I když bohové nikdy nezestárli, nebyli všichni stejně staří. Nejstarším byl nejvyšší bůh Odin. Dokázal si vzpomenout na všechno, co se ve světě udalo, a věděl všechno, co se bude dít. Napil se z pramene moudrosti ještě dříve, než vyschl.
V dávných dobách vyměnil jedno své oko za všeobsáhlou moudrost. Svým jedním okem však viděl víc než ostatní bohové. Na vysoké skále svého hradu zvaného Valhala měl pozorovatelnu jménem Lidskjalv. Nacházela se na nejvyšším místě Asgårdu. Odtud pozoroval Odin svět a dozíral na veleobry. Co nestihl zahlédnout, to uslyšel: měl totiž dva havrany, Hugina a Munina, kteří létali světem, a když se vrátili, pošeptali mu, co zaslechli.
Stalo se však, že se Odin vydal sám do Midgårdu. Jel na svém osminohém vraníku Sleipnerovi — tak všichni poznali, kdo to jede - nebo se přestrojil a vzal si na hlavu široký klobouk, který zakryl důlek po chybějícím oku. Tehdy ho mnoho lidí nepoznalo.
Jeho žena se jmenovala Frigga. Věděla též mnoho, ale Odin se s ní neradil, neboť věděl všechno. Nikdy nic neprozradil a příliš spolu nemluvili. Jestliže se Odin s někým radil, byly to tři jiné bohyně, zvané norny, které Odin původně dosadil, aby řídily lidské osudy. Norny bydlely na samotě, uprostřed svatého háje v Asgårdu, a nemluvily s jinými bohy kromě Odina.
Odin a Frigga měli pět synů ještě z dob, kdy bohyně rodily děti. Jmenovali se Tor, Tyr, Brage, Høder a Balder. Dva nejstarší se stali bohy války. Vlastně stačilo mít jednoho boha války, a Odin nejspíš zpočátku stanovil, že Tor bude jediným bohem války a Tyr bohem spravedlnosti. Tyr s tím však nebyl spokojen a oba synové se stále prali, dokud matka Frigga nepřemluvila Odina, aby byli bohy války oba.
Tor měl být bohem divokého boje a Tyr boje spořádaného. Rozdíl však nebyl nijak velký a oba bohové se často hašteřili, kdo se má o co starat. Když lidé vedli válku — což se dělo často -, postavili se každý na jednu z válčících stran.
Nejmladší syn Balder se stal bohem spravedlnosti a byl spíš mírumilovný. To se dá říci i o Bragem, jenž raději hrál na harfu, než mával mečem. Byl bohem básníků. Høder, který byl docela slepý, neměl žádné božské poslání. To se Balderovi zdálo nespravedlivé a často se Høderovi s něčím svěřoval, nebo se s nim i radil.
I další bytosti se tvářily, jako by byli bohové. Pocházeli z rodu vanů. Asové a vanové se stále hádali o svém původu. Všechno podstatné se udalo docela dávno, a nemohli se tedy dohodnout, co se vlastně stalo. Asové tvrdili, že vány přemohli v boji, avšak vanové tvrdili, že se vůbec nebránili. Svobodně se rozhodli, že se stanou bohy.
Jeden z vanů, Njord, se stal bohem plodnosti na zemi i na moři. Zajímalo ho však hlavně moře. Bydlel na nejzazším skalním výběžku, kde světové moře omývalo skály Asgårdu. Stále tu zuřila bouře. Jeho syn a dcera, Frej a Freja, byli bohy lásky, avšak Frej se též staral, aby země plodila, na což Njord neměl čas. Freja byla bohyní něžné lásky, nazývané něha. Frej byl bohem divoké lásky, která je s oblibou označována jako vášeň. Ale oba sourozenci vždy pracovali společně.
Ásové byli modroocí a světlovlasí nebo ryšaví - vlastně jenom Tor byl zrzavý a měl též zrzavé vousy —, vanové byli černovlasí a hnědoocí. Jenom Freja měla velké zlaté pihy; často se rozplakala a její slzy byly ze zlata.
Bohové nebyli vždy zajedno, zvláště v jedné věci, která byla proto dána na pořad jejich pravidelné porady. Zasedali pod velkým jasanem, který rostl v posvátném háji uprostřed Asgårdu. Odin seděl na největším kameni, před sebou měl svou ženu Friggu a po pravé straně Tora a jeho ženu Sif. Ta neříkala nikdy nic, a když otevřela ústa, promluvil Tor hlasitěji, takže se opět odmlčela. Naproti seděli Frej a Freja a vedle nich Frigga. Po pravici měla Njorda a Baldera a proti nim, vedle Tora, byl Tyr a Loke.
Poslední z nich nebyl ani ás, ani van, a nebyl tedy ani světlovlasý, ani neměl tmavé kadeře. Byl původně veleobrem, což bylo stále viditelné, i když tomu bylo už dávno. Nikdo si na to nevzpomínal, přirozeně s výjimkou Odina. Zatímco bohové považovali veleobry za daleko hloupější, než byli sami, na Lokeho si nepřišli. Uměl něco, co oni nedovedli, ale co někteří veleobři ovládali: totiž proměnit se v různá zvířata, nebo to dokonce provést někomu jinému.
Z tohoto důvodu se někteří bohové Lokeho báli. Na druhé straně využívali jeho schopnosti proměňovat se a občas ho vysílali mezi veleobry. Proměněný v ptáka mezi nimi vyzvídal, ale někteří z bohů měli oprávněné podezření, že veleobři využívali stejným způsobem Lokeho v Asgårdu.
Možná že se Loke necítil bohům roven, neboť byl z poloviny veleobr, a proto nejspíš bohy často škádlil a posmíval se jim. Možná však, že tomu bylo právě naopak: zlobili se na něho, škádlili ho a posmívali se mu, protože si začínal. Frigga se domnívala, že Loke by neměl mít stálé místo v radě bohů, ale Odin za Lokeho ztratil slovo.
Ten také rozhodl, že padlí bojovníci nebudou odváženi do říše smrti, Helhjemu, který ležel hluboko v zemi a v němž se mrtví stali jen ubohými stíny sebe sama. Domluvil s nornami, že padlí budou posláni do jeho Valhaly, kde bylo dost místa.(Valhala měla totiž pět set čtyřicet dveří a každými mohlo projít osm set válečníků. Na trávníku přede dveřmi měli mrtví válečníci pokračovat v boji a bojovat proti sobě od rána do večera tak dlouho, dokud všichni nepadli.
Protože na zemi už byli mrtví, nemohli padnout v boji ještě jednou. Vstali tedy a zaujali místo u slavnostní tabule v sále. Jedli vepřové a pili pivo tak dlouho, až padli pod stůl. Příští ráno opět zahájili boj. Současně s tím zřídil Odin útvar podřízených bohyň, které se nazývaly valkýry a měly sbírat padlé hrdiny před Valhalou, ovšem jen ty, kteří padli se ctí, a ne na útěku.
Valkýry též obsluhovaly mrtvé ve Valhale. To byla neuvěřitelně lákavá vyhlídka pro mrtvé válečníky, a vidina takového překrásného života po smrti způsobovala, že lidé umírali v boji rádi. Toto uspořádání uspokojovalo oba bohy války, Tora i Tyra.
Ale bohové lásky s tím nebyli spokojeni. Freja - vždy měkkého srdce - se až rozčílila, neboť pociťovala, že se s lidmi zachází nespravedlivě. Podle jejího názoru nebylo správné, aby jenom válčící muži měli nárok na šťastné posmrtné dny. Totéž mělo platit i o ženách, dětech a všech lidech, kteří žili v míru a zemřeli následkem nemoci nebo stáří.
„Neměli bychom lidi podněcovat k válce,“ prohlásila Freja.
„Nýbrž k lásce,“ doplnil posměšně Loke.
„A neměli bychom lidi odměňovat jenom za to, že padli v boji,“ pokračovala Freja.
„Ale těch, kteří zemřou láskou, není mnoho,“ dodal suše Loke.
Sif neřekla ani slovo, Tor však zvolal, že to jsou ty nejhorší ženské žvásty, jaké kdy slyšel. Kdyby se bohové měli ujmout všech mrtvých, byli by tak zavaleni prací, že by jim ani nezbyl čas hlídat veleobry. Válečníci z Valhaly by se měli odvděčit za byt a stravu ve Valhale, až dojde k boji s veleobry. K tomu není zapotřebí slabochů, starců, žen a dětí.
„Rozumím tomu správně,“ ozval se Balder, „že jsme natolik slabí, že na veleobry nestačíme bez lidské pomoci?“
Pohlédl přitom na Odina a totéž učinili i ostatní. Odin se nechal slyšet v radě bohů dost málo a spíše nechal mluvit ostatní. Pak učinil rozhodnutí. Neřekl však nic, a proto Balder pokračoval:
„...a jsme tak slabí, že nám nestačí zemřelí, kteří žijí v podsvětí, a musíme je doplnit válečníky z Valhaly?“
Odin stále mlčel. Ozval se tedy Tyr:
„Lidé na zemi se dají na útěk, sotva spatří veleobra. Válečníci z Valhaly, denně zabíjení, mají úplné jiný vztah k smrti. Když však lidem oznámíme, že ty, kteří padnou v boji, čeká blažený život ve Valhale, posílíme tím morálku mezi živými. Kdybychom se všemi lidmi zacházeli po jejich smrti stejně, myslím si, že bychom jejich morálku oslabili.“
Balder opět pohlédl na Odina, který stále mlčel. Proto se Balder ozval, ne však příliš hlasité, neboť se bál, aby ho Tor nezaslechl:
„Jestliže jsou veleobři skutečně o tolik silnější než my, nevím, zda je správné uvažovat o tom, jak je sprovodit ze světa.“
„Přesné to chci říct,“ ozvala se Freja. „Čím víc se budeme snažit nad nimi zvítězit, tím víc porostou jejich choutky. Měli bychom se pokusit najít k nim lepší vztah.“
„Milostný poměr...“ zakrákal Loke.
„Nesmíme myslet jenom na sebe,“ pokračovala Freja, „mysleme též na lidi. Mluvíme tu o nich jako o ochráncích před veleobry, jako by oni byli naši bohové. Chránit se máme sami.“
„To jsem chtěl říct,“ ozval se Tor. „Kdybych nerozmlátil chumel mláďátek veleobrů mlatem, byli by veleobři už v Midgårdu.“
„Čím víc je budeš hubit, tím víc se budou množit, neboť se stále milují,“ doplnila ho Freja.
Načež se v shromáždění bohů rozhostilo mlčení. Neobyčejným problémem byl fakt, že bohové, kterých nebylo mnoho, se vůbec nemnožili. Když si to Freja uvědomila, zlaté slzy jí začaly kanout z očí:
„Nyní jste dospěli k tomu, že lidé, kterých je mnoho, nás budou chránit. Pomyslete jen, jak to dělají, aby jich bylo více. Neválčí spolu, neboť by jich ubývalo. Nebudeme je tedy podněcovat, aby začali válčit, tím, že budeme podporovat padlé bojovníky.“
„Člověku je lépe v posteli než na bojišti,“ prohodil Loke. Ale Odin, který dával rád k dobru své moudrosti, řekl-li vůbec něco, se ozval:
„Mocná láska často promění moudré v naprosté hlupáky. Rád bych slyšel váš názor.“
„Jsem stejného názoru,“ oznámil Frej.
„Já také,“ prohlásil Njord.
„Myslím si totéž co Tor,“ pospíšila si Sif.
„Stojím si za tím, co jsem řekl,“ uvedl Tor.
„Já také,“ řekl Tyr.
Odin pohlédl na Friggu. Nevěděla, co by měla říci, nehledě na to, že měla zastávat stejný názor. Jako jeho žena byla bohyní manželství. Nedomnívala se, že by bylo potřebné mít kromě ní jiné bohyně lásky. Ale ve své funkci měla daleko méně práce než Freja. Lidé jí nepřinášeli ani zdaleka tolik obětních darů a nežádali od ní splnění svých proseb. Rozčilovalo ji to.
Domnívala se, že by Freja neměla zůstat bohyní lásky, když neměla ani pořádného manžela. Dokonce se tu a tam šeptalo, že Frej a Freja jsou dětmi vlastní tety z otcovy strany a že jejich otec Njord je zplodil se svou vlastní sestrou, což býval všeobecný nešvar mezi vány. Odin učinil Freju bohyní lásky, a obešel tak vlastní ženu. Když si na to Frigga vzpomněla, zlobila se.
„Myslím si totéž co Odin,“ vypravila ze sebe konečně.
Odin pohlédl na Baldera.
„Souhlasíte s tím,“ prohlásil Balder, „že je velmi nespravedlivé, přijdou-li všichni padlí bojovníci do Valhaly?“
„Ano,“ skočil mu Loke do řeči. „Bylo by spravedlivější, kdyby k Odinovi do Valhaly přišla jen polovina a druhá pak k Freje do Folkvangu.“
„Dobrá,“ řekl Odin, „nejdůležitější je, aby bohové byli jednotní. Freja a já budeme rozdělovat padlé přímo na bojišti. Dostane z nich polovinu. Zasedání je skončeno.“
Odin se důstojně zvedl, zatímco Tor a Tyr vyskočili ze sedadel se vzteklým výrazem v tváři. Proti nim stáli Frej a Freja a tvářili se udiveně. Svým způsobem nad nimi zvítězili, ale teprve potom jim došlo, že víra bojovníků, že se dostanou k Freje, až padnou ve válce, u nich sotva způsobí menší bojovnost.
Balder to ihned rozpoznal a podíval se na usmívajícího se Lokeho, který se ovšem hned přestal smát.
„Vzpomeň si,“ řekl Loke Balderovi, „že Odin ví všechno, co se stane. Přirozeně že ví o nutnosti velké armády padlých.“ Musí se zabránit soumraku bohů, ragnaroku, jejich záhubě.
Soumrak bohů se tedy nazýval ragnarok a bylo to nejstrašnější slovo v jazyce bohů.