Uprostřed svatého háje v Asgårdu byla též ovocná zahrada. V této zahradě stála jabloň, jejíž plody mohli jíst pouze bohové. Ti, kteří jedli jablka, si udrželi věčné zdraví a mládí, což byla vlastnost bohů. Bohové neměli zájem, aby i jiní, neřkuli veleobři, měli stejnou výhodu. Pak by se rovnali bohům.
Veleobři roztrušovali, že ti, kdo tato jablka pojídají, se nikdy nestanou dospělými. Byla to však jen závist. Veleobři by také rádi jedli tato jablka, dokonce by rádi měli zázračnou jabloň nablízku. Mohli by tak bohům ukrást jejich mládí a možná, že by byli uchráněni stáří, nebo dokonce smrti. Zahrada s jabloní byla ovšem dobře střežena a směli do ní vcházet jen výše postavení bohové. Sami však nemohli česat jablka.
Před dávnými časy se totiž stalo, že Tor snědl příliš mnoho jablek, a nedokázal pak ovládnout své síly. Proto to bylo nyní zařízeno tak, že pouze jeden z bohů mohl jablka trhat, skladovat na zimu a rozdělovat. Byla to Yduna, která se stala bohyní mládí a zdraví a která podle toho i vypadala.
Když na ni věčně básnící bůh Brage pohlédl, vypadal, jako by spatřil zjevení. Rozehrál struny své harfy a opěvoval její krásu. Yduna zčervenala tak, že její tváře byly podobné jablkům. Svou zahradu zřídkakdy opouštěla. Čekala ji tam vždy spousta práce a bylo tam krásněji než jinde.
Téměř se nezúčastňovala porad bohů a Brage, který ji nerad spouštěl z očí, se proto nezúčastňoval též. Kromě toho se o politiku vůbec nezajímal.
Jednou, když byla Yduna sama — Brage ji totiž opustil, aby zkomponoval báseň o své touze —, navštívil ji Loke s ranečkem plným velkých červených jablek. Měl vždy naspěch, mohl létat jako pták nebo běhat jako zajíc. Oznámil jí, že v lese nedaleko země veleobrů spatřil jabloň, která mu připomínala tu, jež rostla v Ydunině zahradě. Jablka vypadala stejně a Loke sám jedno ochutnal. Od té doby nebyl ani o den starší, a pojal proto podezření, že tato jablka mají stejnou moc a působí stejně jako Ydunina jablka.
Yduna pohlédla na Lokeho a na jablka, Loke pohlédl na jablka a na Ydunu. Neřekli si ani slovo, ale Loke věděl, co si Yduna myslí. Myslela si: Co by se stalo, kdyby se veleobři zmocnili těchto jablek! Může Lokemu věřit? Yduna nemohla vědět, co si Loke myslí, a tak se ozval:
„Nikomu jinému jsem o tom neřekl, jen tobě. Není důvod strašit ostatní bohy. Nebo si myslíš něco jiného? Tvá jablka tříbí rozum.“
Podal Yduně jedno jablko, čímž ji přiměl, aby do něho kousla. Postávala a ochutnávala.
„Chutná... chutná téměř jako moje jablko.“
„Taky si myslím,“ přisvědčil Loke, „i když nemá tak jemnou chuť. Ale nesmíme se unáhlovat. Budu ti k dispozici jako pokusná osoba. V příštích deseti dnech budu jíst jablka ze svého ranečku a nebudu jíst tvoje. Jestliže nezpozoruji žádný rozdíl, pak musíš rozhodnout co dál.“
Tak se také stalo. Loke snědl deset jablek ze svého ranečku. Po deseti dnech přišel opět k Yduně - a ta musela přiznat, i když to neřekla nahlas, že nikdy předtím nespatřila Lokeho krásnějšího a mladšího. I když oceňovala mládí a krásu - byla to přece její odbornost —, netěšilo ji ani v nejmenším prohlížet si Lokeho. Cítila, že by se to dotklo její cti. Hrozné pomyšlení - i jinde rostou jablka stejné mimořádná jako ta její!
„Nikomu ani slovo,“ poprosila Lokeho.
„Na mou čest,“ odpověděl Loke, „pro mě za mě to zůstane tajemstvím. Tvých jablek máme dost. Ale chtěl bych dodat, že...“
Loke se odmlčel a vypadal starostlivé. Yduna uhádla, co si myslí. Přinejmenším totéž co ona: Jen aby veleobři neobjevili tato jablka...
Pak řekla:
„Jestliže veleobři objeví tato jablka a jsou-li skutečně stejná jako moje, jen vyrostla sama od sebe, pak...“
Víc neřekla a Loke ji doplnil:
„Pak to bude znamenat zánik bohů.“ Použil opět to strašné slovo ragnarok a Yduna je opakovala.
Vypadala při tom, jako by se jí v ústech rozlil jed. Přispěchal Brage, který nevydržel bez pohledu na Ydunu příliš dlouho. Nesnesl pomyšlení, že má Yduna starosti, a chtěl si proto s Lokem vážně promluvit. Ale Yduna Brageho odbyla, že nemá čas. To mu ještě nikdy neřekla, a on odešel zarmoucený. Napsal báseň plnou nářku o odmítnuté lásce a o útrapách žárlivosti. Yduna Lokemu navrhla:
„Nemůžeme ten strom vykopat a zasadit ho v Asgårdu?“
„To není problém,“ odpověděl Loke. „Ale Tor musí být při tom.“
„To ne,“ odvětila Yduna. „Co ví Tor, to se dozvědí ostatní bohové. Chtěla bych se na ten strom podívat sama. Musíš mě tam zanést.“
„O tom vůbec neuvažuj. Je to příliš nebezpečné. Nejde o létání, to je radost. Ale pomysli, že by nás spatřili veleobři.“
Ydunu, která den co den žila jen ve své zahradě, opanovala zvědavost. Měla nejen chuť podívat se na onu jabloň, ale chtěla i vyrazit do světa a létat vzduchem. Protože byla bohyní mládí a zdraví, netrápily ji žádné starosti. Loke nakonec s její žádostí souhlasil.
Příštího rána, když Yduna rozdala bohům po jednom jablku, vydala se na cestu. Brageho poprosila, aby ji zastupoval. Loke se proměnil v orla a Yduna v pořádného vrabce, neboť chtěla, aby ji mohl bez obtíží nést v pařátech a aby ji veleobři nezpozorovali.
Když Loke s Ydunou vzlétli, rozjařilo je to oba tak, že začali brebentit o banalitách jako lidé, když cestují. Loke neletěl přímo. Chtěl Yduně ukázat kousek širého světa. Nyní, když byli na cestě, zapomněli - aspoň ona -, jak je záležitost, za kterou se vydali, nebezpečná. Když konečně přistáli u jabloně, poznala naše odbornice, že je to úplně jiný druh jabloně.
To je oba ještě víc rozjařilo a Yduna už necítila žádné nebezpečí. Pohlédla na Lokeho, který se z orla proměnil v člověka, a nemohla pochopit, že vypadal tak nádherně, když nejedl její jablka. Nedělal si z ní blázny? Nebo prostě nestárnul a nezáleželo na tom, co jedl?
Loke věděl, co si myslí, a usmál se.
V témže okamžiku se zatmělo, přestože do té chvíle bylo nebe bez mráčků. Černý mrak se snášel níž a níž, až je úplně zakryl. V témže okamžiku Yduna zmizela. Ukázalo se, že mrak byl vlastně obrovský pták. Yduna se ocitla opět ve vzduchu, ale tentokrát letěla do země Udgård. Obrovský pták byl samozřejmě veleobr, který ji unášel. Loke se sice proměnil v orla, ale tak obrovského ptáka nemohl dohonit. Yduna tedy byla unesena a Loke nepospíchal s návratem do Asgårdu, kde by to musel sdělit bohům.
První objevil Ydunino zmizení Brage. Zanotoval srdcervoucí žalozpěvy a všichni ptáčkové v zahradě se přidali. Bohové byli šokováni až následujícího rána, když se odebrali do zahrady a Ydunu tam nenalezli. Mohli si samozřejmě utrhnout jablko sami, ale úplně je přešla chuť. Pozorovali na sobě i na druhých, jak jsou unavení a bez elánu. Ukázalo se, že i když byla jablka na dosah ruky, chyběla jim bohyně zdraví a mládí. Tady byla dobrá rada drahá, a proto se bohové, jak tam tak postávali, hned shromáždili k poradě. Ani se neobtěžovali na obvyklé poradní místo.
Kdo viděl Ydunu naposled?
Viděl ji Brage, avšak ve společnosti Lokeho.
Všichni bohové na sebe pohlédli. Odin sešel dolů z Lidskjalvu. Všechny převyšoval vzrůstem a všechny si změřil svým jedním okem. Z Lidskjalvu spatřil mohutného ptáka, letícího s kořistí v drápech velikou rychlostí do země veleobrů. Od svých havranů se dozvěděl, že Loke a Yduna opustili Asgård. Všichni bohové okamžité povolali Lokeho, a ten přispěchal jako schlíplý pes, který čeká, že dostane výprask.
Když však spatřil jejich rozhořčené pohledy, napřímil se a pohlédl všem odhodlaně do očí. Vyprávěl o jablkách v lese a o tom, že tato jablka dvanáct dní jedl a cítil se v dobré formě, zatímco bohové, kteří pojídali Ydunina jablka, vypadali, jako by se každou chvíli měli zhroutit. Loke se bránil také tím, že Yduna chtěla jablka za každou cenu spatřit na vlastní oči. Myslela si možná, že Loke je natrhal z jejího vlastního stromu. Bylo však obvyklé, že bohové Lokemu nevěřili.
Zvláště Tor nyní křičel, že na Lokeho není spolehnutí, protože není skutečný bůh. Byl ve spojení s veleobry, a musí tedy jednou provždy dostat za vyučenou. Tor uchopil svůj mlat, ale Balder ho zadržel:
„Kdo pomůže dostat Ydunu nazpět?“
Všichni mlčeli, neboť si uvědomili, že to může udělat jen Loke.
„Pokusím se,“ oznámil Loke.
„Když Ydunu nepřivedeš nazpět, můžeš zůstat tam, odkud pocházíš,“ poznamenal Tyr.
„To by znamenalo zánik bohů,“ namítl Loke a všichni věděli, že má pravdu. Nevěděli však, zda tím myslel, že bohové zajdou bez Yduny, anebo bez něho.
Od té doby, co Yduna zmizela, nebyli bohové k ničemu. Cítili se slabí a nanejvýš nervózní. Jenom Heimdal stál u mostu z duhy, připravený zadout do svého rohu Gjalleru, a Odin pozoroval z Lidskjalvu celý svět, zvláště Lokeho, který byl nyní opět okřídlený.
Proměnil se v sokola, aby to nebylo tak jednotvárné. Odin stále vyhlížel Ydunu, ale veleobři ji skryli tak dobře, že ji nespatřil. I on pozoroval, že ho stáří oslabilo. Žil od zrození času. Nyní, když bohyně určená k rozdávání jablek zmizela, dělalo mu potíže mít své jedno oko otevřené. Seděl a klímal. Avšak náhle zvedl hlavu a zbystřil zrak. Spatřil sokola letícího z Udgårdu, který držel v pařátech ořech.
Zanedlouho se objevil obrovský pták, kterého již znal. Byl to onen veleobr, který unesl Ydunu a jemuž teď Loke Ydunu vzal. Ořech v pařátech Lokeho byla nade vši pochybnost Yduna. Obrovský pták se snažil sokola, který byl samozřejmé o mnoho menší, dohonit. Téměř se mu to podařilo. Proto dal Odin příkaz svému pomocníkovi Hermodovi, celému schvácenému, jak právě přiběhl, aby zapálil v bráně Asgårdu hranici.
Loke ji hned spatřil svým sokolím zrakem a vyhnul se jí. Ale veleobr, který se ocitl na neznámém místě, tak dobře neviděl. Vlétl do brány a plameny ho pohltily. Bylo hrozné dívat se na něho, a ještě horší bylo slyšet, jak veleobr řval, než ho udusil kouř.
Sokol položil ořech pod jabloň a všichni bohové se shromáždili kolem Yduny. Opět jim rozdávala jablka a oni pookřáli, tváře jim zčervenaly. Brage spustil zpěvy radosti a Loke se smál.
Yduna byla za jedinou noc o mnoho let starší a moudřejší, ale bohové to na ní nepoznali. Bragemu vyprávěla o svém zajetí u veleobrů. Zacházeli s ní dobře, avšak denní světlo nespatřila. To jí vadilo nejvíc. Pak se Loke připlazil proměněný v hada a začaroval ji v ořech.
„Nesmíš s ním už nikdy létat,“ varoval ji Brage.
„Vždyť mi zachránil život,“ odpověděla Yduna a dodala: „I tvůj život, jestli správné rozumím tomu, že beze mne nemůžeš žít.“
Brage neodpověděl a místo toho rozezněl svou harfu. Nakonec se zdálo, že se v harfu proměnil Loke. Po nějaké době přišel do Asgårdu rytíř v brnění, na hlavě přílbu, ozbrojený lukem a šípy. Odin a Heimdal viděli rytíře zdaleka, ale nechali ho vejít do Asgårdu, protože byl úplně sám. Když rytíř došel až k bohům, ukázalo se, že je to mladá veleobryně. Prohlásila, že se jmenuje Skade a je dcerou veleobra Tjasse, kterého bohové nedávno zabili. Nyní ho přišla pomstít.
Když se Tor přesvědčil, že je to jenom veleobryně, odložil svůj mlat. Řekl jí, že může být ráda, dostane-li od bohů svolení vrátit se stejnou cestou domů. Tak pravil Tor a Sif to slovo za slovem zopakovala. I Tyr veleobryni radil, aby odtud co nejdříve zmizela. Její mrtvý otec unesl bohyni a byl za to spravedlivé potrestán. Není důvod mstít se.
Skade však své poselství doplnila. Její otec Tjasse uzavřel s bohy dohodu, která byla věrolomně porušena. Tor už sahal po mlatu, ale ovládl se. Hledal pohledem Lokeho, jenže ten byl pryč. Než mohl Tor něco pronést, vzal si slovo Balder.
„Jestliže nyní voláš po pomstě, musíme ti říci, že máme stejné právo. Mělo by to však nedozírné následky a nic by se tím nevyřešilo. Smíření je lepší než pomsta.“
Skade odpověděla, že přišla do Asgårdu, aby řekla od srdce, co si myslí. Veleobři byli pokojní lidé a přáli si žít v míru. Výrazem míru mezi veleobry a bohy bylo to, že její otec, vdovec, unesl bohyni a chtěl si ji vzít za ženu.
Přerušilo ji rozčilené mručení bohů. Avšak Skade zesílila hlas, až to připomínalo burácení hromu.
„Bohyně Yduna byla ale záludně unesena ze země veleobrů. Já bych to chtěla napravit a jsem ochotná vzít si jednoho z bohů za muže.“
Nyní se bohové ozvali ještě hlučněji. Tor křičel, ale Skade ho překřičela:
„Jestliže nepřijmete můj návrh, budeme se mstít a pošleme na vás ohromné vojsko.“
Tak mužně nevystupovala žádná bohyně! Bůh války Tyr, který nemohl mezi bohyněmi najít odpovídající protějšek, na ni pohlédl s respektem. Balder si toho všiml a opakoval, že urovnání sporu je lepši než boj. Zeptal se, zda by si někdo ze svobodných bohů vzal Skade za ženu. Tím by byl zpečetěn mír mezi bohy a veleobry. Díval se přitom na Tyra, který neustále civěl na Skade. Ale Skade jeho pohledy neopětovala a hltala pohledem Baldera.
Na tomto místě musíme připomenout, že Balder byl nejkrásnější z bohů. Byl tak světlovlasý, až oči přecházely. Skade, která žila jenom mezi veleobry, ještě nikdy tak krásného boha neviděla. Prohlásila, že by se ráda vdala za Baldera.
Ten zbledl a bylo to ještě nápadnější než jeho světlé vlasy. Skade byla Balderem docela oslepená. Tor se od srdce zasmál, ale Loke, který se najednou objevil, se zasmál ještě hlasitěji. Tor hned přestal a chtěl slyšet, jaké dohody uzavřel Loke s veleobry. Balder byl zajedno s Torem a chtěl Lokeho vyslýchat, aby se dostal z nepříjemné situace. Ale Loke se nedal. Vyrukoval s tím, že zná velice zajímavou hru. Všichni svobodní bohové si sundají boty, i ty okované, a natáhnou na sebe pytel, takže jim budou vidět jenom nohy. Neboť nohy na nich byly nejchytřejší a vždycky se držely při zemi, zatímco hlavy byly plné nejpošetilejších nápadů. Skade by si měla vybrat muže podle nohou.
Odin by býval tuto hru nikdy nedovolil. Rozhlížel se však nahoře na Lidskjalvu a zjišťoval, co se děje ve světě. Frigga, která byla bohyní manželství, prohlásila, že svobodných bohů je stejně jako bohyň až příliš, a zlobně pohlédla na Freju. Ta se na Friggu usmála tím nejlíbeznějším úsměvem a poznamenala:
„Manželství bez lásky není nic pro bohy ani pro bohyně. Jestliže nohy, o něž se bude Skade zajímat, odmítnou její požadavek, musí ho vzít zpátky, stejně jako všechny ostatní požadavky.“
Bohové s ní souhlasili. A světe div se! Skade si myslela totéž. Byla přesvědčena, že Baldera lehce pozná podle nohou, a věřila, že Balder, který vypadal tak přátelsky, ji určitě neodmítne. Loke přinesl pytle a Balder, Tyr, Frej a Njord i sám Loke si je přetáhli přes hlavu, zatímco Skade měla zavázané oči. Když jí je odvázali, podívala se svobodným bohům jen na prsty u nohou. Dlouho se nerozmýšlela a rezolutně šlápla Balderovi na palec.
Ale nebyl to Balder! Když bohové pytle svlékli, ukázalo se, že dotyčný palec patří Njordovi, bohatému bohovi moře, který žil docela sám. Byl stejně mladý a krásný jako ostatní bohové, i když to nebyl takový krasavec jako Balder. Tomu se zřetelně ulevilo, a Njord byl naopak polichocen, že má nejkrásnější nohy ze všech bohů. Domníval se, že Skade je skvělá veleobryně a že má dobrý vkus.
Jestliže byla Skade zklamaná, nedala to na sobě znát. Přinejmenším se nyní stala bohyní a matkou bohyně lásky. Frej a Freja objali svého otce a svou novou matku. Svatba byla slavnostním smířením mezi bohy a veleobry, i když tu nebyli přítomni jiní veleobři než Skade. Bylo by to příliš nebezpečné.
Manželství však nebylo šťastné. Njord i Skade představovali dvě rozdílné povahy a měli různé zvyky. Njord byl zvyklý bydlet u moře ve svém hradě na pobřežních skaliskách, který se nazýval Noatun, a Skade byla zvyklá na hluboké lesy. Jeden nemohl žít tam, kde žil druhý. Njord nemohl vystát vytí vlků a Skade pokřik racků.
Nějakou dobu střídali obydlí, jednou žili v lese a jednou u moře, ale pak se rozloučili a každý bydlel na svém původním místě. Často se setkávali, zvláště když bohové pořádali hostiny. Jenom Njord nikdy nenavštívil veleobry v Udgårdu. Tam neměl bůh co pohledávat.