1. Od jihu letěly temným lesem valkyrje mladé válku vésti; na břehu jezera jižní ženy stanuly chvíli a drahý len předly. 2. Jedné z těchto panen krásných spočinul Egil na prsou bílých. Svanhvit letěla v labutí rouše, Třetí sestra Völundovi kolem bílé padla šíje. 3. Seděly potom sedmero zim, osmou celou touhou nyly, devátá zima je odloučila; toužily panny po lese temném. Osudem mladá Vědma je vinna. 4. Z lovu se vrátil střelec bystrý Völund, znavený dlouhou cestou, Slagfin a Egil síně našli prázdné, sem tam chodili, pátrali kolem.
5. Jel Egil k východu za Ölrúnou, Slagfink jihu za Svanhvitou. Samoten Völund v Úlfdalu zůstal, drahé kameny do zlata sázel, prstenů články k článkům pojil; tak tu čekal ženu bílou, kdyby se přece mu vrátiti chtěla. 6. Tehdy zví Nídud, Níarů kníže, sám že Völund v Úlfdalu žije. Za noci přijeli obrněnci, štíty se zaleskly v měsíčním svitu. 7. Se sedel skočili vedle síně, vešli dovnitř podél jizby. Na lýku viděli prsteny viset, sedm set všech, jež hrdina měl. 8. S pouta je stáhli, na pouto navlékli, jednoho jen nenavlékli. Z lovu se vrátil střelec bystrý, Völund znavený dlouhou cestou. 9. Vešel dovnitř medvěda péci, zaplálo suché borové chrastí; vyschlé dřevo hořelo lovci.
10.Usedl Völund na medvědinu, prsteny počítal, pohřešil jednoho. Myslil, že Hlödvova světlá dcera, Vědma mladá, se vrátila domů. 11. Seděl tak dlouho, až spánek jej pojal, až zase procitl pro neštěstí. Na rukou ležely okovy těžké, na nohou pak pouta pevná. 12. „Kdo jsou ti mocní, co lýkové lano vložili na mne a údy mi spjali?" 13. Nídud pravil, Níarů kníže: „Jak jsi, Völunde, álfů vládce, nalezl v Úlfdalu naše zlato?“ Völund pěl: 14. „Nebylo zlato na cestě Granově; má zem je vzdálena vrchů rýnských. Více statků tuším jsme měli, když rodinou šťastnou doma jsme byli.
15. Hladgunn a Hervör z Hlödva vzešly, Kíara dcerou Ölrún byla." 16. Níduda žena venku stála, dovnitř vešla podél síně. Stanula v jizbě a tiše děla: „Není vlídný, kdo z lesa přijde."
Král Nídud dal dceři své Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi s lýka. Sám pak byl opásán mečem, který patřil Völundovi. Královna pěla:
17. „Oči jsou podobny lesklému hadu, zuby skřípe, meč když zhlédne a když spatří Bödvildin prsten. Přeřežte mu na nohou šlachy, ať sedí do smrti na Saevarstadu!"
Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou, a vysadili jej na chlum poblíž suché země, který se jmenoval Saevarstad. Tam koval králi všeliké skvosty. Nikdo k němu nesměl než král sám. Völund pěl:
18. „Nídudu u pasu meč se leskne, jejž jsem zostřil, co jsem moh nejvíc, jejž jsem ztužil, jak nejlíp jsem doved; nikdy už nezočím čepele čisté, nikdy ho Völunda nespatří výheň. 19. Bödvild nosí bez náhrady nevěsty mé prsten rudý.“
20. Seděl a bděl a kladivem tepal, na krále brzy léčku smyslil. Přišli dva hoši nahlédnout ke dveřím, Níduda synové, na Saevarstad. 21. K truhlici přišli, klíče chtěli, chtivost je zvládla, když spatřili poklad; množství šperků viděli bratři, rudé zlato a prsteny drahé. 22. „Přijďte sem sami někdy jindy! Zlato všechno dám vám darem. Nercete pannám ni mužům v síni, nercete nikomu, že jste tu byli!" 23. Brzy řekl bratr bratru, druh děl druhu: „Pojďme k němu!" K truhlici přišli, klíče chtěli, chtivost je zvládla, když spatřili poklad. 24. Usekl hlavy pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl; lebky, které vlasů zbavil, obložil stříbrem a daroval králi.
25. Drahokamy z očních důlků poslal moudré Níduda ženě; ze zubů pak obou bratrů spony zrobil a Bödvildě poslal. 26. Chválila Bödvild sponu krásnou s puklým prstenem k Völundu přišla: „Netroufám si než tobě to říci.“ Völund pěl: 27. „Spravím zlata nedostatek, otci že budeš se krasší zdáti, matce své pak mnohem lepší, líbeznější sama sobě." 28. Piva jí nalil, obmyslný, jak tu seděla, v spánek klesla. – „Teď jsem pomstil hoře všechno mimo jednu velkou zlobu." 29. „Kéž bych," pěl Völund, „zas na nohy mohl, jež muži Níduda ochromili!" Se smíchem Völund se do vzduchu vznesl, plačíc Bödvild odcházela, bojíc se hněvu otce i svůdce.
30. Níduda žena venku stála, dovnitř vešla podél síně — Völund si na zdi odpočinul —: „Bdíš'li, Nídude, Níarů králi?" Nídud pěl: 31. „Stále bdím bez radosti, od smrti synů jsem nezavřel oka; hlava je chladná jako tvé rady; chci si teď, Völunde, promluvit s tebou. 32. Řekni mi, Völunde, alfů kníže, jaký osud syny mé stihl?" Völund pěl: 33. „Přísahy všechny dřív musíš vydat, při lodi přídi a okraji štítu, při koně kopytu, při ostří meče: Völunda ženě, že neublížíš, ani ji se světa nesprovodíš, třeba znals ženu, kterou jsem pojal, a dítě nám rostlo ve tvých síních. 34. V kovárně, kterous pro mne dal zřídit, najdeš měchy střísněné krví; hlavy jsem usekl pacholatům, těla v blátě pod měchem ukryl.
35. Lebky, které vlasů jsem zbavil, obložil stříbrem a daroval tobě; drahokamy z očních důlků poslal jsem moudré Níduda ženě. 36. Ze zubů pak obou bratrů spony jsem zrobil a Bödvildě poslal; Bödvild nyní s útěžkem chodí, obou vás jediná dcera." Nídud pěl: 37. „Nikdy jsi krutější nevedl řeči; víc, Völunde, nechci vědět; nikdo ni s koně tě nedosáhne, nemám střelce, jenž by tě dovedl s výše mračné sestřeliti." 38. Se smíchem Völund do výše vzlétl; zarmoucen dole Nídud zůstal. Nídud pěl: 39. „Vstávej, Thakkráde, nejlepší z rabů! Vybídni Bödvildu, bílou pannu, krásně oděna k otci by přišla."
40. „Pravda-li, Bödvildo, co mi řekl; byla jsi s Völundem na ostrově?" Bödvild pěla: 41. „Pravda je, otče, co ti řekl, byla jsem s Völundem na ostrově ve chvíli neštěstí — kéž by byla minula! — Těžko mi bylo bránit se muži, těžko mi bylo rady si vědět."