Vlk Fenris a had z Midgårdu jsou největší příšery, jaké se kdy vyskytly. Zpočátku byly malé, a tak se mohlo stát, že bohové hned nepoznali, jaké pro ně znamenají nebezpečí. Nevěděli, odkud přišly - náhle tu byly. V lese v Asgårdu. Objevil je Tyr, jak si spolu hrají.
Vlče skákalo, co mu zatím nepoddajné nohy dovolily, vstříc háděti, a to se zase snažilo vztyčit. Ale nemohlo se zvedat, protože celé tělo vlastně tvořil ocas. Hádě syčelo a plivalo z úst malé ohýnky směrem k vlčeti. Tyr, který byl v podstatě osamělý a ponurý bůh, se těmi podivnými mláďátky velice bavil. Pak přišli ostatní bohové a bavili se též. Loki se tomu jen smál a prohodil:
„Ano, děti jsou vždy roztomilé.“
Balder, který se nikdy nesmál a byl daleko vážnější, jen dodal
„Ale vždycky nebudou tak roztomilé.“
Poznal totiž, že to není docela obyčejné vlče a docela obyčejné háďátko. Had byl plavý a vlk měl na hřbetě klikatou temnou čáru jako zmije. Obé mláďátka měla pohled tak pichlavý, až pálil v očích. Nyní byl i Tor opatrný:
„Mláďátka pocházejí od veleobrů,“ prohlásil a uchopil svůj mlat. „Dovolte, abych je zabil.“
„Nikdy,“ vykřikla Freja, „to by bylo škoda.“
Tyr, který mláďátka objevil, se domníval, že jim rozumí nejlépe. Proto řekl:
„Jak by se mohla taková mláďátka od veleobrů dostat až doprostřed Asgårdu?“
Balder pohlédl na Lokiho a totéž učinili ostatní. Loki jejich pohledy neopětoval. Měl takový zvyk, že se vůbec na nikoho nedíval zpříma.
„A i kdyby to byla mláďátka od veleobrů,“ pokračoval Tyr, „nyní patří nám. Až budou větší a nebezpečnější, budou nebezpečná i pro veleobry. Jenom je musíme správné vychovávat.“
„Che, che,“ ozval se Loki, „tedy tajná zbraň bohů proti veleobrům.“
Odin sešel z Lidskjalvu a zadíval se pozorné na obě zvířátka. Řekl:
„Považuj za chybu, když promeškáš příležitost někoho poznat. Nikdy nenech na pokoji své nepřátele.“
S touto moudrostí se vzdálil. Mladí bohové nevěděli, jak si mají jeho slova vyložit. Jestliže se Odina na něco zeptali, většinou jim odpověděl:
„Moudrý se může ptát a současně si odpovídat, jinak ho nenazývejme moudrým.“
Balder a Tor se domnívali, že podle Odina byla ta zvířata výlupkem všeho zla a podle toho by se s nimi mělo zacházet. Tyr zastával názor, že by je měli používat pro boj s nepřítelem.
„Vždyť můžeme počkat, co z nich vyroste.“
„Tedy jen na tvou zodpovědnost,“ řekl Tor. „Postaráš se o to, aby byli řádné vychováni.“
Tyr se hned pustil do práce. Vlče nazval Fenris a netrvalo dlouho, vlče slyšelo na své jméno. Přiběhlo na zavolání. Při každé příležitosti bylo slyšet Tora: Fenrisi, Fenrisi, ke mně, pojď k pánovi, no honem, honem. Vlka bylo slyšet také, nejprve jen slabé pískání, ale jak dny ubíhaly, ozývalo se stále výrazněji a silněji vytí. To už přestávala legrace.
S hadem to bylo ještě horší. Tyr ho pojmenoval Jørmundgand, ale had na to jméno nikdy neslyšel, čemuž se nelze divit. Lezl tam, kam chtěl, a brzy bylo nemožné ho najít. To až později, neboť vyrostl tak, že se nemohl nikam schovat. Každý týden byl dvakrát větší, což bylo na pováženou. Když nalezl cestu k Ydunině jabloni, obtočil se kolem ní a Yduna prohlásila, že si bude hledat jinou práci, dokud had nezmizí. Má prý jedovatý dech, každý to cítí, a Yduna v tom případě nemůže zaručit, že jablka nebudou otrávená. Bohové z toho můžou onemocnět.
„Rozdrtím tomu hadovi, té zrůdě od veleobrů, lebku,“ prohlásil Tor. Tyr se ozval, že si s hadem mohou dělat, co chtějí. Je to nevychovanec, ani neví, jak se jmenuje. Ale vlka Fenrise by bohové měli nechat na pokoji. Je ochočený, a Tyr ho dokonce naučil mluvit. Až vyroste a bude těžko ovladatelný, vždycky mu můžou dát vodítko.
„Rozdrtím tomu hadovi lebku,“ opakoval Tor. Loki ho však upozornil, že had vůbec žádnou lebku nemá, protože nemá kosti. Je skrznaskrz samá chrupavka. Tor bude riskovat, že jeho kladivo zůstane vězet v hadovi a že jej nebude moci vytáhnout. Kromě toho byl had plný jedovatých červů a jedu. Jestliže se Torovi podaří způsobit hadovi otevřenou ránu, jed z ní vyteče. Nejlepší by bylo hada utopit. Jen tak bude možné zbavit se potoků krve a jedu v posvátném Asgårdu. Odin přikývl, a nakonec bylo na Torovi odtáhnout hada pryč.
Byl jediný, kdo to zvládl. Ale musel si na to vzít ježaté železné rukavice, aby slizké tělo, které se ho pokoušelo obtočit a udusit, pevně udržel. Zamířil s hadem až na nejzazší útesy, kde se světové moře stýkalo s Asgårdem. Celou cestu funěl námahou a potýkal se se zuřícím hadem, jehož jedovatou tlamu držel v železné rukavici. Tor přitom nadával, jak mohli být bohové tak lehkomyslní a hřát si na prsou takového hada.
V háji Asgårdu pobíhal Tyr se svým Fenrisem. Důrazně prohlásil, že to je hlídač k pohledání. Na to Balder jen pokýval hlavou a Loki se usmál.