co je potřeba v propasti Ginnungagap všechno udělat. Hovořili o světe, životě a budoucnosti. Pak Ódin, Vili a Vé zabili obra Ymiho. Museli to udělat. Jinak by nedokázali stvořit světy. Byl to počátek všech věcí, smrt, která umožnila zrození života. Probodli ohromného obra. Z Ymiho mrtvého těla vytrysklo nepředstavitelné množství krve; vodotrysky krve slané jako moře a šedé jako oceány vystříkly tak náhle a prudce, že ohromná potopa spláchla a zahubila všechny obry. (Jen obr Bergelmi, Ymiho vnuk, a jeho žena přežili, protože vyšplhali na dřevěný žlab, který je nesl jako člun. Všichni obři, které dnes vídáme a bojíme se jich, jsou jejich potomci.)
Ódin a jeho bratři vytvořili z Ymiho masa hlínu. Z jeho kostí navršili hory a útesy. Kameny a oblázky, písek a štěrk, jak je znáte, vznikly z Ymiho zubů a úlomků kostí, které polámali a rozdrtili Ódin, Vili a Vé, když s ním bojovali. Moře, která obklopují světy, jsou z Ymiho krve a potu. Podívejte se na oblohu: díváte se do nitra Ymiho lebky. Hvězdy, jež vidíte v noci, planety, komety a létavice, jsou jiskry vyletující z ohňů Múspellu. A mraky, které vám ve dne plynou nad hlavou? Kdysi bývaly Ymiho mozkem a kdoví, o čem ještě teď přemýšlejí.
III. Svět je plochý kotouč a kolem něj se rozkládá moře. Na okrajích světa u nejhlubších moří žijí obři. Aby si Ódin, Vili a Vé obry udrželi od těla, postavili kolem středu světa zeď z Ymiho řas. Prostor za zdmi nazvali Midgard. Midgard byl prázdný. Krajina tu byla překrásná, ale nikdo se neprocházel po lukách, nerybařil v průzračných vodách, netoulal se skalnatými horami ani nepozoroval mraky. Ódin, Vili a Vé věděli, že svět není světem, dokud není obydlený. Chodili po horách i nížinami, hledali lidi, ale nikoho nenašli. Až konečně na pruhu oblázků na břehu moře nalezli dvě polena, jež přinesly vlny. Připlula sem s přílivem a byla vržena na břeh. První poleno bylo z dřeva jasanu.
Jasan je odolný, krásný strom a jeho kořeny vrůstají hluboko do země. Jeho dřevo se snadno zpracovává, neštípe se a nepraská. Z jasanového dřeva se dá udělat topůrko nástroje nebo ratiště oštěpu. Druhé poleno, které našli u moře vedle prvního, tak blízko, že se jej téměř dotýkalo, bylo z dřeva jilmu. Je to půvabný strom, ale dřevo má tak tvrdé, že se z něj dělají ta nejpevnější prkna a trámy; lze z něj postavit krásný dům nebo sídlo. Bohové obě polena sebrali. Postavili je kolmo na písek, byla vysoká jako člověk. Ódin je uchopil a vdechl jim život, nejdřív prvnímu a pak druhému. Už to nebyla mrtvá polena na břehu moře: ožila.
Vili jim dal vůli: daroval jim moudrost a odhodlanost. Nyní se mohla pohybovat a něco si přát. Vé polena vyřezal do podoby lidí. Udělal jim uši, aby slyšela, oči, aby viděla, a rty, aby mohla mluvit. Na břehu moře nyní stála dvě polena v podobě nahých lidí. Vé jednomu vyřezal mužské přirození a druhému ženské. Pak tři bratři ušili muži i ženě oděv, aby se mohli zakrýt a nebyla jim zima v ledových sprškách mořské vody na břehu na kraji světa. Úplně nakonec dali dvěma lidem, které stvořili, jména: muže pojmenovali Ask a ženu Embla.
Ask a Embla se stali otcem a matkou nás všech: každá lidská bytost vděčí za svůj život svým rodičům, prarodičům a praprarodičům. Když se vrátíte na samý počátek, zjistíte, že předky nás všech byli Ask a Embla. Embla a Ask zůstali v Midgardu, v bezpečí za zdí, kterou bohové postavili z Ymiho řas. V Midgardu si postavili dům a byli tam chráněni před obry, nestvůrami a jinými nebezpečími, která číhala v pustině. V Midgardu mohli nerušeně vychovávat své děti. To proto je Ódin nazýván Otcem všech. Byl totiž otcem bohů a také vdechl život prarodičům prarodičů našich prarodičů. Ať jsme bohové či smrtelníci, Ódin je otcem nás všech.