Byl jednou jeden svět, spravovaný několika vysoce postavenými bytostmi, jimž se říkalo ásové a jež lidé uctívali jako bohy. Ásové byli větší a silnější než lidé a měli tu vlastnost, že nikdy nezestárli, i když byli vlastně nesmírně staří. Tvrdili o sobě, že jsou na světě od jeho počátku, nebo že dokonce stvořili svět i lidi. Přirozené nikdo z lidí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo. Nezbývalo tedy než ásům důvěřovat, tedy věřit bohům.
Existovaly též některé jiné bytosti, které byly o mnoho větší než bohové a jimž se říkalo obři, nebo spíš veleobři. Mohli být též staří, ale nemohli se stát věčně mladými. Tak nakonec umírali. Tvrdili, že byli na světě dřív než ásové, a dokonce že svět byl původně jejich a ásové jim ho ukradli a přetvořili.
Veleobři, zvaní též jetové, bydlili na samém konci světového moře, v ohromné zemi, která se nazývala Udgård. Sestávala z útesů, pustin a hlubokých lesů. Veleobři se živili tím, že rybařili a lovili zvěř. V Udgårdu nebyla úrodná půda. Ta se rozprostírala uprostřed světa, v Midgårdu, a bohové obdarovávali půdou lidi. Ti půdu obdělávali a na loukách se pásl dobytek. Lidé obětovali bohům plody své země a zvířata - bohové z toho žili.
Uprostřed Midgårdu si bohové vystavěli hrad, který nazvali Asgård. Stál na hoře, která se jmenovala Idasletten a již obklopovaly vysoké skály. Proto bylo velice těžké vyškrábat se až nahoru k bohům. Bohové sjížděli po nebeské duze na svět a také se po ní do hradu vraceli. Tam, kde se duha stýkala s Asgårdem, žil hlídač Heimdal, který byl též bohem.
Ten viděl na sta kilometrů dopředu a stovky kilometrů dozadu a slyšel trávu růst. Veleobři na něj nikdy nemohli vyzrát. Když se objevili, zadul na ohromný roh, který se jmenoval Gjaller a byl slyšet po celém světě. Heimdal však na něj troubil, jen když hrozilo skutečné nebezpečí, neboť když někdo měl tak vyvinutý sluch jako on, bolely ho ty tóny v uších. Byly příliš pronikavé.
Před veleobry bylo nutné mít se na pozoru. Nebyli spokojeni s tím, že žili na okraji světa. Chtěli více prostoru a více půdy. Nejen proto, že byli tak velcí, ale též proto, že jich bylo mnoho. Veleobrů bylo skutečně více než bohů: veleobři plodili děti, zatímco bohové přestali plodit a osídlovat svými dětmi Asgård. Nevíme, proč tomu tak bylo. Někteří lidé se domnívají, že nejvýznamnější bohové se obávali ztráty moci, když jich bude stále přibývat.
Je to docela správné, neboť existuje mez, kolika bohům mohou lidé obětovat. Avšak jiní se domnívají, že bohové vůbec nebyli schopní plodit děti. Jablka, která pojídali, aby si zachovali mladost, měla totiž nejspíš vedlejší účinek. Bohové nebyli nesmrtelní - kdyby tomu tak bylo, pak by žili dosud. Mohli být zabiti v boji, nemohli však zemřít stářím nebo následkem nemoci. Stačilo jim, když nezapomínali jíst jablka podporující zdraví.
Důvod, proč si bohové udrželi vládu nad veleobry, přestože jich bylo daleko míň, spočíval v tom, že byli chytřejší a byli daleko lépe vyzbrojeni. Sloužilo jim několik skřítků, kteří patřili k nejschopnějším kovářům na světě: ukovali oštěp, který nemohl nikdo zastavit a který pronikal vším, co mu stálo v cestě, dále pak meč, který rubal sám od sebe, a mlat, který vždy trefil a pak se vrátil k bohovi, který ho vrhl.
Byly to neobvyklé zbraně a měly svá vlastní jména: oštěp,se nazýval Gungner, meč zase Skræp a mlat Mjølner. Skřítci však vyráběli i docela běžné zbraně v takovém množství, že je Bohové nemohli upotřebit. Proto se snažili utvořit z lidí velké vojsko a těmito zbraněmi ho vyzbrojit.